Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Potkáváme se zde, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený. Tentokrát je to pohled na vztah k pohybu…

Můj vztah k pohybu

Jsou takoví, kteří jsou pro sport přímo stvořeni. Někde vevnitř mají miniaturní Temelínek, který jim dodává energii a jejich svaly jsou vyrobeny z materiálu, který pro ně vyvinuly tajné laboratoře NASA. Neplatí pro ně zákony o přitažlivosti zemské, takže se pohybují dopředu i do výšky bez omezení a jsou schopni házet různými předměty daleko za obzor. Bude čestné, když hned z kraje přiznám, že já k "takovým" nepatřím. Moje oblíbené sportovní aktivity byly opalování se, fandění hokejistům u rádia a taky jsem ráda soudcovala při volejbale, člověk se v tom koši nahoře moc nenaběhal.

Přes můj chladný vztah k pohybu se mi sport do života stále pletl. Například takové veslování... Je pravda, že jsem na území Veslařského klubu vstoupila dobrovolně, ale měla jsem v úmyslu jenom se zúčastnit "čaje o páté", který tam pravidelně pořádali každou neděli o čtvrté. Trenér veslařů mne napřed chtěl vyhodit, protože se ukázalo, že mi ještě není šestnáct, ale potom si to rozmyslel. Už měsíc mu chyběla "trojka" do dívčí dorostenecké čtyřveslice, která si bez jeho dovolení zlomila nohu (ta dívka, třetí odzadu, čtyřveslice většinou nohy nemají). Slíbil mi, že pokud budu jezdit na tréninky, dokud se poškozená trojka nevrátí, zamlčí můj pokus o vstup do bahna maloměsta mým rodičům, se kterými se dobře znal.Váhavě jsem přikývla. Jednou jsem viděla film o galejích, podle kterého bylo veslování dost namáhavé. Ale mýlila jsem se. Veslování nebylo dost namáhavé, byla to šílená, nepředstavitelná dřina a vůbec jsem se nedivila, že se na tuto činnost kdysi využívali jenom otroci, vojenští zajatci a trestanci. Udělat z této strašlivé námahy zálibu, sport, byl čirý sadizmus. V mém případě byla námaha kořeněná ještě i deptajícím ponižováním, protože po celou hodinu, kdy jsme se pokoušely my čtyři galejnice letět po hladině řeky jako vidina elegance a rychlosti, se z kormidelníkova megafonu ozývalo:

"á, dva, tři, trojko, zaber, á, dva tři, Blanko, ty jsi trojka, á, dva tři trojko, nespi, spadneš ze slajdu, á,dva tři, trojko hlouběji veslo a neurvi havlinku, á, dva,tři, trojko, trojko… bacha, jsme v mostě!"

Dodnes si myslím, že poškození mostu, které na konci války způsobila ustupující německá armáda, bylo přece jenom větší, než když ho "štrejchla" naše čtyřveslice, i když kormidelník si to nemyslel. Ale on nebyl objektivní, byl tenkrát ve vodě poměrně dlouho a podzim už dost pokročil. A vlastně se nikdy ani neprokázalo, že to byla moje vina, i když jsem pár vteřin před střetnutím "chytla raka" (nesprávný úhel vesla pod vodou). Když se po pár měsících objevila původní trojka se zahojenou nohou, objímala jsem ji jako rodnou sestru. Povídalo se, že náš kormidelník ji dokonce nabídl manželství...

V jiné roční době a jiné etapě mého mládí mne pozval můj starší bratr, který pracoval ve Vysokých Tatrách, abych si přijela zalyžovat. Říkal něco o přípravě, cvičení a posilování, ale já jsem ho moc neposlouchala, měla jsem svoji představu. Upletla jsem si svetr s norským vzorem a čepici s bambulkami a byla jsem přesvědčená, že takovou přípravu na lyžování neměli ani naši olympionici.Taky jsem oznámila každému, koho jsem potkala, že "si jedu do Tater zalyžovat" tónem, který naznačoval, že to vezmu "šusem" z vrcholu Štrbského Plesa až po cukrárnu v Tatranské Lomnici. Ve skutečnosti jsem tu cukrárnu nikdy nemínila opustit, jenomže do mých plánů zasáhl bratr. Měl teorii - podle mne ničím nepodloženou - že člověk se naučí lyžovat lyžováním! Lstivě mne odvlekl na "oslí loučku" pod Skalnatým Plesem a nechal mne tam padat, počítat si nohy, zdvíhat je nahoru vleže na zádech a vůbec vypadat jako Brouk Pytlík po ránu. Odpoledne se bratr přiřítil po sjezdovce, chvíli mému lyžování otráveně přihlížel, ale potom se mu rozjasnila tvář a pochválil mne: "No vidíš! Padáš čím dál tím líp!"

Po týdnu jsem už bezpečně rozeznala, která lyže je levá a která noha pravá a bratr mne vzal na vlek. To už jsem se cítila zralá i k účasti na zimní olympiádě, vadila jenom taková maličkost: dole na vleku jsem se neuměla "ukotvit", zatím co nahoře se mi za živý svět nedařilo odpoutat...Vlekař, nějaký nervóza, na mne vykřikoval, že mu musím doplatit na nemocenskou, kterou hodlal pobírat vleže s rozsáhlým infarktem. Podařilo se mi před ním prchnout do blízké kosodřeviny, ve které jsem mimoděk vybudovala novou, poměrně širokou sjezdovku. Myslela jsem, že mi to ředitelství TANAPu proplatí, ale bratr řekl, že bych se měla uchýlit na čas do ilegality, prý je tatranská příroda chráněná.

Ale to pořád ještě není celá moje sportovní minulost...K mojí smůle jsme bydleli u sportovního stadionu. Ať jsem šla kamkoliv, bylo nemožné nevidět ho, vyhnout se mu, obejít ho. Zvlášť když tam chodily i mnohé moje kamarádky. Líbila se jim lehká atletika a lákaly mne tam jako veverku na oříšek, až jsem podlehla.

Kdo tuhle atletiku pojmenoval "lehká", to bych skutečně ráda věděla, už po prvním tréninku jsem si myslela, že výraznější protimluv (učeně oxymóron, lidově pitomost) ani neexistuje. (Až po létech jsem zjistila, že ano. Ještě absurdnější termín je "mateřská dovolená").

Našim trenérem byl pán železobetónového vzhledu, který bral sport smrtelně vážně a byl na nás přísný jako seržant na nováčky v Cizinecké legii. Trénink začínal krátkou rozcvičkou a potom povinným během po běžecké dráze stadionu, která jinde měří 400 metrů, ale na našem stadionu to bylo čtyři sta kilometrů...

"Dvě kolečka!" volal trenér hlasem, který by bylo slyšet i při výbuchu kotelny, "Blanko, kolena výš! Pohni se! Už jsem viděl rychlejší želvy! Věro, přidej! A radostně, pohyb je radost ze života!" Běžely jsme po dráze, jak která. Jitka jako gazela, těsně sledovaná antilopou Jarmilou, potom v odstupech další prérijní zvěř a na závěr se šourala dvě hroší mláďata, Věrka a já. Jakože nám padaly trenýrky, rozvazovaly se tkaničky u treter, píchalo nás v boku a pokoušely se o nás různé nemoci, od osýpek po lepru.

"Už jsem pro vás chtěl poslat řebřiňák!" vítal nás trenér u cíle, kde už dávno seděly úspěšnější běžkyně. "Berte si nářadí a mazejte! Blanko, tu máš disk a makej na obrátce, ať se do večera otočíš aspoň o pár stupňů... Věrko, Jarko, Jiřino, máte nachystané skákání, ale do výšky, ne do řeči, na to jste vy přebornice... A všechny si berte příklad támhle z Dany, té nemusím nikdy říkat, aby si vzala oštěp a makala! Z té něco bude! Ale z vás leda ostuda na závodech..."

Mně to připadalo nespravedlivé a byla jsem i trochu uražená. Náhodou s tím diskem mi to docela šlo, nedávno jsem vyhrála okresní přebor (počet soutěžících diskařek v mojí kategorii - dvě. Ta druhá do přeboru jakživ disk neviděla...) .

Trenér nám nemusí dávat pořád Danu za vzor, až budu mít já její roky a nebudu už mladá, budu taky tak pilná a snaživá! (Slyšíte tu drzost? Mně bylo asi třináct, té Daně přes dvacet. V mých očích měla tenkrát každá dvacítka mládí neodvolatelně za sebou...)

A styl běhání máme každý svůj, pokračovala jsem v duchu v odmlouvání trenérovi. Například támhleten pán taky nevypadá bůhvíjak půvabně, když běží, žádný gepard to tedy není... A tváří se jako kacíř při mučení španělskou botou... Kdoví, proč celé odpoledne běhá, když ho to viditelně bolí... Taky už není nejmladší...

Jak se to říká? Maminka a režisér mají vždycky pravdu? Já bych k nim přidala i sportovní trenéry. Protože ta Dana, kterou nám dával náš trenér za vzor, s tím oštěpem dobyla různá vítězství i olympijské zlato… To už byla vdaná za toho pána, který občas běhával na "našem" stadiónu, stylem možná trochu hranatým, ale zato efektivně. Byl to Emil Zátopek...

Text:Blanka Burjanová

Ilustrace:Ludmila Holubová

Další články autorky