Co zajímá budoucí bakaláøe?
Nedá se nic proti tomu namítat, stárnu, stávám se pamìtníkem, pøita¾livým i pro mladší generaci. V poslední dobì se na mne obrátilo ji¾ více ne¾ deset vysokoškolských studentù (vìtšinou humanitních oborù a spoleèenských vìd), zda bych jim pomohl v jejich „hloubkových rozhovorech“, je¾ jsou souèástí jejich bakaláøských èi diplomových prací.
Jednou z nich je napøíklad studentka oboru Marketingová komunikace. Tou myslí nejen jakoukoli reklamu, ale také direct marketing – tedy nevy¾ádané dopisy, telefonáty, public-relations, komunikace s veøejností prostøednictvím médií, spotøebitelské soutì¾e. Pøi hledání narátorù pro orální historii (také hezké èeské výrazy) jsem jí byl doporuèen, proto poslala zatím pøedbì¾nì své otázky.
Snad mohou zajímat i pøípadné další zájemce, proto je rád zveøejòuji, nerad píšu vìci zbyteènì, v nìkolika pøípadech jsem se doèkal zkomolenin, neuctivého a necitlivého krácení textu a samozøejmì jsem upadl do zapomnìní, kdy¾ jsem na budoucím bakaláøi po¾adoval nahlédnutí do jeho práce, k jejímu¾ úspìšnému obhájení jsem blahopøál. Tady je pøíklad otázek budoucího bakaláøe a mých odpovìdí:
Mù¾ete mi øíct nìco o svém dìtství, rodinì a prostøedí, kde jste vyrùstal?
Prostøedí venkovské rodiny, otec stavozemìdìlec (1891-1968), èasto nezamìstnaný, posléze invalidní dùchodce (tuberkulóza, na kterou také zemøel), maminka (1895-1985), zemìdìlská pracovnice, dvì sestry od svých 15 let musely do uèení nebo do posluhy v pra¾ských zámo¾ných rodinách. Rodièe si poøizovali postupnì malé hospodáøství, bylo nutno se na nìm podílet svou prací ve volných chvílích dennì, více o prázdninách. Sotva¾e jsem se zaèal rozhlí¾et a uvìdomovat si svìt kolem, také vlivem svých uèitelù, kteøí u mne objevili urèité literární sklony, odmítal jsem pokraèovat v díle a døinì svých rodièù.
Kromì uèitelù formovaly mé názory dìtské èasopisy tehdejší doby, kam jsem zaèal psát a vítìzit v nìkterých jejích soutì¾ích – Malý ètenáø, Mladý hlasatel, Dìtská nedìle, Roj, pozdìji Studentský èasopis, List mladých.
Z toho vyrùstala moje dopisovatelská èinnost pozdìji i pro celostátní tisk (Národní politika, Veèerní Èeské slovo, Lidový deník, Venkov, Zlín (pozdìji Svìt), regionální Rodný kraj, Mìlnické listy) – psaním jsem si vydìlával i na svá studia v Praze. Studoval jsem obchodní akademii, a to navzdory svým rodièùm. Podporovala mne zèásti i moje ji¾ provdaná sestra, ¾ijící v Praze.
Co Vás v mládí ovlivòovalo a poci»oval jste u¾ tehdy vliv propagandy?
Mùj otec byl zranìn v první svìtové válce jako dragoun, ale uzdravil se, zalo¾il rodinu a vyprávìl pøíhody z války. Po celá léta visel na zdi u nás v kuchyni portrét prvního prezidenta Osvoboditele TGM, jeho¾ si tatínek nesmírnì vá¾il, stýkal se s legionáøi z války a od tìch jsem rovnì¾ mnohé zá¾itky hltal a pozdìji se pídil po bli¾ší literatuøe – Chudý chlapec, který se proslavil, ale také školákovy zápisky v knize Srdce od italského vlastenecky zaníceného spisovatele Edmondo de Amicia, potom knihy od J. R. Vilímka - Maupassant mláde¾i, Hugo mláde¾i a další zejména s historickou tématikou, které jsem dostal za odmìnu v soutì¾i.
Dopisoval jsem si s mnoha mladými pøáteli po celé vlasti (tehdejším okleštìném Protektorátu Èechy a Morava), postupnì se zrodila mezi námi ilegální organizace Mladá (Masarykova – konspirativnì) kulturní generace (MKG), která koncem války èítala více ne¾ 100 èlenù. Píšu o její historii v knize Generace 45 (vydal Riopress 1997). Po válce mnozí z nás nastoupili do redakce Mladé fronty. Jako èlenové MKG jsme vstoupili do jednotné organizace Svazu èeské mláde¾e. Takový byl tehdy verdikt.
Jako samostatná organizace bychom nadále neobstáli. S tímto pocitem jsem dlouhá léta ¾il a moje zalo¾ení bylo také jedním z dùvodù, proè jsem musel redakci Mladé fronty opustit zaèátkem padesátých let po návratu z vojenské slu¾by. Odmítl jsem zùstat na vojnì, odmítl jsem výzvu tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Èepièky jít studovat vysokou váleènou školu K. J. Vorošilova do Moskvy a to se tehdy hodnotilo jako zrada. Soubìh všech událostí se seèetl, abych mohl být politicky a tím i existenènì posti¾en, vykoøenìn z pùsobnosti na mladé lidi a v tisku vùbec.
Jaká byla Vaše zamìstnání po ukonèení studia?
Po opuštìní prvního zamìstnání v redakci Mladé fronty (v tom dva roky vojenské slu¾by) jsem a¾ do roku 1957 pracoval v letecké výrobì jako soustru¾ník kovù a pozdìji po získání potøebné kvalifikace pøi zamìstnání jako seøizovaè obrábìcích strojù. Mìl jsem tøi malé dìti, musel jsem se hodnì ohánìt, kdy¾ man¾elka èekala tøetí dìcko, pracoval jsem jen v noèních smìnách, abych se pøes den mohl starat o dìti a ona mohla jít do zamìstnání.
V roce 1957 po urèitém oteplení politických pomìrù jsem byl znovu pøijat do Svazu èeských novináøù, abych pomohl zakládat ekonomický týdeník Hospodáøské noviny (vydával je tehdy ještì Orbis, ne¾ se staly stranickým týdeníkem). Odtud vedla cesta po intenzívní èinnosti v prosazování ekonomické reformy podle Oty Šika do Ès. televize a Televizních novin. O tom píšu více ve svých knihách Na vlnì 490 metrù (Naše vojsko 1990) a Události pravdy, zrady a nadìjí (Akcent, 2009) a také v nejnovìjší knize Události totality, svobody a demokracie (Akcent, 2010).
Jak jste se zaèal stýkat s disentem a co (nebo kdo) Vás pøimìlo se veøejnì anga¾ovat?
Poznal jsem na novém pùsobišti ve Strojírenském informaèním ústavu (pozdìji pøejmenovaného na UTRIN – Ústav technického rozvoje a informací) z disentu stejnì posti¾ené po srpnu 1968 - zejména Jana Lopatku, literárního kritika a teoretika z Ès. rozhlasu, Milenu Geussovou, redaktorku Svobody – ti oba podepsali Chartu 77, stejnì tak Pavel Bratinka, jaderný fyzik, který byl rovnì¾ úøedníkem tého¾ ústavu. Podrobnìji o tom píšu v knize Události totality, svobody a demokracie, (Akcent 2010). Dále Jiøího Rumla, od roku 1987 redaktora a vydavatele Lidových novin, které jsem tajnì tiskl a rozšiøoval. Stýkal jsem se té¾ s dalšími - Miroslavem Galuškou – píšu o tom v oné knize… Na to jsem znovu doplatil vyhazovem ze zamìstnání po výslechu na StB.
Jak jste pro¾íval pøíchod sovìtských vojsk v roce 1968 a co se pro Vás po této události zmìnilo?
Tomu je vìnována velká èást mé knihy Události pravdy, zrady a nadìjí (Akcent 2009). Odmítl jsem vstup vojsk, musel jsem nejprve opustit Ès. televizi a poté ÈTK, kde jsem se hodlal nakrátko uklidit - skonèil jsem ve výše uvedeném ústavu.
Mìla Vaše rodina problémy kvùli Vaší èinnosti? Jak se k tomu stavìli její jednotliví èlenové? Vyèetli Vám to nìkdy?
Moje man¾elka byla zbavena pedagogické èinnosti, propuštìna z výchovného školského zaøízení, zdravotnì na vše doplatila, po dlouhodobé léèbì v Psychiatrické léèebnì v Bohnicích byla pøevedena do invalidního dùchodu. Nikdy mi nikdo z mých blízkých nic nevyèítal, naopak – jak se domnívám a jak mi dávají najevo i nyní - byl jsem pro nì urèitým pøíkladem pracovitého, obìtavého ¾ivitele rodiny. Tuto svoji úlohu a èinnost ve srovnání s jinými nikdy nepøeceòuji, uèinil jsem jen tolik, naè mi síly staèily…
Kdy¾ se podíváte zpìtnì na klasická komunistická hesla, která si vybavíte jako první? Pøijdou Vám dnes spíše komická nebo smutná?
Jde chronologicky o rùzná období – jiná byla hesla po osvobození v letech 1945-48, jim¾ jsme namnoze uvìøili a podlehli, ne¾ jsme po tzv. vítìzném únoru zaèínali vnímat mnohem ostøeji a kritiètìji, a¾ jsme na to dopláceli.
Pak je období usilující o reformy, kdy jsme mnozí z nás uvìøili, ¾e lze situaci zaèít mìnit – ekonomicky vzdìlán jsem vidìl zárodek pøemìn právì na hospodáøském úseku, co¾ mìlo soubì¾nì ovlivòovat celospoleèenský proces.Tìmto „heslùm“ jsem vìøil a sna¾il se o prosazování urèitých zmìn v naší ekonomice (v Hospodáøských novinách a v Ès. televizi, zejména v ekonomické publicistice nebo komentáøích Tváøí v tváø).
Po vpádu vojsk a intervenci, nástupu husákovské abnormalizaèní normalizace u¾ jsme si z hesel komunistické propagandy dìlali jen legraci (viz celá jedna kapitola v mé knize Události totality, svobody a demokracie, Akcent 2010, nazvaná Lidová moudrost v anekdotách, vtipech a samizdatu), vymýšleli vtipy a šíøili je dál nejrùznìjšími kanály.
Co jste poci»oval pøi událostech v roce 1989?
Úlevu, svobodu, pøíslib demokratické a právnì spravedlivé spoleènosti.
Jaké jste mìl od nové demokratické spoleènosti a vlády oèekávání a co Vás pozdìji zklamalo?
Pro jednu anketu v Obci spisovatelù jsem na podobnou otázku odpovídal takto: Pozitivisticko-negativní otázka, inu, co¾ se dá dìlat? Je urèitým odrazem souèasné reality. Podrobnì jsem popsal poslední týdny totality oèima zahranièních vysílaèek. Sledoval jsem jejich vysílání ka¾dý den u tranzistorového pøístroje a poctivì zapisoval. Bìhem dvou mìsícù jsem kromì døívìjší Charty 77 a VONSu (Výboru na obranu nespravedlivì stíhaných) napoèítal dalších nejménì tøicet obèanských a nezávislých aktivit, sdru¾ení a iniciativ. S jejich peticemi èi proklamacemi jsem se vìtšinou ztoto¾òoval, pøál jsem si a oèekával:
● demokracii pro všechny, ne polovièní demokratizaci, ale demokracii humanitní, jak jsem ji poznal v pojetí TGM,
● právní øád v souladu se zásadami deklarace o lidských právech, jednoduchý, pøehledný, zbavený všech totalitních prvkù,
● svobodu slova, tisku, shroma¾ïování, politických stran, nábo¾enské víry, cestování,
● prosperující hospodáøství vèetnì malých a støedních podnikù,
● podporu vzdìlávání, výzkumu, inovací, nikoliv únik našich chytrých mozkù a laciný prodej našich licencí a patentù,
● odmilitarizování naší spoleènosti, optimální náklady na naši armádu,
● úèinné zapojení naší republiky do evropského spoleèenství národù.
Pro sebe jsem oèekával návrat do pùvodního zamìstnání, odkud jsem byl propuštìn za šíøení samizdatových Lidových novin. Místo byrokratického ústavu, v nìm¾ jsem pracoval dvacet husákovsko – normalizaèních let, dále vznik Prùmyslového vydavatelství, v nìm¾ by byla mj. edice èeských prùkopníkù a podnikatelù. Svobodnì psát a umo¾nit psaní ka¾dému, kdo bude mít lidem co sdìlit.
Pro svou poèetnou rodinu smysluplné zamìstnání, práci, kterou by milovali.
Teprve po listopadu 1989 jsem postupnì poznával, ¾e k demokracii, právnímu øádu a svobodì povede dlouhá, nikdy nekonèící cesta. Na TGM se vzpomíná jen u pøíle¾itosti jeho ¾ivotních výroèí, pøitom jeho myšlenky jsou nadèasové a stále ¾ivé. Nedoèkal jsem se odsouzení komunistické strany, jejího zániku a potrestání tìch, kteøí lidem ubli¾ovali, poni¾ovali nás a ze své moci mìli jen oni svùj osobní prospìch.
Kdy¾ jsem sám chtìl zaèít podnikat, mìli ještì byrokraté v øídících strukturách velkou moc, do zamìstnání jsem se vrátil, staèil jsem vydat kní¾ku Ba»ova prùmyslová demokracie (v kvìtnu 1990!) – a byl znovu propuštìn, nebo» jsem mìl dùchodová léta. Zalo¾ili jsme s nìkolika vìdci a profesory Spoleènost vìdeckotechnických parkù, pozdìji Asociaci inovaèního podnikání. Nedoèkal jsem se dosud toho, aby v naší zemi se vynakládalo na vìdu, výzkum a vzdìlávání tolik z hrubého domácího produktu, co v jiných prùmyslovì vyspìlých státech. Utíkají nám chytøí lidé, kteøí získali u nás vzdìlání, ale spoleènost nedoká¾e je podchytit a motivovat. Chudneme v mezinárodním srovnávání.
Netušil jsem nikdy, ¾e je mo¾né, aby témìø všechen náš tisk ovládly zahranièní monopoly, ¾e zbyla jen hrstka stateèných novin a èasopisù v soukromých èeských rukou. Stejnì tak z naší zemì plynou tuèné zisky z našich prùmyslových podnikù do zahranièí, v¾dy» jsme byli jednou z prùmyslovì vyspìlých zemí svìta! Dokonce lze slyšet a èíst, ¾e jsme èím dál více montá¾ní zemí, ¾e dnešní mocní dr¾itelé našich podnikù ¾ádnou vìdu a výzkum nepotøebují! To je otøesné zjištìní a mìli bychom znát pravdu celou, jak si na tom stojíme! Jak dlouho se budeme zbavovat našeho duševního bohatství?
Doèkal jsem se i nezamìstnanosti ve své rodinì – moje vysokoškolsky a støedoškolsky vzdìlané dìti ve vìku nad 50 let opustily zamìstnání sice s tzv. odstupným, ale u¾ nìkolikrát musely ¾ít z podpory. Man¾elka musela té¾ odejít s odstupným do invalidního dùchodu.
®ijeme skromnì od dùchodu k dùchodu. Od listopadu jsem vydal dvacet kní¾ek, z toho nìkteré ocenìné (Osobnosti a osudy obce v soutì¾i literatury faktu Miroslava Ivanova, nebo Almanach èeských novináøù, nominovaný ministerstvem kultury na státní cenu za literaturu, Události pravdy, zrady a nadìjí, ocenìné v soutì¾i literatury faktu E. E. Kische), pro ka¾dou (kromì knihy Co víme o smrti v nakladatelství Epocha) jsem v¾dy získal sponzora. Dokonce sám od sebe finanènì podpoøil vydání mé regionální encyklopedie (nakladatelství Libri 2007) hejtman Støedoèeského kraje Pavel Bendl. Jinak jsem se dosud ¾ádného honoráøe za vydání svých knih nedoèkal. Stejnì tak se nedoèkám honoráøe za své èlánky v novinách, èasopisech a na internetu, nedoèkám se ani odpovìdi z mnoha bohorovných redakcí. Manì vzpomínám na redakci zlínských èasopisù, odkud mi týden co týden pøicházel dopis s oznámením výše honoráøe a na rubu nalepený výstøi¾ek mého otištìného pøíspìvku! Po ba»ovsku, lidsky!
Celkovì však v mém oèekávání èiní ten pomìr 50 : 50. Je toho ještì mnoho pøed námi. Ale mám vnitøní dobrý pocit z toho, ¾e za sebou zanechávám pøece jen nìjaké menší dílo (vèetnì mnoha kronik v mé obci, kde srpnová povodeò v roce 2002 smetla mùj rodný dùm), ¾e se mohu podívat smìle rodinì, pøátelùm a známým do oèí, ¾e udr¾uji i nadále pøátelství s mnoha krajany v zahranièí díky mj. e-mailové poštì a mo¾ností jejich návštìv, ¾e jsem ¾ivotnì vyrovnaný a pøipravený na cestu, odkud není návratu. Jednu zkušenost bych rád pøece jen sdìlil: nikdy nic neoèekávat! A kdy¾ jsem obèas radostnì nìèím pøekvapen, pak ta radost a štìstí jsou dvojnásobné.
Dnešní marketingové komunikace na nás pùsobí na všech veøejných místech a ani ve svých domovech se jim neubráníme. Cítíte se pod tlakem?
Vzhledem k svému vìku necítím se pod ¾ádným tlakem, musím vystaèit se svým dùchodem, ještì ¾e jsme na to dva s man¾elkou, tak lze ¾ít – nikoli pøe¾ívat. Vše se zájmem sleduji, sna¾ím se být nad vìcmi, nad problematikou, mám mnoho kritických výhrad k té tzv. dnešní marketingové komunikaci, její¾ nositelé se pøíliš shlédli ve všech tìch negativech z tzv. vyspìlých kapitalistických zemí a vnášejí je do našeho prostøedí. Plýtvá a mrhá se prostøedky na tuto komunikaci, více by se mìli lidé sdru¾ovat kromì politických stran v obèanských spoleènostech, které o nìco usilují – zvláštì u mladých poci»uji tento nedostatek vzájemného setkávání a sbli¾ování, spoleèné øešení urèitých problémù, vzájemná pomoc v tì¾kostech – vzájemná solidarita uvnitø podobných spoleèenství, snaha o další sebevzdìlávání a rùst – èili více osobní vzájemné komunikace ne¾li té masovì odpudivé plakátové, agresivní a mediální ofenzívy, která nás pøepadá na ka¾dém kroku necitlivì, neosobnì, nelidsky! Mnohdy antihumánnì – jsem vychován v duchu TGM, demokrata a humanisty, na nìho¾ se zapomíná, ale jeho práce a myšlenky, jeho ¾ivot státníka – to vše má historický pøesah, je nadèasové, ¾ivotaschopné dosud a nadále.
Kdy¾ srovnáte komunistickou propagandu a dnešní marketing. V èem jsou nejvìtší rozdíly?
Komunistická propaganda v tom pejorativním slova smyslu byla zalo¾ena na l¾ích, byla odpudivá v dobì tzv. normalizaèní totality, bylo nutné se proti ní obrnit lhostejností, ironií, kompenzací, hledáním skrytých významù, byla pokrytecká a¾ naopak pùsobila opaènì, vyvolávala protichùdné reakce a vedla zákonitì k všeobecnému odporu vùèi jejím nositelùm, vùèi celému systému, v nìm¾ se zrodila.
A dnešní marketing? Na to jsem odpovìdìl v pøedchozí èásti.
Vybavíte si nìjaké metody, které se u obou prolínají?
Nìkdy je to pøílišná agresivita, neosobnost, u obou chybí více citu pro lidská trápení a více lidského nenásilného povzbuzování na základì pozitivních pøíkladù ze ¾ivota. U obou postrádám humánní pøístupy, upøímnou snahu o øešení, upøímné vize, je¾ by naplòovaly obèany také nadìjemi, smyslem, proè a pro co má èlovìk ¾ít, kde hledat opory v duchovním ¾ivotì, kde hledat pøátele, kde sám by naopak mìl prospívat spoleènosti ve svém okolí.
Nikdy nezapomenu na dobu svého dìtství za Masarykovy republiky, kdy nás vedlo heslo „Sázej stromky pro potomky!“ A dnes chodím kolem tìch vzrostlých krásných stromù na venkovské návsi a øíkám si, jakou mìli ti naši pøedkové pravdu. Pøe¾ili jsme to všechno ¾ivotní trápení spolu s našimi stromy, hle, jací se z nich stali velikáni! Nepodlehly vichøicím, bouøkám, mrazùm, suchým létùm, v¾dy se na jaøe zazelenají…
Èím se poslední dobou zabýváte, co Vás baví?
Po listopadu 1989 jsem sepsal a vydal více ne¾ dvacet knih, byl editorem mnoha dalších, sepisuji ještì rùzné rodinné události k rùzným pøíle¾itostem, na jubilejní setkání abiturientù z Obchodní akademie jsem zpracoval celou historii školy, jejích profesorù a nás studentù… Vzpomínky, které nevyblednou. Vydal jsem Almanach èeských novináøù, vzdal jsem hold novináøùm a publicistùm v exilu - ve své knize Události totality, svobody a demokracie (Akcent 2010), chystám se na své jubileum v pøíštím roce, doufám, ¾e se do¾iji do tìch 85 let, poøádám své spisy, korespondenci, kterou jsem léta dokumentoval, pro Regionální muzeum pøipravuji dokumentaci, která byla základem mé knihy Kdo byl a kdo je kdo na Mìlnicku, Kralupsku a Neratovicku (1750 osobností a více ne¾ 70 mìst a obcí se svými pøedstaviteli od dob národního obrození a¾ po souèasnost, s jejími uèiteli na školách, s jejími kronikáøi…).
Pro tuto všechnu práci jsem si našel èas pro absolvování kursù Trénování pamìti, jsem dále vybaven poèítaèovì, od roku 1992 mám u¾ ètvrtý poèítaè, nyní tedy notebook, dopisuji si s mnoha pøáteli u nás, ale i s krajany z nìkolika zemí ve svìtì…
Bez poèítaèe a internetového vybavení podobnou práci (na základì jedinì mnou vytýèených a pøedsevzatých úkolù) bych nikdy nemohl zvládnout. Podívejte se na mùj ¾ebøíèek hodnot v encyklopedii Kdo je kdo v Èeské republice na pøelomu 20. století (vydala agentura Kdo je kdo + Rapid v roce 1998). Podívejte se na mùj inovovaný web
Pøeètìte si nìkteré z mých knih a teprve potom jsem ochoten odpovídat na Vaše další otázky. Mohu vám poskytnout ještì povídání o š»astném èísle „sedm“, nejsem povìrèivý, numerologicky mi vychází rovnì¾ „sedmièka“, seètou-li se všechna èísla mého narození vyjde èíslo 34, tedy 3+4 = 7. Ale tìch sedmièek v mém ¾ivotì je mnoho, tak¾e o tom a¾ nìkdy jindy…
Tituly knih: