Putování po alpských velikánech
Alpy – Národní park Stelivo, Ortlergruppe

Než se rozepíši o našem putování po alpských velikánech, dovolím si malou odbočku. Nemohl jsem z nedostatku času, reagovat na vaše velmi povzbuzující komentáře k mému článku o Šumavě, ale děkuji za ně.

Ortlergruppe patří k nejkrásnějším horským oblastem. Nejstarší NP v Itálii a největší v celých Alpách se rozprostírá nedaleko trojmezí Švýcarsko, Rakousko – Tyrolsko a Itálie. Zahrnuje typická údolí vzniklá působením ledovců a řek a nad nimi se tyčící masiv hory Ortler-(3899m n.m.).Do NP spadají také průsmyky Passo dello Stelivo (2758m n.m.) na italské straně a Umbrailpass (2503m n.m.) na švýcarské straně. Turistické cesty vedou do tří italských regionů – Lombardie, Jižního Tyrolska a Trentina. (pozn. autora - Tento úvod jsem opsal bez dovolení z katalogu CK Juhász, se kterou jsme po alpských velehorách putovali)Ještě bych dodal, že pamětníci si mohou vzpomenout na pohnuté událostí v 50. létech v provincii Adige. Tato připadla po II. světové válce Itálii, ač převážná většina obyvatel mluvila německy. Zmiňuji se o tom proto, že všechny názvy jsou psány dvojjazyčně. Někde dokonce tří jazyčně. Na název třetí řeči si nemohu vzpomenout. Trvalo mi dost dlouho než jsem se alespoň trochu v názvech orientoval.

Odjezd byl stanoven na sobotu 25. srpna, 20hod. 20min. od motelu Safír v Příboře. Problém nastal, když jsem se v pátek dozvěděl, že v tomtéž termínu odlétá dcera do Paříže. Máme však hodnou dceru - odvoz do Příbora nám zajistila. Odjeli jsme dle plánu a po nástupu dalších účastníků v Olomouci a v Brně jsme trochu unavení dojeli do cíle. Cesta trvala z Příbora cca14 hodin. Jeli jsme minibusem Mercedes jelikož bylo jen 20 účastníků. Cestu jsem napůl prospal.

Cílem naší cesty bylo malebné městečko Stylle. Ubytování jsme byli v tří hvězdičkovém hotelu Traube. Zajištěna polopenze a dvojlůžkové pokoje. V hotelu jsme mohli využít sauny. Mohu konstatovat, že ubytování bylo pro mne a mou ženu nadstandard. Jsme zvyklí na podstatně menší pohodlí. Velkou výhodou v komunikaci bylo, že majitelka hotelu měla syna a ten nevěstu ze Slovenska.

Po ubytování, byla naplánována procházka. Seznámili jsme se s místními poměry – obchody apod . Autobusová zastávka byla hned vedle hotelu. Městečko (nebo vesnička), stojí na svahu dostí prudkého kopce. Vyzkoušeli jsme si co nás v příštích dnech čeká…

Každý den po večeři byl „brífink“. Vedoucí zájezdu, mladá a velice příjemná paní, nás seznámila s programem na příští den. Program nebyl závazný. Kdo si netroufal nebo snad chtěl náročnější turu, měl možnost. Až na výjimku (zapříčiněno obnovením zranění kolena) jsme chodili společně. Výjimka se týkala dvou mládenců, kteří si plánovali svůj méně náročný program. Na příští den byl naplánován přesun naším autobusem do doliny a stejně jmenovaného městečka Solda. Odtud jezdily lanovky k nástupu na horské tůry, které jsme využili třikrát.

Něco málo k používání lanovek. To co jsem psal v článku o lanovkách na Šumavě neplatí ve vysokých horách. Zde je potřeba se dostat co nejrychleji nad pásmo stále zelených lesů. To je nad cca 1800m n.m. Získáte tím krásné rozhledy a ušetříte čas a energii, kterou potřebujete k dosažení vrcholu a hlavně pak taky k návratu, což je někdy těžší něž výstup. Na to se nesmí zapomínat!

2. den

Lanovkou jsme vyjeli do 2200m n.m.Naskytly se nám překrásné pohledy. Přes údolí se vypíná nejvyšší hora Ortler 3905m n.m., která dominuje celému údolí. Že skoro všechny vrcholy jsou přes 3000m dokazují ledovce. (Fotky v galerii).

Vydali jsme se do sedla Passo del Madriccio do výšky 3 123m n.m. Cesta byla prašná a strmá. Šlo se dobře. Ještě bylo dost energie. V sedle foukal nepříjemný studený vítr. Okamžitě doobléct větrovku, rozhlédnout se po překrásné krajině a rozhodnou se co dál. Byly dvě možnosti. Pokračovat po strmém stoupání dál na horu Di Dentro(název jsem zkrátil) anebo někde zalézt a čekat na ty co lezli na horu. Když jsem uviděl jak moje ženuška šlape nahoru, mezi prvními, zaklel jsem a šplhal také. Ovšem za tou kopou kamení, která je vidět ze sedla, je další sedlo a za ní ještě větší hora kamení… To už jsem ženušku neviděl, už asi byla na hoře, která měří 3317m n.m. Ona je totiž jako kamzík. Byl jsem už také v tempu a tak jsem vyšel až na horu. Tam jsme se setkali a jako vždy jsme si podali ruce a dali pusu.

Lezlo se po kamenité suti. Někdy se muselo po čtyřech a někde byl chodníček velice úzký a kopec strmý. Přiznám se, že při chůzi se nerozhlížím a dívám se, kde šlapu. Rozhodně sestup do sedla byl náročnější než výstup. Odměnou za vynaložené úsilí byly překrásné rozhledy na všechny strany. Viz FotoGalerie

Ještě jsme se občerstvili na chatě (teď si nevzpomenu na jméno) a opět lanovkou dolů a autobusem na hotel.
Lanovka kterou jsme jeli byla kabinková, asi pro 50 lidí. Cesta nahoru a zpět stála seniory, 15E a ostatní 16,50 E. Jako skoro vždy jsem byl nejstarší. Mimo mne a mé ženy s námi byl ještě jeden pár seniorů z Olomouce. Výborně šlapali a zdolali všechny hory které byly v plánu. Ostatními byli našlapaní mladíci.

Na hotel jsme přijeli v podvečer plní dojmů. Večeře byla jako vždy velice chutná. První chod byl vždy zeleninový salát složený z mnoho druhů zeleniny, kterou jsme si podle chuti namíchali. Pak byl předkrm, jednou špagety, jednou polévka a pak už nevím jak to nazvat. Ale vždy byl předkrm velmi chutný a prý byl plný bylinek. Hlavní chod kuře, steaky apod. Přílohy bramborové opékané kuličky, těstoviny apod. Poté ještě zákusek. Měl jsem z jídlem problémy neboť večeřím jen velice lehce. Ráno jsem byl ještě nejedený a se snídani jsem měl problém. První tři dny jsem při vysokém zatížení za celý den snědl jen dvě, maximálně tři energetické tyčinky. Hodně jsem pil. Po večeři jsme se dozvěděli, že to co jsme absolvovali dnes bylo na rozchození. Zítra už to bude naplno!

3. den

Ráno jsme vstanuli o půl sedmé, za hodinku snídaně. Na snídaně byl volný výběr pečiva (také v něm prý byly bylinky), salámy, různé jogurty apod. S donucením jsem snědl jeden opékaný, bílý chleba s kolečkem salámu. Za to jsem vypil dvě konvičky čaje, do kterého jsem si dal hodně medu. Ještě musím vzpomenout, že i předešlý den jsme měli překrásné počasí.

V 9 hodin odjezd na trasu! Opět do údolí Solda. Ještě malé ohlédnutí na které jsem zapomněl. Když jsem včera u lanovky vytahoval fotoaparát nějak se mi zadrhl a zjistil jsem, že jsem utrhl kolečko kterým se nastavují programy. Takže fotím na P, s nastavením krajiny. Mohu ještě nastavit květinu, text apod.
Jedeme sedačkovou lanovkou do výšky 2350m n.m. Malá příhoda - moje nezkušenost s lanovkou. Málem jsme se ženou jeli dvakrát. Když jsme dojížděli nahoru na zastávku nedařilo se nám zvednout zábranu sedačky. V poslední chvíli jsem si uvědomil, že musíme sundat nohy ze stupaček. Dobrá věc se podařila, jak se zpívá v Prodané, a my jsme se dostali na pevnou zem!

Trasa vedla na chatu Tabarettahute do výšky 2 556m n.m. Když si člověk porovná výšku, kterou jsme museli překonat, 300 výškových metrů, řekne si, nic moc. Ovšem skutečnost byla o něčem jiném. Museli jsme překonávat sutinové, kamenité pole. Stoupání bylo téměř kolmé i když se šlo traversem. Na chatu jsme dorazili v pohodě. Z chaty jsme šli ještě výš na poslední dostupnou chatu pod Ortlerem, která slouží jako základna pro horolezce. Chata se jmenuje po p. Pajerovi narozeném v Čechách - Payerhut 3020m n.m. Výstup byl jištěn lanem, ale dal se vystoupat. Odměnou byly opět nádherné pohledy.
Dolů si člověk musel dát veliký pozor kudy jde. Při sestupu jsem přehlédl značku, na což mne upozornila žena a mohlo se, nedej Bůh, něco zlého stát. Všechno dobře dopadlo a ve zdraví jsme se dostali stejnou cestu na chatu v sedle a pak už pěšky až k autobusu. Poté odjezd na hotel.

Malé zavzpomínání. Když jsme projížděli údolím k našemu hotelu, všiml jsem si na vysokém hřebenu horskou chatičku. Byla tak vysoko, že jsem si pomyslel, kdo tam může vylézt? Nu a nám se to podařilo!

4. den

Opět krásné, slunečné počasí. Tentokrát jsme nejeli do Solda, ale do údolí Passo dello Stelivo, kde může jezdit jen místní autobusová doprava. Osobní auta a motorky tam mohou. Jede se nejvýše postavenou cestou v Evropě. Otevření této cesty se zúčastnil císař F. Josef. Samotná jízda je zážitek. Kdo nemá silný žaludek, doporučuji prášek. Fotogalerie
Autobus vás vyveze do výšky 2760m n.m.. Trasa nás zavedla na Garibaldiho chatu do výšky 2864m n.m. Tato chata stojí na pomyslném rozhraní mezi Itálii, Švýcarskem (je vidět švýcarskou celnici) a Tyrolskem. Musím se stále opakovat – nádherné rozhledy. Zde jsem poprvé fotil ve výšce kterou jsem už uvedl - květinky.
Co se člověkovi může v cizině na horách přihodit: Klečím u květinky, kterou fotím a vedle mne pán dělá totéž. Trochu si zavazíme a tak se snažíme vzájemně omluvit. Dopadne to tak, že se dozvím, že pán je Brňák:-)

Dále jsme pokračovali do údolí. Je to v horách normální. Vystoupáte na horu, pak sestoupíte do sedla a pak znovu nahoru. Takže znovu na Pitz Cotschen 2 925. Následoval sestup a po úbočí se cca 3hodiny šlapalo nahoru a dolů až do našeho hotelu.
Jediné co se mi nelíbilo bylo značení cest. Měl jsem v tom strašné zmatky. Také jsme na zpáteční cestě bloudili. Omlouvám se předem pokud jsem zkomolil některé názvy. Mám z těch dvojjazyčných názvů ještě teď dost velký zmatek.

5.den

Opět pěkný den. Pro mne dobrá zpráva - poprvé jsem se mohl nasnídat. Ovšem předpověď počasí není příznivá. Odpoledne má pršet.
Odjezd do údolí Solda. Sedačkovou lanovkou na Kanzelberk a pak pěšky na chatu Serristoli 2721m n.m. Co chvíli se po údolí, pak opět po vrcholcích převalovala mlha. Mlha, která když člověk do ní vstoupil, nebylo vidět na krok. Sem tam zasvítilo slunce. Vyšli jsme na chatu a rozhodli se, že nebudeme riskovat a dobře jsme udělali! Šli jsme zpět.

Dospěl jsem k rozhodnutí, že když nelze fotit krajinu, tak budu fotit detaily. Kameny jsou tam velice různé a zajímavé. Proč bych neudělal radost naší kamarádce Janě Vesuvance. Nějaká květinka se také neztratí. Fotil jsem také horskou bystřinu. Od jejího zrodu, kdy vyvěrá přímo z hory až k úvrati, kde se v údolí ztrácí.
V pohodě jsem došel (šel jsem sám) až k lanovce. Italové poctivě drželi siestu i když se blížil déšť. Přesně v 14hod.30min. spustili lanovku. Sem tam spadla kapka. Myslel jsem, že těch 10minut cesty to vydrží. Nevydrželo! Polovinu cesty propršelo a pěkně jsme zmokli. Autobus čekal u lanovky a tak hajdy na hotel a do sauny. To se to potom spalo…

6.den

Prší! Jsem dobře nasnídaný. Venku jsou hory bílé. Prý tam napadlo 30cm sněhu. Jede se do Merána. I když jsme tam se ženou byli, nevadí. Nějak se čas musí využít. Prohlídka města. Nefotil jsem.

7.den

V deset hodin uvolnit pokoje. Někteří šli do vedlejší vesnice, kde bylo nějaké muzeum. Jiní zůstali na hotelu - k těm jsme patřili i my. Trochu jsme se prošli.
Pak jsme si sedli do herny, která patřila k hotelu. Nechali nás tam i když jsme nedělali útratu.
Hráli jsme karty a Člověče nezlob se…:-)
Hodiny ukazovaly patnáctou hodinu a vyrazilo se na cestu zpět. Cestou jsme přibrali naše kamarády, míjeli pěkný hrad, který jsem fotil z autobusu. Také jsme se zastavili u pěkného jezera.

Do Příbora jsme dorazili v neděli nad ránem, pak vlakem do Kopřivnice.

Možná někoho budou zajímat náklady na takový zájezd. Uváděné částky jsou náklady na jednu osobu:
Cena zájezdu: 9 990 Kč
Lanovky (senioři) 35 E
Místní autobus 3,6 E
Fakultativní zájezdy 560 Kč
Další náklady, dle náročností jednotlivce.

Přemýšlím urputně jak to udělat s Fotogalerii, abych moc neprudil. Nafotil jsem 260fotek. Když si vzpomenu, jak mi někdo napsal na galerii z USA, že jsou to samé kameny, tak pak člověk nechce opruzovat samými horami. Nic jiného tam ale převážně není a pokusím se najít tu správnou míru. Kameny a kvítka oddělím. Nafotil jsem zrod horské bystřiny – je v klubové Fotogalerii.

František Blabla, Kopřivnice

Další články autora: