Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Jak jsem se srazil

Vloni jsem slíbil napsat bleptánek z třídního srazu. Srazil jsem se se spolužáky po čtyřiceti letech... Snad tolik nebude vadit, že jsem to stihl sepsat skoro až za rok.

 
Nejhorší je prý srážka s blbcem. Nevím. Snažím se sám sobě vyhýbat jak nejvíc to jde. Neznaje své antihmoty, vyhýbám se jí, neboť by to bylo setkání poslední. Prý kdyby se zreagovala hmota s antihmotou, byl by to průšvih všeho. To je jako by se setkala nicota s časem. Jsou zatím v sobě natolik nerozeznatelní, že na sebe nereagují. Proto tu jsme a potom tu už nejsme. Tunely světla jsou módním hitem a nadějí mnohých jsou životy po životě. Já je nezažil a tak o nich nic nevím. Pravda, Beatles jsem taky v životě nepotkal a věřím. že existovali. Tak vlastně nevím.

A teď kráčím na setkání se spolužáky z devítky. Pod sebou Čistou, naproti sobě Hůrku a nad hlavou nebe. Za sebou prožitých čtyřicet let a před sebou pravdu. Soukromou pravdu o zestárnutí, obecnou pravdu o paměti a trochu zbabělého těšení, že se možná zase jednou potkám. To se mi občas stává. Jako naposledy třeba v Toskánsku na jednom slavném kopci nad městem ve Florencii. Najednou si v konfrontaci s něčím uvědomujete, že doopravdy jste. Ne jenom jako, ale skutečně. V případě obrovské bolesti, nebo při nečekaně velkém hnutí mysli. To první vás vždy překvapí a unaví, to druhé si často musíte přivodit sami. A tak si teď a tady přivozuji.

Krkonoše bez sněhu vypadají nějaké nižší. Přesto jsou krásné, česky majestátné při tom pohledu z plošiny nad Čistou a rozprostírají se slastně jako to umí jen kočky na letním sluníčku. Nad nimi jsou “vymalované” mraky a ty se líně převalují prostorem nebe. Je poslední hezké zářijové období před chladem podzimu a obloha je modrá víc než moje džíny. Čeká mě cesta z kopce a já si to užívám a zkracuji si to lesem, vyhýbajíc se serpentinám. Všude je plno jablek na stromech. Jabloně jsou jimi obaleny a přetíženy a i listí na javorech je už zbarvené do toho nejkrásnějšího podzimního vzplanutí. U rybníku se zastavuji a fotím si “čisteckého” vodníka. Je jako živý. Ba je snad i víc než živý a pan Lada by z něj měl obrovskou radost. Kupuji si housky, salámy a šátečky a pak si podáme ruku s už známou majitelkou penzionu. Zase budu bydlet chvíli u nich v Ráji.

Jsem unavený a tak brzy usínám spánkem unavených. Spánkem spravedlivých si usnout nedovoluji. Přece jenom si nejsem zas tak moc jistý s tou mojí spravedlností. Třeba jsem ji někdy neučinil za dost, ale učinil jen za málo. Třeba jsem jí někdy učinil i za nic. Nejsem přece Bůh. Ráno vstávám hbitě, neboť chci stihnout navštívit čisteckou Hůrku. Minule v květnu 2008 jsem tu byl s mou „Nejbližší“ poprvé po dlouhých čtyřiceti letech a nemohl jsem si ji přece zničit. Myslím tím Nejbližší. Tu mám jen jednu a chci, aby mi vydržela déle než já. Takový jsem já vám sobec. A teď musím být hbitý a čilý, neboť od čtyř hodin mám sraz a na ten jsem přece přijel.

Jdu z dětství naučenou cestou a mám radost, že rybníček je na svém místě. Čas ho nespolknul. Je tu fakt krásně baboletně, každou chvíli se mi na tvář přilepí lehoučké vlákno a já funím do kopce na Roveň. Nehledám kameny. Nemám čas. Roveň je i geodeticky a nejenom dle češtiny rovná. Bude to asi tím, dumám, že se tak skutečně jmenuje. Je dokonce tak rovná, že si vlastně ani neuvědomíte, že už jste na Hůrce. Ta ji totiž z jedné strany vymezuje. To závěrečné převýšení je tak patnáct metrů bratru. Sestře šestnáct a půl. Je královské babí léto a je tu nádherný klid. Myslím tím klid přírodní. Ptáci samozřejmě zpívají, listí šumí a vlci v daleké dálce vyjí. Ale myslím tím klid od lidské a hlučné pracovní činnosti. Cirkulárky, motorové kosy a tak. Nejsou slyšet….

Za celou cestu jsem na Rovni nikoho lidského nepotkal. Jen matku přírodu. Na jednom horizontu jsou Krkonoše a na druhém se trochu dá i na tu dálku tušit Baba a Pana. Myslím tím samozřejmě Trosky. Ty jsou skoro na rovině a ani Krkonoše se zde už moc netyčí. Jsme o nějakých osmdesát metrů výš než na Bradle. Tak tady je ten velký sešup, který nás tak minule vystrašil a proto jsem si tehdy šetřil manželku a sebe. Byla by to docela solidní sjezdovka. Hůrka je taky sopečného původu stejně jako celá Roveň. Ale Kosmonoská Baba to není. Myslím tím náš boleslavský kopec. Samozřejmě ne osobu. Tahle Baba je esteticky výš i když jinak je níž a je i určitě starší. Nejsou tu sopouchy a čedič je tady úplně jinak zbarvený. Je spíš jako břidlice, ale nenaloupete si na žádnou střechu ani do skalky. Není to ani perník z pohádky a čedič se asi loupat nedá. Nevím, raději jsem to nezkoušel.

Teď už půjdu jenom z kopce. Jdu, jdu, jdu. Stále jdu a stále z kopce a je to moc příjemné. Tělo jásá. Je sucho. Dvě usušené muchomůrky Růžovky a žádný dědeček hříbeček. I vody je nějak méně. Ale ten les je majestátný i když místy už soukromý. Naštěstí po mě nikdo nestřílí. Nejdu si sednout ani na oběd a po návratu na penzion si chvíli lehám. Pak se probouzím a lekám se hodin. Tolik?! Rychle se vykoupu a peláším na sraz. Stejně už to na tu čtvrtou nestihnu. Nejsem Bond. To je divné, jak je to najednou daleko. A pak udýchaný a zpocený vstupuji do hospody a svírá se mi bolestně a sladce srdce. Trochu se mi svírá i žaludek. Myslím, že se mi svírá i mozek. Je půl páté odpoledne a já vstupuji do svého mládí. Otevírám dveře a stává se.

Všichni mí bývalí spolužáci sedí proti mně jako v divadelním hledišti, všechny oči se zvedají, potkávají se s mými a já se komicky představuji. Jako by mě všichni viděli po prve. Ne určitě neviděli, ale stejně mám pocit, že všem spadly koutky úst dolů. Odešel patnáctiletý Jirka a přišel prošedivělý dědeček. No skoro….Možná, že se mi to jen zdá a já se za chvíli vzbudím a budu doma v posteli. Podávám si ruce se všemi a u většiny se musím zeptat, kdo je kdo. Poznávám bezpečně tři lidi. U třech tuším a zbytek nevím. Řeč plyne, čas taky plyne a přicházejí další a další spolužáci. Z těch poznávám bezpečně jen asi polovinu. Je tu dvakrát víc pánů než dam. Květa nepřišla! Na tu jsem se těšil. Přišla její setra dvojče, Alena. Ta chytrá, krásná a “ostrá” Alena, ale já ji považoval za Květu. Alena už je jen chytrá a “ostrá”. No ona krása je velmi široký pojem. Vlastně je krásná stále. Kila přibyla i vrásky jsou přítomny. Jsou vlastně skoro všude v obličeji i na krku, jen ten pohled je stále týž ostrý a hlas též a je tu i trochu studu a kus prožitého života. Byla krásná, byla sexy, byla chytrá a my kluci z ní měli tak trochu strach a máme ho možná i dnes.…
Ke Květě jsem si v té deváté třídě sedl spontánně, protože bylo u ní volné místo v lavici. Zrovna se s někým pohádala a tak to místo po té “pohádané” se nějak a najednou uvolnilo. Později nás třídní rozsadila, protože jsme si začali nějak rozumět a začali jsme zlobit. A tím jsme byli neobyčejně výjimeční. Většinou se za trest přesazovali kluci k holkám. Aby se uklidnili a umravnili. Mě posadila třídní za trest k Láďovi…..

Večer zvolna plynul, pivo se pilo a řeči se vedly.Vypil jsem překvapivě hodně piv, hodně jsem se navytahoval životními úspěchy i když po pravdě nebylo čím, ale hodně jsem toho nestihl provzpomínat. Ti, které jsem bezpečně poznal, se snad ani za ty léta nezměnili. Ne, nedozvěděl jsem se, která mě tajně milovala. Asi žádná. Nedozvěděl jsem se ani kdo mě tajně nesnášel. Vlastně jsem se ani nedozvěděl nic nového. Jen jsem se dozvěděl, že jsem tenkrát byl. Tam, tehdy a s nimi. Co víc si vlastně můžu od nich přát. Dostal jsem za tu chvíli víc, než jsem si před srazem uměl představit. Skončili jsme půl hodiny před půlnocí. Už nás vyhazovali. Jen pět posledních zbylých pánů si dalo frťana a podalo si ruce na rozloučenou. Odmítl jsem nabízený odvoz. Bylo by mi rozmělněno - pocitově. Musel jsem být sám se sebou. Povznesen, trochu opit výjimečností chvíle i alkoholem, jsem se vracel spát do Ráje.

Tma byla sametově jemná, barevně temná, fotoaparát ještě stále nabit a já šel a fotil. Bylo mi neobyčejně na měkko a trochu jsem měl křídla a trochu jsem byl zase mladý a trochu a na chvíli jsem ovládnul sebe, čas i svět. Občas jsem musel uhýbal do příkopu před jedoucími auty. Nebyla u mě jistá stabilita těla a vlastně ani hlavy. Příliš povznesena byla ta chvíle. Byla jenom moje. Byla ve mně rozprostřena, přátelsky mě objímala a šeptala mi do ucha, že jsem a že jsem byl. Že to všechno mělo a má smysl a život že je krásný čas, který jsem si přece vysloužil a zasloužil. V Kalné byla diskotéka, ale já na ní nešel. Jsem dobrodruh. Určitě. Ale na tohle dobrodružství už jsem byl přece jenom unavený a přece jenom starý. Usínal jsem spánkem hlubokým jako to nejhlubší moře.

Ráno mi nebylo špatně! Jindy vypít sedm piv, tak trpím jak to lidské zvíře. Nic! Nic mi nebylo a já obul běhací byty. Pravda, chvíli jsem se musel přemlouvat. Přemluvíc se, vyběhl jsem přes Slemeno do Hostinného. Ve Slemenu si ukazovali na hlavu, protože posledního běžce viděli naposledy na konci války. Byl to Hans a utíkal před vítěznou Rudou armádou. Funím do kopce kladouce zadní nohu před přední a ono to jde. Pravda, pomalu. Ale já vám vyběhl celý kopec a nahoře bylo jak v nebi. Viděl jsem až do Ždírnice. A to je sestře deset kilometrů a bratru možná i o něco víc. A všude samé kopce a lesy. Plno lesů a mezi nimi jako perly rozhozené ty naše podkrkonošské vesničky. Roubenek už je u nás málo. Pravda staví se zase úplně nové. Dokonce je staví jeden z mých dávných spolužáků. Ale to je většinou jen bydlení pro lufťáky a romantiky. Domorodci v těch domech musí žít a ne jen přespávat. Ale přesto jsou ty vesničky nádherné a já byl tak trochu rád, že sem stále ještě patřím a že ta krása je i trochu moje.

Dolů do Hostinného to běželo samo. Jen jsem zvedal nohy a silnice pode mnou ubíhala jako by byla živá a měla mě neobyčejně ráda. Tak jsem si říkal, že Zeměkoule je vlastně kulatá a já běžím zrovna tím směrem z kopce. Pak jsem se lekl. Vlastně ne - leknul. Leká ryba. Stálo tam na ceduli Dolní Kalná 7 km. Ježišmarjá. Tak a teď musím tu cestu běžet celou zpátky do kopce. Opravdu je ta Zeměkoule kulatá a já teď musím zase běžet do kopce. A tak jsem si hrál na indiána a běžel jako on. Běžíte, jdete, běžíte, jdete. No a pak z kopce dolů do Kalné už to byla zase balada.
Tělo poslušné zemské gravitace se řítí a vy jen určujete míru tření vašich podrážek a měníte sílu gravitační částečně na tepelnou a částečně zvyšujete gravitační potenciál celého vesmíru a brzdíte rychlost vzdalování mléčné dráhy od mlhoviny beta logitex 358 v kvadrantu zx14. Jo nic není ve Vesmíru zadarmo!

A pak jsem se vykoupal, najedl, rozloučil s majiteli penzionu a šel. Vůbec jsem nevěděl kdy mi to jede. Jen jsem prostě musel jít. Jo, když mám puzení tak prostě “pudu”. Všechno má svůj nejlepší čas. Po cestě jsem potkal spolužáka Jarku. Seděl v obrovském traktoru s futrem. Ne s tím zařízením na dveře! S potravou pro kravičky. Ani jsem se nestavil v hospodě na oběd. Tentokrát to bylo na Horka stále do kopce. Tak jsem to vyfuněl a na Horkách jsem si prohlédl všechny jízdní řády i neřády.

Vlaková nádraží jsou už u nás většinou bez obsluhy a vlaky zde jezdí tak vzácně, jako Eskymáci v kajaku po Středozemním moři. Autobus jezdí naštěstí častěji, ale měl jsem stejně hodinu a půl čas. Vždyť byla neděle. Ochladilo se a já bloumal po Horkách a potkal Láďu. - dalšího spolužáka. Skoro to teď a tady při tom psaní vypadá, jako by kolem mě bylo celý život přespolužákováno. Ale není to tak. Já je doopravdy čtyřicet let neviděl.Tenhle Láďa je ten, co jsem k němu byl za trest přesazený. Kutil něco dceři v jejím obchůdku a zahlédl mě. Zaplatil grog ve svém stánku s občerstvením a tak jsme seděli a kecali a trochu na všechno nadávali, jak to tak chlapi dělají, aby řeč nestála. Není tam u nich práce v tom Krakonošově a tak musel začít podnikat z nouze a trochu zbohatnout. Jen trochu. Je to přece slušný spolužák, ne. Čas se mi příjemně krátil, Láďova přisednuvší sedmasedmdesátiletá maminka byla čiperná jak třicátnice, kmitala po stánku rychleji než její vnučka a pak přijel autobus.

Jel jsem jen do Jičína a tam musel čekat na ten poslední cílový autobus do Boleslavi. V Jičíně jsem měl hodinu čas. Taky jsem tam asi dvacet let nebyl. Jičín proslavili Rumcajz, Albrecht z Valdštejna a Zdeněk Řehoř. Rumcajz tam má ševcovnu, i když v ní nebyl zrovna přítomný a neševcoval. Zdeněk Řehoř tam má ceduli. A Albrecht? Ne, ten tam nemá Valdštejn. Kdyby ho byli bývali v Chebu tenkrát nezavraždili, byl by Jičín velké a slavné město. O budoucnosti všeho často rozhodují vražedné detaily. I když vražda Valdštejna byl dosti podstatný detail, který asi značně zjednodušil evropské dějiny. Ale i proto je Jičín tím čím je. Milým, malým městečkem a bránou do Českého ráje. No není to zrovna Paříž. Ale být bránou do Ráje není zrovna málo. Klaním se Rumcajzovi, mávám Zdeňkovi Řehořovi a tleskám Albrechtu z Valdštejna za to, že měli rádi Jičín. Všem třem to je úplně jedno a tak to má být. Jsou přece všichni tři na potlesk už dávno zvyklí.

A pak už jedu domů. Vystoupím z autobusu, docházím domů do bytu a vrhám se do skříně. Ďábel mi vnuknul myšlenku přímo ďábelskou. Je to přece jeho profesní povinnost! Kde jen ty džíny mám. A tady! Moje krásné, nostalgicky vybledlé, bleděmodré, zlatě štepované, turecké džíny. Podědil jsem je po svém bratranci Rudovi a spolu s růžovým žíhaným rolákem a šedivým tvídovým sakem jsem kdysi patřil k rádoby odbojným žákům základní školy Boženy Němcové v Hostinném. Kam se na mě hrabali se svojí images moji oblíbenci Stouni, Beatles a Kinks. Sako a rolák si už dávno vzal čas, ale džíny ty ještě mám. Zřejmě z té hluboké a směšné nostalgie…

No co vám budu povídat. Vlastně psát. V pase mi byly ty džíny trochu moc fest, ale přes stehna mi zase setsakramentsky plandaly. A že byly tenkrát hodně vypasované. Víc už ani být nemohly, protože soudržnost materiálu je fyzikálně daná. A tak jsem je, z toho zklamání, že už nemám postavu jako kdysi a třeba jako Mike Jagger, s těžkým, ale opravdu těžkým srdcem vyhodil do koše. A s košem jsem hned běžel do popelnice. Abych si to snad náhodou nerozmyslel. Já jsem se vám za ta léta nějak a někde neskutečně srazil……

Jiří Suchánek