Pohled z okna

Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Povodeň

Prší. Stále prší a do toho tam nahoře trochu taje. Do léta je ještě daleko. Jarní deště už namočily zemi jako houbu, ale pro zahradu je to určitě fajn. Když přecházím ke kolejím, je to tu trochu jako na Šumavě. Prostě močál. Přecházím po špičkách kolem jezírka a tlačím se ke plotu, protože tam je vody nejméně. Není nad to mít zahradu u Jizery! Je půl šesté večer, boty mám mokré a pomalu se stmívá. Jdu domů. Voda v řece už teče rychle, ale stále je v korytu. Ještě je čistá, jen občas na hladině plují větvě a plastové láhve. U plotu stojí soused Jindra, oči má přibité k hladině a pomalu přechází po břehu.
”Tak už je to zase tady, co?!
“No snad to nebude tak hrozný!”
Odpovím mu potichu, že doufám, a pokračuji domů. Je za deset minut šest a mám hlad.

Ráno je celá naše dvojčlenná rodina v práci. Stále prší. V televizi předpovídají první až druhý povodňový stupeň. To už tu párkrát bylo. Není to po prve. Pamatuji na jednu letní povodeň, kdy Marie kropila na suchém poli okurky a kolem ní po cestě pádila Jizera. Jak rychle se řeka vylila, tak rychle se opět vrátila. Jen na cestě zůstaly vyplavené koleje, písek, větve a připlavená tráva. Tohle nás nevystraší.

Šest hodin ráno.
Mám čerstvé informace od Pepíka, že je řeka stále v korytu. Pepík bydlí naproti mé zahradě nad kolejemi na kopečku a díváme se navzájem do očí. Jen je na tu dálku nelze rozeznat jejich barvu. Jizeru přejíždí po mostě na Podlázkách. Je to dobré!
V jedenáct mi volá holka, že na rádiu Jizera varovali před povodní, že v Železném Brodu už je dvojka. Ale to je nahoře v kopcích. Tady dole se rozlije voda do luk a polí.

Půl třetí.
Po obědě spěchám na podlázecký most. Voda už je z koryta venku a jez se ztrácí. Hladiny pod jezem a nad ním se vyrovnávají a silnice na Podlázka už je taky pod vodou. Na mostě stojí Městská policie a vrací zpět odbočující auta. Voda je kalná. Při pohledu na proud se vám skoro točí hlava. Vnímáte tu obrovskou sílu. Voda naráží do pilířů, proud se rozráží do proudů. Pění, stříká a spěchá. Po mostě chodí stále více lidí,městská už natáhla pásku a nechce pouštět lidi přes most. Zapichuji klacek do břehu. Dvouhektarová louka se pomalu plní tekoucí vodou. Trvá to jen chvilku a už je i zapíchnutý klacek pod vodou. Je pomalu tma a mě je divně. Teď už máme vodu určitě v chatce. Řeka nešumí, ale spíš vrčí jako pes. Jako poslední varování před zaútočením. Jdu domů. Cestou potkávám tu svoji. Ještě na chvíli se s ní vracím na most. Je z toho taky v šoku. Jako všichni. Díváme se na zprávy. Všude jsou řeky rozzlobené, ale ta naše Jizera přímo zuří. Usínáme nepříjemně dlouho…

Šest ráno.
Pepík mi v práci sděluje, že v půl čtvrté ráno ho probudila Jizera.Bydlí na kopci nad řekou od narození, ale tohle nepamatuje. Dokonce ani jeho osmdesátiletá maminka. Voda hučí, jako když kolem nepřetržitě projíždí vlaky. Je mi z toho úzko. Opět v deset volá dcera. Hlas se jí nervozitou třese a říká, že je ze skály nad Jizerou vidět, že už tam jedna chatka nestojí. Buď ta naše, nebo Jiroušů. Chatky jsou ze skály skoro v zákrytu. Chvíli uvažuji o tom, že vypadnu z práce dřív. Ale proč. Stejně nic nezachráním! Jarda Vaněk mi vypráví, jak včera seděli v hospodě Na Rožátově. Ta stará formanská hospoda stojí na břehu Jizery už skoro dvě století. Pili pivo za pivem a pak obrovské rány. Celá hospoda se otřásala jako by do ní bušil někdo obrovským kladivem. Policajti je sprostě vyhnali ven a jim se to vůbec nelíbilo. Ale, když pak viděli ty obrovské plovoucí kmeny, které narážely do stěny hospody, zmrznul jim úsměv a dokonce policajtům poděkovali. Domlouvám se se ženou a hned po směně utíkáme na skálu. Po cestě přes Radouč se už ženou i ostatní.

Jsou tři odpoledne.
P r o b o h a! Tak tohle si člověk ani nedovede představit. Tohle musí vidět. V celé šíři údolí se valí kalná voda. Je úžasně rychlá, stromy se ohýbají ve směru toku jako při vichřici. Po hladině plavou králíkárny, psí boudy, chatičky a spousty velkých kmenů. Po březích je vidět pár stržených starých a obrovských topolů které ještě neodplavila voda. Větvě a kořeny trčí z vody jako mávající paže a mávají jako kapitán Achab přivázaný k bílé velrybě. Hasiči na loďce se snaží zdolat protiproud. Nejde jim to. Musí traverzovat a jde jim to stěží jen po krajích proudu mimo koryto. Jedna z dvou našich chatek už je v Hamburku!

Sousedova… Jirka je tichý a Jarmila skoro brečí. A ta naše chatka je až skoro po střechu ve vodě. Všichni tu zaraženě stojí, nikdo nemluví, až soused začne vztekle nabízet, že někomu daruje zahradu. Nikdo si s ním neplácne. Jen jeden starší pán provokuje něco o tom, jak se na povodních všichni napakujeme.
Hlupák. Ať nám ukáže nějakou pojišťovnu, která by nám to pojistila. Pak se přesouváme všichni na most. Vlevo od mostu už je i silnice směrem na Ptáckou pod vodou. Pod mostem je volná mezera necelých půl metru. Místo jezu už nejde ani odhadnout. Jen nekonečné množství vody se valí cestou do moře. Teď už neexistuje síla, která by ji zastavila. Trávíme zbytek dne až do setmění na břehu a s úlevou zjišťujeme, že voda začíná klesat. Potom se loudáme všichni domů. Pofukuje studený vítr a tma přichází zase nekonečně vleče.

Příští den mě Vanda zase volá v deset. I přes tu dálku je na chatce vidět, že voda klesla alespoň o metr. No to je teda rychlost. Možná,že už zítra se na zahradu dobrodím. Tentokrát jdu na výzvědy sám. Naděje na konec zkázy už je jasná. Je opět půl třetí a já stojím na mostě. Na stromech i na mostě visí spousta připlavené trávy a větví, všude na cestě zbyly závěje bahna a písku. Vše je pochmurně špinavé a smutné. Voda už není kalná. Je bělavá od tajícího sněhu a skoro čistá. Louka je stále jedna obrovská kaluž a voda z ní pomalu odtéká do řeky. Asi uprostřed louky stojí na boku plechová buňka. Kompagák má chatku opřenou o stromy asi o deset metrů dál než ji měl před povodní. Taky leží skoro na boku, ale neodplavala.
Nejsou žádné ploty, nejsou žádné záhony. Jen stromy mezi závějemi bláta a cesta má vymleté půlmetrové koleje. Není daleko do tmy a najednou se objeví slunce….

Povodeň je pryč. Řeka je ještě stále rychlá, ale voda už se tváří kultivovaně. Takřka přátelsky odráží paprsky slunce. Jen ta spoušť ji prozrazuje jako násilníka násilníků. Slunce začíná hřát a jdu po břehu zjišťovat škody. Přes náplavku ještě stále voda teče. Zouvám si boty, beru je do ruky a jdu. Voda je studená jako led a proud je ještě stále dost prudký. Slepé rameno je skoro plné. Čvachtám se po studené cestě po kotníky ve vodě. Z krtčích děr vyvěrají prameny. Voda se tlačí z každé díry a tráva leží ve směru proudu. Na cestě jsou místy závěje bílého písku protkaného černými větvičkami a spoustou malých mušliček. Natáhnu si ponožky a obuji se, protože mi je zima. Na chatičce je už z dálky vidět kam až dosáhla voda. Kdyby moje žena stála na špičkách a zvedla bradu, tak by se asi neutopila. Možná. Místo políčka je díra po prsa hluboká a v ní stojí voda. Hlína je pryč. Půl skalky je taky pryč. Opatrně otevřu dveře a vyvalí se na mne kalná voda smrdící rybinou. Nábytek je zpřevrácený a vše je od bláta. Před dveřmi je do pasu vysoká závěj písku. Chvíli si musím sednout a rozdýchat tu smutnou beznaděj. Ježiši a co ti, co tu bydlí trvale!

Sedím a vůbec si nezpívám. Po cestě za bývalým plotem stále teče voda. Paprsky slunce se od ní odráží a vytváří na stěně promočené chatky pobíhající prasátka. No co. Prostě to musíme dát do pořádku. Cítím se smutně o bolestně unavený. Pak vstanu a jdu se podívat na jezírko. Ryby budou fuč a fuč bude možná celé jezírko. Znovu si zouvám boty a vstupuji do studené vody. Tady asi byl proud a tak tu nejsou závěje písku ani bahna. Noha se v trávě mírně boří a dotek trávy na noze je příjemný. Obcházím jezírko. Je přes celou mou šířku zahrady a zaplavuje i půlku té sousedovi. Přečvachtávám kolem plotu na kopeček, abych viděl to super jezero. Pak se na suchu obuji. Sluníčko hřeje do zad a já stoupám.
Přede mnou se na hladině odráží slunce, sloup elektrického vedení a skupina jarních borovic. Docela hezký pohled. A támhle v té zátočince. To přece není možné! Ale je! I z té dálky vidím prozařovat červený hřbet Červenáčka a černé ploutvičky Rychlonožky. Bojovníci. Vydrželi. Ani ta vražedná divočina je nevyhnala z rodného jezírka. A támhle plave jeden z koa kaprů.
U plotu jede vláček říčních tloušťu. Je jich asi dvanáct táhnou se za největším a evidentně se jim v jezírku líbí. A tak si sedám na pařez a koukám. Dlouho. Za hlavou mi přejíždějí vlaky a mě je najednou nějak lépe. No a pak vezmu lopatu a začnu odvážet navátý písek a zaplňuji jámu budoucího, bývalého políčka……….
Ta takhle vypadá třetí povodňový stupeň!

Jizera má keltské jméno a zvyky. Povodně jsou na ní většinou trochu jiné a jindy, než na ostatních českých řekách. Jako by se stranila kolektivu těch ostatních našich řek. Je tvrdohlavec a svoje. Já vím. Je mnoho krásnějších řek. Větších, barevnějších,
velebnějších. Ale když do ní vstoupíte, víte, že tohle je zrovna ta vaše řeka. Ta, která vás nikomu nedá. I krása se musí občas ukázat neústupná a tvrdá. Jen tohle dělá vztah vztahem.

JIZERA.

Jiří Suchánek