Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Kam až jsem se dostala od skleniček na koření

Vymyslela jsem si, že zrekonstruuji svůj kořenkový park. Staré lahvičky od dětských přesnídávek jednoduše vyhodím a pořídím si tzv. prachovnice, které prodávají v obchodech zaměřených na laboratorní sklo.

Takové sklenice nejlépe uchovají aroma. Pátrala jsem, až jsem vypátrala, kde je nejbližší prodejna laboratorního skla. Jednoho dne jsme se tam autem vypravili a jak to tak v Praze bývá, těžko se zde dalo zaparkovat. Vyskočila (tedy vyskočila bych tomu zrovna neřekla ...) jsem před obchodem z auta, řidiče nechala osudu a vešla dovnitř. Měla jsem štěstí, obchod prázdný. Rozhlédla jsem se po tajuplném, bohatém sortimentu různých křivulí, kahanů a kahánků a zahlédla své, na internetu vyhlédnuté prachovnice. Chvilku trvalo, než se mi paní začala věnovat, ale pak probíhal nákup standardním způsobem.

Tiskárna, co měla vydat doklad o koupi, chroustala požadavek dost pomalu a paní prodavačka se dala do řeči. Začala ze široka, pověděla mi všechno možné, jaké má nemoci, kde je jaký lékař dobrý, kde je neumětel, kde jak s ní v nemocnici zacházeli, měla zdravotnictví v malíčku tak, že by jí to i pan ministr Julínek záviděl. V duchu jsem úpěla - paní, já spěchám, dělejte něco. Bylo mi hloupé jí přerušovat a najednou jsem si řekla, klid, co blázníš, vyslechni tu paní, to je to nejmenší co pro druhého bližního svého můžeš udělat, nikam nespěcháš, co kdyby tu byla fronta, řidič prostě počká. A tak jsem se do rozhovoru ponořila, paní byla příjemná, něco jsem se dozvěděla i o její rodině, zkrátka hezky jsme si popovídaly. Nemám takové povídání vůbec ve zvyku, ale najednou jsem zjistila, že je to docela fajn. Na rozloučenou jsem jí popřála zlepšení zdraví a obě jsme se na sebe mile usmívaly. Pokaždé, když potřebuji koření a sypu je z nových kořenek, mám hezký pocit tehdejší pohodové chvilky.

Je škoda, že žijeme hekticky, když se zastavíme, podupáváme netrpělivě jak závodní koně na startu, abychom mohli zase vyrazit v běh životem. Jednoho dne zjistíme, že už nám to tak neběhá, že se nám život krátí, proč že se vlastně tak stále za něčím ženeme. Dnes naklušeme do všelijakých hyper, super, naházíme nákup do košíku, profičíme pokladnou, za týden to sníme a hurá znovu.

Zboží dříve nebylo tak pestré jako dnes, i když je mnohdy prapodivné kvality, ale nakupovalo se denně, nebo obden, mléko se kupovalo po litrech a ne po kartonech. Lidi, kteří chodili nakupovat, do stále stejných krámků se znali, i prodavačky věděly, co komu mají prodat. Ženský si udělaly čas, na chvíli se zastavit a semlít co se dalo.

V naší ulici byly tři domy, bydleli jsme v tom prostředním. Na každém rohu těch zbývajících byl krám. Na jednom rohu potraviny, na druhém mlékárna. Bylo to moc praktické. Do potravin se dalo zaběhnout, i když měli zavřeno. Tedy do potravin bych zrovna neřekla, ale k Liškům. V potravinách se totiž v prodávání střídali moc milí a hodní manželé Liškovi. Pan Liška byl vyšší a malinko při těle, klidný, usměvavý, všechny ženský ho milovaly, mužský při tom nežárlili, nebylo zkrátka živáčka, který by ho neměl rád.

Krámek byl malinký a pamatuji, že mouka a jiné sypké komodity se ještě prodávaly na váhu, z postavených velkých pytlů. Když jsem měla hlad, nebo mě honila mlsná, zašla jsem si k Liškům a koláč, housku, kávovou tyčinku, či čokoládové kaštany mi dali na dluh a později to máma zaplatila. Panovala absolutní důvěra. Nikoho nenapadlo ani ve snu, že by si pan Liška řekl o tyčinku víc.

Pan Liška v tom krámku prodával až do své smrti. Dávno nebyl jeho, byl pracujícího lidu, ale to mu nebránilo, aby nám k prodávanému zboží přidával svůj úsměv a dobrou náladu. Tak vidíte, kam až jsem se to dostala od skleniček na koření. Čím je člověk starší, tím je upovídanější.

No jistě, co by také jiného v důchodu dělal, že?

Naďa Dubcová

Další články autorky:

KUJEBINA

Tatraplán pro Stalina

Zlehka o nábytku

Kam zmizel kamerový systém

Dotýkané věci

Sladká dívka

Muži na rozcestí