Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je na tak namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na jednu komunikaci o dětech...

Komunikace

Konečně padla! Už se nemůžu dočkat, abych vypadla. Od rána toho bylo akorát tak dost. Jsem k smrti unavená. Ještě pár nákupů a honem domů. Čeká mne druhá směna. Děti, králíci, domácnost, běžná rutinní práce každé pracující ženy. Snad až na ty králíky.

Ztěžka nastupuji do přeplněné tramvaje a hledám místečko, kam bych mohla usednout a obložit se všemi taškami s nákupy. Zbytečně. Všichni spěchají domů s blaženým pocitem, že už mají konečně za sebou dnešní šichtu. Bezmocně visím na horním madle šaliny a říkám si: “Jen aby prudce nezabrzdil, nebo určitě spadnu.“ Na držící se ruce mám příruční tašku, v druhé ruce držím dvě igelitky a mezi nohama mám velkou nákupní kabelu s bramborami, melounem a další zeleninou. Na nohou boty s deseticentimetrovými podpatky, abych aspoň vzdáleně připomínala dámu. Říkala vždy jedna z mých kamarádek: „Irčo, promiň, ale ty jsi taková dáma, jako já královna ze Sáby.“ Sprosťačka.

„Ahoj Irčo! Tak jak to dneska šlo?“ Vzdáleně ke mně dotírá známý hlas. Nereaguji, jsem unavená, a na nějakou konverzaci nemám náladu.
„Zatroleně, ta ženská je snad úplně hluchá! Copak mně neslyšíš?“
Slova po mě kloužou jako bych měla na sobě plášť z hadí kůže. Unaveně hledím na ubíhající krajinu a nereaguji. Mou pozornost zbystří až pořádná herda do zad. Jen heknu a zakymácím se.
„Ahoj Jarko, kde se tady bereš?“
„No to je dost, že ses uráčila vzít mně na vědomí? Ty snad spíš ve stoje.“

Snažím se zachránit situaci a objasňuji svou únavu. „Víš, musela jsem vstávat ráno ve tři hodiny a šla jsem kosit trávu, dokud byla rosa.“
Ani mne nenechala domluvit. „Co to tady meleš, myslela jsem, že si půjdeme s děckama zaplavat.“
„Prosím tě, dnes z toho nic …“
„Nevymlouvej se, jednou pečeš buchty, podruhé obracíš seno“ …..
Krucinál, ať už ta baba vystoupí a neotravuje mně. Komunikace mezi námi vázne. Každá mluvíme o něčem jiném a já nemám to srdce ji rázně umlčet. Je to přece jenom moje kamarádka. Na štěstí po výstupu z tramvaje jde ona do samoobsluhy a já mířím k trolejbusu.

Dnes rozhodně nepůjdu do toho kopce pěšky. Říkával vždy můj tatínek: „Špatně jet je vždy lepší, než dobře jít. A špatně sedět je lepší než dobře stát.“ Usalaším se hned u vchodu, abych se pak nemusela prodírat mezi lidmi. Vystupuji v Komíně u hřbitova. Ještě poslední úsek cesty. Pak si dám hrnek černé kávy a hodím si nohy na stůl. Aspoň na půl hodinky. Zvolna stoupám do mírného kopce. „Dobrý den paní Černá, jak se dneska máte?“ Unaveně naskládám kabely na chodník a dám se do řeči s důchodkyní, která pracuje ve své předzahrádce. „Myslím, že vás čeká paní Margita, měla byste si pospíšit, už vás netrpělivě vyhlíží.“ Odevzdaně beru opět do rukou všechny své věci a pokračuji v chůzi. Už abych se z těch bot mohla vyzout. Být dámou je opravdu náročné.

V tom si všimnu postavičky stojící na křižovatce, usilovně mávající rukama. Pro jistotu se ohlédnu, ale mýlka není možná. Margita mne gestikulací pobízí k rychlejší chůzi. Přidám do kroku. Igelitky se mně pletou mezi sukni. Začínám plandat nohama. Uříceně vyfuním do kopce. „No co je prosím tě, ono snad někde hoří?“ unaveně stírám s čela pot. „Honem pojď a nezdržuj se, musím ti něco říct. Kde ses courala, už se tě nemůžu dočkat.“ „Sakra, musím snad taky nakoupit ne? Nebo nás tím zveš k sobě na stravu?“ Nervózně otevírám dveře.

Margita jde těsně za mnou a spěšně zavírá. Skoro mne tlačí před sebou do kuchyně. Odkládám kabely a zouvám se. Konečně! S blahým pocitem vklouznu do papučí a vcházím do kuchyně. „Tak se u nás posaď, ať nám nevyneseš spaní.“ Nabírám vodu do konvice. „Dáš si kafe?“ „To víš, že ano. A máš ještě ty dobré buchty?“ „Počkej, přinesu je, schovala jsem si jich pár do skříně pod prádlo. To víš, jinak by tu určitě už žádné nebyly.“ Slívám černou kávu a přináším buchty. Usedám proti sousedce a dlouholeté kamarádce.

Margita byla o patnáct let starší než já a dlouho jsem si na ni nemohla zvyknout. Byla malá, silná a její kořeny sahaly na Žitný ostrov a do Maďarska. Říkávala mi „zlatinko“ a já jí „tetino“. Říkávala s oblibou „ručičky boskávám“ a na Slovensku jí prý říkali „milostivá paní“. Znala Maďarsky a určitě o ní napíši v brzké době povídání, neboť na ni často myslím a docela mi schází, i když jsem k ní měla mnoho výhrad.

„Tak co se prosím tě stalo za událost, že to nemohlo počkat do zítřka?“ ptám se. „Až přijde ten tvůj dacan domů, tak ho pořádně seřež.“ Mlčím. Jen se potutelně usmívám. Nevýhodou darebných dětí je fakt, že ať se semele, co se semele, vždycky je to svedeno na ně. A můj syn byl v mládí náramný uličník. „Představ si, pan Vrána trhal na zahradě hrušky, a protože měl krátký žebřík, nechal ve špici tu nejhezčí.“ (Vránovi byli sousedi přes jeden barák pode mnou). „No a ten tvůj uličník ji utrhl, vyřezal na ni kosočtverec a postavil ji Vránům na schody před dveře.“

Začala jsem se neudržitelně smát, div jsem si nerozlila kafe. Margita na mně nechápavě zazírala a zhurta spustila: „To jsou ty dnešní matky. Místo aby děti vychovávaly, nechají tomu volnou ruku, a potom to tak vypadá!“ „Ha, ha, ha, ha, … Margito, zadrž! Já svého syna znám, ale při nejlepší vůli to udělat nemohl, protože on je od minulého týdne na školní brigádě, někde u Kyjova. Řežou tam na poli hlávkové zelí.“ Že zlobil i tam, není záměrem tohoto vyprávění.

Nějak naivně jsem si myslela, že jí tímto sdělením vezmu vítr s plachet, ale spletla jsem se. Jen se na mně zaškaredila a řekla: „A stejně je to uličník a jeden výprask navíc by mu vůbec neuškodil.“

Irena Atzlerova

Další články autorky