Bùh má trojku rád
Na pøelomu srpna a záøí jedu do Španìlska. Teï to vypadá, ¾e se vytahuji. No asi ano. Urèitì ano. Ale jen strašnì malinko a tak nìjak veøejnì nerad. Kdyby to šlo tajnì, jo to bych se sám sobì navytahoval. No jéje!
Ale o tom to teï není - moje tìšení je i pøes toto mé doznání fakt i tak velké a jen chci tímto vysvìtlit, proè u¾ zase nìco píšu! Rozhodl jsem se napsat o tom Španìlsku u¾ dopøedu. Dìlám si takový malinkatý náskok. Jedu tam také kvùli obrazùm, jak u¾ je to pøi cestování mým zvykem. Proto¾e mám obrazy rád, je samozøejmé, ¾e mám rád i malíøe. A proto¾e ve Španìlsku malíøi byli, jsou a budou, mám se na co tìšit…
Radìji jsem si to zaplatil hned v lednu, nebo» kdybych si to nezaplatil v lednu, zase bych mìl pocit, ¾e na to budu mít èas a¾ nìkdy potom. Znáte to - pak bych tøeba ten èas nemìl, nebo bych na to prostì nemìl úplnì nìjak jinak a zase bych do Španìlska nejel. A bylo by mi to urèitì líto, ¾e u¾ se tam tøeba nikdy nedostanu.
„Nikdy“ je strašnì prapodivný interval. Nepáøe se s vámi a o nièem s vámi zásadnì nediskutuje. Nikdy a nic jsou nehezká slova, která si urèitì vymyslel kdysi dávno nìjaký podivný filozof - sadista lingvista, nebo nìjaký pøeukrutný vládce nelida, aby u¾ nám koneènì všechno všem bylo jasné. A tak je mi jasné, ¾e “nikdy” nikdy nepøeperu, obcházím a pøeskakuji ho a ono mì nìkdy to “nikdy”nechává na pokoji. Pøece nebudu stále s “nikdy” bojovat ten zbyteèný a marný boj. “Nikdy” mì sice nenechá nikdy vyhrát, ale nechává mì ¾ít. A tak ti “nikdy” nìkdy a urèitì zbyteènì i dìkuji.
“Nikdy”, je ti to jedno, viï?
Stvoøitelé èasu….
Pamatujete? Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. Rozšíøili naše hranice pro vnímání dokonalosti a krásy. Nepøekonaní a asi i nepøekonatelní. Nejen¾e dokonale ovládli malíøské øemeslo, ale našli pro nás i mnoho nepojmenovaného navíc. Ale nejsou sami tìmi jedineènými v tom našem nekoneèném svìtì.
I Španìlé mají svùj triumvirát. Vlastnì dva. El Greca, Diega Velázqueze a Franceska Goyu. A pak také Pabla Picassa, Joana Miróa, a Salvatora Dalího.
Dovolte mi, abych se pokusil napsat nìco o tìch starších. Starší mají pøece v¾dycky pøednost, ¾e. Na ty mladší tøeba nìkdy dojde v budoucnu. Pøedstavme si tedy ty tøi starší jako otce, ducha a syna španìlského malíøství. A zkusme to psaní od toho nejstaršího z nich. Toho, který by mohl být tím prapùvodním duchem španìlského malíøství.….
El Greco
(1541-1614)
Musí být Španìlem v¾dycky jen èlovìk ve Španìlsku narozený? Urèitì ne! El Greco se ve Španìlsku nenarodil. Pocházel z krétské Candie (dnešního Herákleionu) a jeho jméno znìlo Dominicos Theotokopulos ( v doslovném pøekladu - syn matky boha).
Candie byla poslední výspou køes»anství v jinak muslimském svìtì. Krèila se na okraji Evropy a zatím zoufale odolávala a do dnešních dnù i odolává šíøícímu se islámu. Tak jako Španìlsko bylo kdysi výspou muslimskou ve svìtì køes»anském, tak byla Kréta výspou køes»anství skoro a¾ v Asii.
Dominicos byl druhým synem Georghia. Otec vykonával povolání výbìrèího daní a jeho o deset let starší bratr Manússos byl obchodníkem. Dominicos v mládí navštìvoval církevní školu. Zøejmì školu františkánù, proto¾e svatý František z Assisi byl èastým námìtem jeho obrazù. Vyobrazil ho na sto dvaceti svých obrazech. Jinak o jeho dìtství a mládí víme ménì ne¾ málo. Je tu pouze jeho podpis na jisté notáøské listinì, která dokládá, ¾e je malíøem. Z další listiny se dozvídáme více. ®e je malíøem miniatur. A to je vše.
Roku 1568 pøiplouvá do Benátek. Zde studuje u Tiziana. Snad… Ale to snad je na místì. Je to pouhý neprokázaný dohad, který vychází z jeho poèáteèního malíøského stylu. Prokazatelné ale je, ¾e se jeho jistým, právoplatným a slavným mistrem stává Tintoretto. To u¾ ale ¾ije v Øímì, kde se mu dostane pøíznì samotného kardinála Farneseho. Roku 1572 se stává èlenem sdru¾ení øímských malíøù zvaného Akademie svatého Lukáše. Sám sebe v té dobì oznaèuje jako miniaturistu. Cítí, ¾e u¾ dosáhl úspìchu, ¾e u¾ nìco umí, a jeho sebevìdomí roste. Slo¾itì se v nìm snoubí øecká filozofie rovnosti, katolická idea síly víry spojené s moci a ideály humanismu. Toho humanismu, kde všechny lidské nedokonalosti jsou pøirozené, bohem tolerované a tím i zábavné. Slo¾itá doba pro slo¾ité lidi. Zákonitì pro nìj pak musí pøijít pád. V nerovném svìtì nelze být rovným ani tìm talentovaným! Obrátí se na pape¾e s myšlenkou, ¾e odstraní a pøemaluje Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli… Jaká ho to postihla trestuhodná pýcha! Jaká drzost. Jaká ïábelská posedlost vede tohoto øeckého mladíka k tak šílenému nápadu. Znesvìtit, by» i jen hanebnou myšlenkou, nejvyšší umìní boha malíøství a sochaøství. Velkého Michelangela. Toho nejvìtšího z nejvìtších. Znièit to nejvìtší dílo ze všech. Všechno si tím v Øímì prohrál. Tou šílenì hloupou myšlenkou. Útoèí na nìj jeho uštìpaèní kolegové a pryè je i pøízeò kardinála. Pryè je slavná øímská budoucnost. Co mu tedy zbývá ne¾ opustit matku všech mìst u¾ nav¾dy a odjet do Španìlska.
Král Filip II. Staví v Escorialu obrovský palác. Vlastnì palác-klášter. A to je pøíle¾itost pro mnohé malíøe i umìlce tehdejšího svìta. Španìlsko je bohatá zemì s pradávnou a pestrou minulostí, køi¾ovatkou národností kultur a vlivù. Babylon rùzností, jen¾ zastøešuje zanícený katolicizmus tak vlastní španìlskému temperamentu. Ne, ještì tu neøádí inkvizice, ještì se hromadnì nevyhání ¾idé a katolicizmus je pouze sjednocujícím prvkem. Pouze zlatým høebem, který sice dr¾í vše pohromadì, ale pøitom nerozdírá ránu. Španìlsko patøí Španìlùm a je na vzestupu. Je natolik bohaté, ¾e mù¾e dobøe platit malíøùm, sochaøùm i stavitelùm. A do tohoto svìta pøijí¾dí jakýsi øecký malíø s šíleným a tì¾ko zapamatovatelným jménem. Je sice mladý, ale je talentovaný a má u¾ i jisté renomé. Usazuje se v Toledu a Španìlé ho prostì nazývají Øekem. I kdy¾ ne ve španìlštinì, ale v italštinì. Pøijel pøece z Itálie. Greco ho nazývají. A k tomu pøidají španìlské El. On sám se ale celý ¾ivot podepisuje svým øeckým jménem a èiní to písmeny øecké abecedy. Èasto pøidává slovo “Kré»an“, nebo “vytvoøil Kré»an”. Nikdy nezapomene na svùj pùvod a v¾dy bude vyznávat øecké autory a autority a bude je i nadále èíst. Tak jako autory italské. Ne však španìlské. Don Quijot mu uniká, nevlastní díla Lope de Vegy a ani ostatní Španìlé ho nezajímají. Nemá pro nì místo ani ve své veliké knihovnì.
Brzy po usídlení v Toledu mu jistá Jorga Manuela de las Cuevas porodí syna. I z nìho bude jednou v budoucnu malíø. ®ije s tajemnou a velice krásnou ¾enou šlechtického pùvodu. Nikdy ji ale nepojme za man¾elku. Jeho zále¾itosti mu pak vyøizuje jakýsi Francisco Preboste. Malíø, jen¾ s ním pøijel u¾ z Itálie a o kterém víme stejnì málo jako o jeho dru¾ce. Mnoho tajemství ukryl èas a asi i malíøova vùle. V ka¾dém pøípadì má El Greco úspìch. Takový, ¾e ho pozve sám král Filip II. k sobì ke dvoru, aby namaloval na zkoušku nìkolik obrazù. ®e by El Grecovi vycházela š»astná hvìzda? Ale kde¾e! Jen na kratièkou chvíli. Dvùr bude patøit jiným. Jenom se El Greco vyhoupne na královský hvìzdný obzor a hned zase zapadne. Filipovi se i nìco z namalovaného líbí. Ale ne obraz Muèení svatého Moøice, který si u nìj objednal jako rozhodující dílo. El Greco je pøíliš svùj, malíøsky neukáznìný, neumí to s mocnými tehdejšího svìta a je málo elegantní pro ¾ivot vedle krále. Vrací se zklamaný a ura¾ený zpátky do Toleda. Naštìstí pro nìj ho zde i nadále uznávají a jeho obrazy stále chtìjí. A hlavnì docela dobøe je platí. Pravda obèas ne zrovna rádi a nìkdy se s ním i o cenu díla soudí, ale platí. Nìkdy proti nìmu zasáhne dokonce i cenzura. Obèas musí ustoupit zákazníkovým po¾adavkùm a jeho rozdílnému chápání krásy. Král ho ale u¾ nadosmrti znesvìtil. Ne, sebevìdomí El Grecovi nikdy nechybìlo. On pøece ví, ¾e malovat umí skvìle! Mo¾ná ¾e nejlépe na svìtì. Mo¾ná i lépe ne¾ Michelangelo. A v tomto neš»astném období královského odmítnutí pak pøichází práce, která ho u¾ nav¾dycky proslaví.
Pohøeb hrabìte Orgaze (1586)
Tento obraz objednal faráø toledského kostela Santo Tomé a jeho objednávku schválil i jeho nadøízený kardinál Quiroca. Byl namalován jako pocta a pøipomínka zbo¾nosti Dona Gonzalese Ruize z Orgazu. Pøi vstupu do tohoto kostela se na podlaze nachází deska, která opìvuje hrabìte Orgaze za jeho zbo¾ný ¾ivot. Ale jeho celosvìtovou slávu zpùsobí a¾ namalovaný obraz. Slávu získá jen díky El Grecovi. A to slávu a¾ do dnešních dnù. Na obrazu je zachycena scéna nebeského zázraku z roku1323, která se údajnì stala pøi pohøbívání hrabìte. Pøi nìm sestoupili z nebes hned dva svìtci. Svatý Štìpán a svatý Augustin. Ti pak jeho tìlo rukou nedílnou a bo¾í ulo¾ili do hrobu. Takovouto velikou poctu na nìho seslala nebeská øíše. No mezi námi, nebylo to zas tak úplnì zadarmo. Ani svatí neèiní zázraky jen tak gratis. Vše se koná pouze a jen za zásluhy a hlavnì za peníze. Zázrak byl vlastnì uèinìn jako dùsledek poskytování roèní renty, kterou hrabì odkázal vyplácet od svého mìsta tomuto kostelu. Ale nebuïme podezøívaví na svatou bo¾í nestrannost a vìøme, ¾e to bylo pro osobní kvality samotného hrabìte a ne jen a pouze pro jeho peníze. V šestnáctém století se však obyvatelé mìsta z nièeho nic postaví povinnosti platit kostelu rentu. Kostel a víra to ale vyhrají a mìsto musí platí dál. Vyhrané a neposlušností nakumulované peníze jsou urèeny na pamìtní desku hrabìti, dekoraci kostela a hlavnì na obraz. Budoucí obraz El Grecùv.
Svìt té doby se u¾ ale otáèí jinak ne¾ kdykoliv v historii pøedtím. Únava a zklamání ze zka¾enosti církve zrodila protestanty. Ty, kteøí chtìjí církev oèistit a vrátit k pradávné prostotì. Víra má být podle protestantù prostá a neokázalá. Pryè s nafoukaným pøedvádìním zbo¾nosti a hlavnì bohatství a mocí církve. Pryè s odpustky, pryè s nesmyslným hromadìním majetku, pryè s nabubøelostí. Tento názor se ïábelsky rychle šíøí Evropou, a tak mocní a nejvyšší pøedstavitelé køes»anského svìta musí nastoupit do protiútoku. Zrod protestantismu vyrobil protireformaci. Spor je zatím bez lidských obìtí. Ještì neøinèí ¾elezo, nesbírají se krvelaèné armády a ještì se nezapaluje støelný prach napìchovaný do kanónù. Jezuitské ohnì ještì neplanou. Tøicetiletá válka teprve bude. Zatím se vìøí v sílu slova, penìz a svatých zázrakù. A i proto zázrak pøi pohøbu hrabìte bude oficiálnì stvrzen královským glejtem. Pro El Greca je to ale ú¾asný obchod. Je skvìlým malíøem víry, co¾ mistrovsky doká¾e právì na tomto obrovském obrazu. Od té doby co namaloval tento obraz je slavný. A i kdy¾ je pùvodem Øek, stává se tímto obrazem i Španìlem. Umí duši španìlského království a hlavnì jeho víry namalovat ze všech malíøù nejlépe.
Právì se zrodil malíøský mistr!
Tìlo hrabìte je ukládáno do hrobu v plné zbroji. Do hrobu ho ukládají svatý Augustin (vyobrazený s mitrou) a svatý Štìpán. Oba dva ve slavnostním liturgickém odìvu. Nádhernì a peèlivì namalovaném takté¾ jako odìv knìzùv. A¾ nezvykle peèlivì a pøesnì namalovaném. Trojúhelník postav hlavních aktérù je vìkovì seøazen do tøí rùzných generací. Staøec, mu¾ a mladík. Dva svatí a hrabì. Zastoupení nejmladší vìkové skupiny a doplnìní trojice na kvarteto dotváøí malíøùv syn. A já se nemohu ubránit dojmu, jako by byla jeho postava na obraz domalována dodateènì a mo¾ná trochu nepatøiènì. Mu¾ stojící uprostøed šlechticù pøesnì nad hrabìtem Organem a s pravou rukou napøa¾enou k nám, je sám El Greco. Za tváøí pany Marie se nejpravdìpodobnìji skrývá chlapcova matka a malíøova dru¾ka Jorga Manuela. Je zde s námi pøítomna celá malíøova rodina. Malíøem nápadnì vmalovaný rodinný portrét.
Tajemná postava v šedivém mnišském odìvu stojící na obrazu vlevo zaujme pøedevším pøirozeným smutkem. Ten kontrastuje s jednotvárným zástupem nejpøednìjších toledských šlechticù. Jakoby je El Greco vymaloval podle jednoho vzoru. Jejich smutek je sice dùstojný, ale asi ne zas tak úplnì upøímný. Jejich pøítomnost na obrazu má spíše význam jako pøíle¾itost být zúèastnìn a být vidìn. Vzdát povinný hold mrtvému hrabìti. Ne skuteènì ¾elet. Vytvoøili na obrazu to, èemu se obecnì øíká dav. Toto je svìt dávných, ale reálných lidí. Ale nad nimi je namalován nebeský svìt víry. Úplnì jiný svìt ne¾ ten náš lidský. Svìt pøímoèaøe strohý, voskovì rozteklý, nebesky utajený, rozmáchle širý a lidsky nepravdìpodobný. Jen malíøova pøítelkynì, která je zde zobrazená jako Panna Maria, je zde mezi svatými vlastnì skuteèná. Jen ona tam podle El Greca patøí. Myslím, ¾e je to pøekrásné vyznání lásky. A pak u¾ do tohoto nebeského svìta patøí jen duše hrabìte Orgaze, ji¾ symbolizuje prùhledná postava dítìte v rukou andìla. Tváø mrtvého hrabìte má barvu èernobílé fotografie, je prakticky souèasná a celý obraz je vlastnì jakousi fotografickou momentkou. Celá scéna je zamrzlá v èase. Obraz nemá pozadí a neplyne na nìm èas.
Za ¾ivota El Greca u¾ není Toledo tím èím bývalo. Je sice stále rùznorodou pokladnicí lidí, bohatství a moci, ale sláva a moc královská u¾ je pøestìhovaná do Madridu. El Greco je velmi pracovitým malíøem. Namaluje za svùj ¾ivot mnoho obrazù, ba pøemnoho jich pøímo vyrobí. Pøesto stále nemù¾e vyjít s penìzi. Hodnì vydìlává, ale ještì více utrácí. Jeho obrazy nenechávají nikoho lhostejným. Jsou originální a všichni bohatí Toleïané chtìjí jeho obrazy mít. Malíø se stále více vzdaluje bì¾nému stylu malování, stále více je jeho malíøský styl jiný ne¾ u ostatních malíøù a stále ménì si rozumí s prùmìrným kumštem. Pøesto má neskuteèný úspìch u zákazníkù. Je ve svých obrazech pøedevším bo¾sky a španìlsky velkolepý.
Roku tisíc šest set namaluje El Greco obraz Zmrtvýchvstání Krista. Opìt jedineèný obraz, který nemá v té dobì ani pozdìji napodobitele. Kristus je tu zpodobnìn jako øecký olympijský atlet. Není v nìm znázornìná askeze tak povinná pøi malování Krista. Není zde znázornìno ani povinné utrpení jako u všech ostatních tehdejších malíøù. Kristùv výzor je kacíøsky radostný, svìtla a stíny si ¾ijí svým vlastním a nezávislým ¾ivotem. Kristus je tu vše a vše ostatní je tu kvùli nìmu. Mrtví na obraze vstávají z hrobù, všechno víøí v jakémsi podivuhodném reji a obraz je vlastnì jen v jedné barevné tóninì. Kristovo svìtlo je všudypøítomné, tìla víøí v podivuhodné agonii jako v právì zrozeném Vesmíru a ten, který umøel pro nadìji všech, je i zde poslední nadìjí pro svìt mrtvých. Tohle u¾ ale není jen obrazem Kristovy radosti. Z tohoto obrazu jde na nás té¾ beznadìj a smutek. Náhle se tu El Greco schází se svým osudovým soupeøem Michelangelem a s jeho obrazy v Sixtinské kapli. Také tady je znázornìna marnost a zmar, také tady je nadìje jen pro nìkteré, také tady jsou dva protiklady podoby lidského ¾ivota a smrti. Peklo, Oèistec a Ráj jsou zde však nepøítomny. Také tady je výzva a také tady je volba. Ale tady dává nadìji jen sám Kristus, není zde ¾ádná Panna Maria, tady je laskavost pøímo v jeho osobì a tady není tím pøísným a trochu unaveným soudcem lidské zka¾enosti jako v Sixtinské kapli. Postavy jsou namalovány expresívnì, opìt zde není ¾ádné pozadí, malíø se rozhodnì puntièkáøsky nezaobírá perspektivou a my jsme souèástí pøíbìhu jako u všech dobrých malíøù po celé vìky vìkù. Jako by tu úmyslnì nebylo tady a tam, jako by tu ani nebylo teï, kdysi a potom. Tohle u¾ rozhodnì není zamrzlá fotografie jako u hrabìte Orgaze. Tohle není pøátelská, lidská a všeobjímající renesance. Tohle je manýrismus ve své vrcholné podobì, ale také ještì nìco nepojmenovatelného a jen El Grecovo.
Malíø namaluje tìsnì pøed svou smrtí (1614) obraz Klanìní pastýøù. Obraz mìl pùvodnì viset v rodinné kapli Grecù. Mìl, ale dnes je v madridském Pradu. Tenhle obraz není vùbec jednoduchým obrazem. Zobrazuje se v nìm souèastnì nìha a líbeznost, trochu erotika, upøímná úcta, lidský smutek, nehraná a nenakašírovaná víra, nì¾ná krása…
Setøely se ji¾ rozdíly mezi nebem a zemí. Zemì je nebeskou øíší a nebe je tu po èertu pozemské. Vznikl jednotný prostor. Panna Maria je smutná a vìdoucí dalšího Kristova osudu, a i andìlé vìdí vše o Kristovì dalším osudu. Ba všichni pøítomní vìdí, co malého Krista v budoucnu èeká. I El Greco u¾ má nakroèeno ze ¾ivota pryè. ®ije svùj poslední pozemský rok a u¾ zná svùj osud blízké smrti. Na obrazu je zobrazena tajemná chodba vedoucí do neznáma. Chodba, která mù¾e vést k nám zrovna tak jako od nás. Nìkam za hranici ¾ití, nìkam, odkud se dokázal vrátit jen Kristus a u¾ nikdo jiný. Vše se na obrazu odehrává na hranici mezi zde a tam, nyní a potom. Malíø se s námi louèí. Podává nám ruku na rozlouèenou a usmíøenou. Ruku na usmíøenou za svoji výjimeènost, za svoji volbu odporu k prùmìrnosti a líbivosti. Za svoji pøímoèarost k pochybnostem o významu všeho svìtského ¾ití. Za svoji demokratickou volbu k víøe.
Po jeho smrti pøi inventarizaci majetku jsou objeveny hned tøi verze Laókoóna. Jediné mytologické téma znázornìné øeckým malíøem. Hadi zardousí Laókoóna a jeho syny. Proto¾e Laókoón nechtìl, aby byl døevìný kùò vta¾en za trojské brány. Mìl prorocký sen o zkáze Troje. Postavil se samotným bohùm a samotnému osudu. Zkáza a marnost všech lidských snah postavit se osudu a bohùm. Poslední prozøení? Mo¾ná. Smrt u¾ je neodvratná a osud zpeèetìn. Jen na obraze za Laókoónem, tam nìkde za ním na pozadí, které není pozadím, jako by tam El Greco vmaloval další obraz. Obraz mìsta Toleda. Ve výsostnì øeckém pøíbìhu je pøítomno španìlské mìsto.
7. dubna 1614 malíø umírá. Ve vìku 74 let. Nesepíše závì», ale svému synovi zanechá atelier, dvì stì obrazù a bohatou knihovnu. Syn pùjde v otcových šlépìjích, ale nepøiblí¾í se otcovì slávì a umìní. Bude v¾dy jen synem El Grecovým, jen prùmìrným malíøem ve stínu otce.
V roce 1881 øeditel muzea Prado nechá El Grecovy obrazy odstranit z výstavních síní. Takto rozhodl zajisté zodpovìdný a velevýznamný mu¾. Nechtìl kazit vkus obecnému lidu. Ale èas zase jednou oponou trhnul. Básník Baudelaire si najednou všímá toho, ¾e malování není a nemá být fotografie. ®e ¾ivot je pøece nìco úplnì jiného ne¾ ideální a glorifikovaná pravda a krása. ®e ¾ivot není obraz našich dokonalých snù. ®e je na výsost i nìco tak zka¾eného a hrùzného, kdy pravdy jsou obèas l¾i a le¾ se stává tou nejhlubší a hlavnì nejhrubší pravdou. A ¾e doba velkých malíøù není jen dobou dokonalosti Tintoreta, Leonarda, Tiziána, Rafaela a Michalangela. ®e je té¾ dobou zvláštností a rùzností El Grecù, Velazquezù, Goyù, Boschù. Tìch malíøù a jejich dìl odsunutých do tìch nejspodnìjších skladiš» regionálních muzeí. Tìch, které by obèas nìkdo rád odsunul do nejspodnìjších pøihrádek obecného zapomnìní. Tìch, co se nám obèas vùbec nehodí. Nastupuje doba, kdy se k prokletým a zavrhovaným odvolávají všichni nespokojení, nevdìèní a neukáznìní.
Svìt je náhle diametrálnì jiný. Likvidace nepøítele se u¾ vykonává prùmyslovì a za pomocí nastupující a všeobjímající vìdy. Také Tokio a Peking je náhle za rohem a celý svìt se nám pová¾livì zmenšil. Nastává doba zbraní hromadného nièení, touhy vlastnìní všeho všech, zániku starých a osvìdèených hierarchii a nekoneèné touhy všech nepatrných po rovnosti, svornosti a bratrství. Doba obrovských nejistot. Náhlého a zoufalého hledání zapomenutých významù a nadìjí. Svìt se nám rozsypal na hromadu kamení a není stavitele, jen¾ by z nìj postavil chrám pro všechny. Avšak spojuje-li nás nìco s minulostí, není to jen nejistá lidská pamì», ale také dnes u¾ èasto zapomenutá víra ve smysl vìcí a dìjù. Také touha po víøe, která by opìt spojila svìt. Která by ho schovala pod støechu a která by ho ochránila pøed zbyteèností a bezvýznamností. A to ta oficiální víra hlásaná z Vatikánu, Jeruzaléma, Mekky, Nevady, New Yorku, Pekingu èi Moskvy nedoká¾e. A proto existovala, existuje a snad i v¾dycky bude existovat také banálnì naivní víra Donù Quijotù, El Grecù, Vernù a jim podobných. Ta krásná a naivní víra ve spravedlnost, èest, lásku a budoucnost. Ano, El Greco je duchem španìlského malíøství. Ale El Greco je hlavnì originálním spolutvùrcem našeho souèasného svìta. I pøes propast století je toti¾ naším souèasníkem…
Jiøí Suchánek