Jarní prázdniny

Tak by mě zajímalo, kdo si ten název vymyslel. Letos opravdu jaro řádilo jako divé. Pravděpodobně předešlé počasí, kdy si i vlekaři stěžovali, že ani technický sníh nelze udělat, bylo příčinou, že jsem si dovolil nabídnout své služby v domu mládeže jako doprovod do Jizerek s dětmi. Šéfová byla ráda, že bude v partě nelyžař, který zabaví děti v době oblevy. Týden před odjezdem ale začalo padat a padá do dneška.

Celá akce se skládala z nástupu na vlak a dojezdu do Polubného. Odtamtud je to jen necelých pět kiláků do kopce. Když jsem těch svých sedm svěřenců ve věku od sedmi do desíti let vyváděl z vlaku, tak mi průvodčí přál příjemnou zábavu a ptal se, kde mám lopatu. Kontruji, že silnice je snad průchozí. On ale měl na mysli, zakopání padlých. Na oplátku jsem mu popřál brzké vykolejení a tak jsme se v pohodě rozešli.

Po ujití zhruba pětiset metrů byl první dotaz, jak je to ještě daleko. Odpověděl jsem po pravdě, že asi čtyři kiláky. Snad měli jakýsi tachometr, protože tato otázka se začala opakovat v pravidelných intervalech. Proto jsem zkusil kontrovat narůstajícím počtem kilometrů. Když jsem se dostal na cifru devět a půl, jedna z dívčin se zamyslela a pravila. „Ty si z nás děláš srandu.“ Pak došlo ke změně otázky. Na svazích se objevily chalupy a přišel dotaz, „která to je?“. Po pravdě jsem přiznal, že to nevím, ale že je až pod přehradou a přehrada je ještě daleko. Zvídavá děvčata se začala domlouvat, která s kterou bude spát. Bylo jich pět. Dva kluci se o takové věci nestarali. Zato je zajímalo, jak to bude s jídlem. Stále říkat já nevím mě tak vyčerpalo natolik, že jsem vyhlásil embargo na jakékoliv otevření pusy. Jistě je vám jasné, že takový příkaz je naprostý nesmysl. Došlo mi to během krátké chvilky. Naštěstí jsme byli kousek od odbočky k chatě a tak mě vysvobodila Eva, která nám šla naproti.

Chata pod Soušskou přehradou je zasypaná, ale vejít se do ní dá ještě po cestičce. Zatím. Snížek si jen tak poletuje a drahé robátka se řítí do podkroví a obsazují určené pokojíky. Dívky se uklidnily, protože budou pohromadě a kluci se stoickým klidem zabrali dvoulůžkový pokoj s manželskou postelí. Já s kuchařem obsadil pokojík na druhé straně chalupy a protože kuchtík je mladý hoch, musí moje chrápání vydržet. (Chrápal také)

Cesta nahoru vedla kolem sjezdovky s vlekem a tak jsme slíbili, že se pojede na večerní lyžování. Díky tomu bylo ubytování a rozbalení báglů otázkou krátké chvilky a kuchař měl co dělat, aby byl s jídlem včas hotov.
Večerní lyžování, návrat do chalupy a přichází moje chvíle. Jako vyprávěč příhod a pověstí z Jizerek mám za úkol udržet tu totálně vyčerpanou skupinku dětiček na židlích, aby hned první večer neprovedli totální destrukci chalupy. Jediný kdo byl na odpis jsem asi byl já. Půl hodinové vyprávění hrůzostrašných historek o tomto kraji, je probralo na tolik, že jsem musel slíbit pokračování povídání o čarostřelcích z Jizery. Tam se to hemží hroby, ďábly a ani lebky nejsou pozadu. Jediný, kdo se bál, jsem byl já, protože jsem si představil rodiče, až jim budou referovat o morbidních pověstech, kterými jsem je krmil. První den je za námi a pořád padá sníh. Snad to do zítra přestane.

Nepřestalo. Dokonce se vesele chumelilo, jako když se nechumelí. Abych nekřivdil, v jednu chvíli se dokonce ukázalo slunce. Pak se zastydělo a sníh to zdržení rychle dohnal. Nastal ale drobný problém. Členem našeho spolku, byl chlapec, který měl lyže poprvé na nohou. Lyže z půjčovny se ale rozhodly, že na těch nohou držet nebudou. Cestou zpátky, aby se zahnal smutek, jsme hocha párkrát hodili do závěje a to mu zvedlo náladu. Házená byla oboustranná. Nás ale do závěje nehodil a tak házel aspoň sníh na nás. Večer se lyžím dohodlo, aby si boty ponechaly a další den se provedla soukromá instruktáž jízdy na lyžích. ( Docela jsem se podivil, jaký jsem lyžař teoretik) Kluk to zvládl i s pádama a vstáváním a tak druhý den nastoupil na provazový vlek a poslední den to na velkém vleku bral jako starý lyžař.

Padání sněhu bylo tak pravidelné, že by se každá odchylka zdála nepřirozená. Vůbec to ale nikomu nevadilo. Pravidelně dopoledne se pořádaly různé hry, po obědě krátký odpočinek a hurá na sjezdovku. Cesta dolů byla na kus pěškošlapem, kus na lyžích, pak ježdění a v podvečer vytáhnout nahoru a kus pod lesem po vrstevnici a pak šup rovnou k chalupě. Protože já nejsem již nejmladší a pád by byl pro mou páteř katastrofou, přinesl mi pan domácí nádherné sněžnice. Při dopoledním výstupu na „Mount Everest“ za chalupou, jsem jako hlavní kameraman nazul sněžnice abych mohl najít nejlepší místo pro záběry. Po zkušenosti s nimi jsem vzdal myšlenku návštěvy Protržené přehrady. Přesto jsme se s kuchařem vydali na kratší turu. Tak jsme si oba vyzkoušeli, že chůze ve sněhu není procházka rozkvetlou alejí.

Čtvrtek. Obvyklá zábava ve sněhu kolem chalupy a odpoledne ukázka a závod pro konečné hodnocení. Večer se potom rozdávají hodnotné (a hlavně sladké) ceny pro všechny kategorie. Kupodivu, těch kategorií bylo stejně jako soutěžících. Poslední povídání o Jizerkách a dobrou noc.

Ráno pak ještě rychle pár sjezdů na sjezdovce, návrat do chalupy a balení. Po obědě čestná salva a pochodem chod zpátky na nádraží. Naposled se kouknem na sjezdovku, pak počkat na vlak a k večeru jsme doma. Rodiče vydrželi mohutná objetí, zkontrolovali, jestli jsou to opravdu jejich děti a konec.

Rekapitulace. Prázdniny s tak podivným jménem, proběhly bez vážnějších závad. Kolik dětí jsme odvezli, tolik jsme jich vrátili. Personál i chalupa to vydržela a tak se budeme těšit na další společnou akci.

Do fotogalerie nahlédnětezde

Míra Herout