Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
U nás na Valašsku
Ještì pøed tøemi sty lety byly v této nejvýchodnìjší èásti tohoto kraje jen samé pralesy a døeva tu bylo všude tolik, ¾e pokud stromy neznièil po¾ár - tak shnilo ve stoje.
Nebylo tu ¾ádných cest ani mostù a tak pøepravovat døevo nìkam do osídlenìjších míst bylo zcela nemo¾né. Naši pøedkové kteøí zde byli tenkrát usazeni, ¾ili pøevá¾nì ¾ivotem pastevcù a ve svých skromných potøebách byli odkázáni jenom na sebe.
Pásli dobytek, hlavnì ovce a kozy a tak jim k ob¾ivì slou¾ilo hlavnì mléko, ze kterého si pak dìlali sýry, masa mìli také dostatek a ovèí vlnu zpracovávali na teplé ošacení.
Ve vypálených rubiskách po èastých po¾árech se pak rodil chléb i zemáky a modøe tam kvetl len. Tkávalo se sukno na odìv a obutí, lnìné plátno na košile i všední odìv. Pozdìji se tkávalo i tenké plátno, které se potom vyšívalo ozdobným stehem. To pak bývalo po chalupách veselo, kdy¾ monotónnì vrèely kolovrátky a toèila se vøetena na tkalcovských stavech.
Chlapi, ti zase v zimì strouhávali šindel z bukového døeva a vyrábìli rùzné svítidla, lopaty, vidle, koleèka i tragaèe, šili papuèe i pìkné krpce z vepøové kù¾e a z ,,hubáòù“ vytloukali oblíbené èepice a klobouky.Toto zbo¾í se pozdìji vyrábìlo také na výdìlek a mnozí s ním pak ,,hajdy do svìta,“ kde se velmi dobøe prodávalo. Toš - takové to bylo v tìchto dobách, kdy je po cestách ještì strašívaly všelijaké Slibky a Svìtlonoši, Divo¾enky a kdoví co tam ještì všecko bývalo. ( však vám o nich také nìkdy nìco napíšu).
Toto ¾ivobytí Valachù však zaèalo postupnì upadat, kdy¾ meziøíèský hrabì Kinský v roce 1827 postavil v místech dnešní pily u nádra¾í ve Velkých Karlovicích sklárnu - kterou nazval Františèina hu». 
Cílem tohoto podnikání bylo vyu¾ít a zamìstnat zdejší lidi, ale hlavnì levnì zu¾itkovat veliké bohatství zdejších lesù. Obyvatelstvo tímto poèinem také získalo hodnì pro sebe, nebot¡ celý zapomenutý kraj se postupnì stal prùmyslovou oblastí, ve které našlo práci mnoho šikovných rukou a tím se znaènì zvýšila ¾ivotní úroveò a sociální postavení zdejších lidí.
Byla upravena „hradská“ silnice a pod vedením zkušeného organizátora, tehdejšího øeditele skláren pana Drobníka - kterému všichni øíkali ,,valašský gubernátor“, byly postaveny nové mosty a na cestách do Karlovic nastal èilý ruch.
Do skláren v Karlovicích se pøivá¾el køemen, písek, soda a opaèným smìrem se vozilo bukové døevo, ale také sklo a všechny ostatní hotové výrobky - zkrátka zaèalo se èile obchodovat .
O nìco pozdìji v roce 1863, kdy¾ byla zalo¾ena další skelná hu» v Léskovém nazvaná Mariánská hu», tak sem pøišlo i mnoho cizincù, hlavnì skláøských odborníkù z Nìmecka, Belgie a Maïarska, kteøí se èasem ,,poèeštili“ a mnozí tu potom zùstali u¾ natrvalo.
Prosperitu obou skelných hutí tehdy zabezpeèovaly hlavnì levné domácí zdroje energie, tolik potøebné pøi výrobì skla. K vytápìní skláøských pecí se toti¾ tehdy pou¾ívalo výhradnì mìkkého døeva - smrku nebo jedle - a toho tu bylo všude kolem dostatek.
Ve zdejších horách však bývalo také hodnì bukového døeva, ale to se k vytápìní pecí moc nehodilo a tak se jeho tlusté kmeny vozívaly na Halenkov do továrny na ohýbaný nábytek. Tento prùmyslovì vyrábìný moderní nábytek nazývaný té¾ Vídeòský, byl tenkrát velmi oblíbený hlavnì v zahranièí a tak za dodané bukové døevo na nábytek, platil vsetínský velkostatek sklárnám také dodávkami mìkkého døeva z Tisòav a Pluskovce.
V zimì se svá¾ely fùry døeva všelijak. Párem koní, jedním konìm, nebo i kravkami. Drvaøi navozili v zimì k potokùm tisíce kubíkù naøezaného palivového døíví a na jaøe, kdy¾ se potoky po tání snìhu rozvodnily, tak se dopravovalo dál po divoké vodì. To u¾ pak byla levná formanka, kterou zas mìli na starosti lesáci, kteøí podél potokù Pod»atého, Léskovské Beèvy, Hanzlového, Babské, Miloòovského èi Tisòavského potoka rozestavili tzv. hlídaèe s dlouhými po¾árními háky a drvaøi pak ve stanovený den házeli svezené døevo do rozvodnìných potokù které pak pod dozorem hlídaèù došlo po vodì a¾ do objektu hutì.
Na konci miloòovského potoka ústícího do Beèvy ve Velkých Karlovicích byl tehdy vybudován velký pevný splav a na nìm byly upevnìny møí¾e, na kterých se ty plovoucí polena zachycovaly. Však nìkteøí staøí lidé dodnes tato místa nazývají ,,Na møe¾ách“ - pøesto¾e tam u¾ není po starém splavu a møí¾ích ani památky, nebo» pøi úpravì nového toku Beèvy v roce 1940 to všechno nenávratnì zmizelo. Trochu jsme však ve vzpomínkách zabloudili a tak se zas vra»me k tomu plavení døeva.
Bývala to úchvatná podívaná na tu rozvodnìnou øeku - jak huèí a spìchá divoce kamsi do nedohledna. Drvaøi jak o pøekot házeli polena do zpìnìných vln a všechno se to toèilo - polena se pøedhánìla a víøila, ozývalo se šplouchání vody a nárazy døeva o døevo. Místy se to nakupilo na hromadu, jinde se to zase vzdouvalo a pak se to všechno jak stádo koní hnalo dál a dál. Tu se jedno poleno vymrští na bøeh jak pstruh, ale u¾ je tu hlídaè s hákem a postrèením ho utišuje a nutí poslušnì plout po proudu…
Jako o závod se to pak všechno ¾ene ke møí¾ím, ale tady jsou polena s pomocí hlídaèù vehnány do strouhy a najednou se u¾ jen tichým a klidným tokem nechávají unášet a¾ do svého cíle na nádvoøí skláren , kde konèí jejich pou».
Nìkterá polena však pøece jen proklouzla, ale daleko se nedostala.V ka¾dé chalupì okolo Beèvy mívali lidé svoje háky a tak je opìt jako zbìhy pochytali pro svoji potøebu - co¾ jim bylo dovoleno. Tady pøed sklárnou však bývalo v té dobì obzvláš» rušno. Drvaøi nabodávali pøiplavené polena hákem a odhazovali je po obou stranách strouhy a tím vlastnì ukonèovali jejich putování. Toš tak to bylo tenkrát. Ale stejnì to byla zvláštní podívaná, na ty obrovské pyramidy døeva kterých tu bývalo na nádvoøí nìkdy a¾ okolo dvaceti .
Doprava po vodì byla levná, ale velmi se pøi tom poškozovaly bøehy øek a potokù, které pak musely být nákladným zpùsobem opravovány
a zpevòovány. Na tyto opraváøské a regulaèní práce k nám byli tehdy zváni Italové, kteøí byli v té dobì opravdovými mistry svého øemesla.Ti umìli z velikých balvanù vytesat potøebný materiál a s pomocí zdiva nadlouho zajistit bezpeèný provoz na všech vodních cestách.
Pøi obzvláštì tì¾kých pracech jim tu èasto pomáhali také trestanci z Mírova, kteøí tu spolu s ostatními dìlníky a vìzeòskými dozorci bydleli v døevìných barácích na Kalincovì a na rozcestí u kaple mezi Léskovým a Pod»atým.
Po poslední úpravì bøehù na zaèátku minulého století však bylo další plavení døeva po zdejších tocích zakázáno Staøí lidé to u¾ také znají jen z vyprávìní svých rodièù èi známých.
„Co jen tam bylo tìch ryb a rakù, které jsme jako ogaøi všude nachytali a to koupání, zkrátka všecko co tu bylo, bylo naše ogarské !“ povzdechl si jeden karlovský staøíèek.
Všechno se od tìch dob zmìnilo. Dávno u¾ zmizely obì sklárny, mlýn, pila a stupník - byly zboøeny a velká pila u mostu ta potom dokonce ještì dvakrát vyhoøela. Zkrátka èasy se zmìnily a lidé s nimi...
Nám u¾ tedy nezbývá ne¾ si obèas pøipomenout a zavzpomínat na ty staré èasy. Na tu dobu, ve které se sice ¾ilo tì¾ko a skromnì, ale lidé byli š»astní a dovedli se zaradovat i nad tím obyèejným polenem jedlového èi smrkového døeva - které se zmítalo ve zpìnìných vodách naší vìènì milované øeky Beèvy...
Miloslav Helis
Další èlánky autora: