Být profík se vyplatí
Poprvé v historii publicistického poøadu TV Nova „112 – V ohro¾ení ¾ivota“ byly z jeho reportá¾í, odvysílaných v roce 2008, slavnostnì udìleny ceny neohro¾eným hrdinùm 30. ledna 2009 v pra¾ském Kaiserštejnském paláci. Slavnostního aktu se zúèastnili nejvyšší pøedstavitelé Hasièského záchranného sboru ÈR, Policejního prezídia i zdravotnické záchranné slu¾by. Mezi patnácti nominovanými zachránci, jejich¾ jména vzešla z divácké ankety, bylo pìt rovnocenných vítìzù. Jedním z nich se stal nadstrá¾mistr Zdenìk Kacálek, profesionální hasiè Hasièského záchranného sboru Královéhradeckého kraje a èlen Odborového svazu hasièù.
Josef Krám: Hovoøíme spolu skoro po pìti letech od oné tragické události, urèitì nevypadáte znièenì, pøímo z Vás toti¾ vyzaøuje optimismus. I tak prosím pøijmìte moje otázky s porozumìním – co se tenkrát stalo?
Zdenìk Kacálek: Ve støedu 25. srpna 2004 po obìdì jsem jel na své motorce do Èeského ráje. Týden pøedtím jsem toti¾ dokonèil v Adršpašských skalách 14denní hasièský instruktorský kurz lezení po skalách a konstrukcích. Nikam jsem nespìchal, v klidu a pohodì dorazil do Sopotnice, asi 3 km od našeho domu v Èeských Libchavách na okrese Ústí nad Orlicí. Na silnici, po které jsem projí¾dìl snad tisíckrát, v poslední zatáèce v Sopotnici u podniku Orlièan vyjí¾dìla z vedlejší komunikace liazka plná písku. Øidiè si asi myslel, ¾e ještì projede, nedal mnì pøednost, zkøí¾il moji jízdní dráhu, a i kdy¾ jsem brzdil, došlo ke støetu na støedové èáøe.
J. K.: Øíkal jste mnì, ¾e jste po nárazu necítil bolest. Je to mo¾né?
Z. K. : Bylo tomu tak, a¾ jsem uvidìl svoji utr¾enou nohu dál ode mì na silnici. Od øidièe jsem si vzal zaškrcovalo a poskytl sám sobì první pomoc, abych nevykrvácel. Kolem pak projí¾dìla jedna zdravotní sestra, hned mnì taky poskytla pomoc a vymìnili jsme zaškrcovadlo. Mezitím jela náhodnì kolem sanitka, její osádka hned taky pomáhala, pøijeli profesionální hasièi z Ústí nad Orlicí i od nás z Rychnova nad Knì¾nou, policie a pak pøiletìl vrtulník. Ještì jsem jim øekl, a» mnì nohu dají s sebou do vrtulníku, policistùm jsem dýchl do alkotesteru – ¾ádný alkohol jsem nemìl. Záchrance jsem øekl nejzákladnìjší informace, které se podávají u bouraèek, jako zdravotník jsem toti¾ èasto jezdil k nehodám. Pak mnì dali narkózu a probudil jsem se a¾ v Pardubicích na ortopedii po dvouhodinové operaci na jednotce intenzívní péèe. Tam jsem pobyl dva dny, další dva týdny na ortopedii, aby se dohojil pahýl, a pak 14 dní doma. Mezitím ke mnì chodila rodina, pøítelkynì Míla, stavovali se u mì dennì kamarádi a kolegové.
J. K.: Vy jste tehdy plánovali svatbu.
Z. K.: To je pravda, stalo se to v roce, na který jsme ji plánovali. S Mílou se známe od zdravotní školy, kterou jsme studovali oba v Ústí nad Orlicí, a pro¾ili jsme i dobu, kdy jsem byl rok na vojnì.
J. K.: Vy jste hasiè…
Z. K.: Ano, 2. øíjna 2000 jsem nastoupil na své první pracovní místo k profesionálním hasièùm do Rychnova a prošel odbornými kurzy i kurzem chemika. Po dvou letech jsem byl zaøazen jako technik chemik CHTS (chemicko-technické slu¾by) a mìl na starosti i zdravotnickou a vyproš»ovací techniku. No a po havárii jsem byl v neschopnosti témìø celý rok, ètyøi mìsíce jsem pobyl v rehabilitaèním centru Košumberk-Lu¾e, kde mi byla kompletnì dohojena operaèní rána a zhotovena první protéza. 15. srpna 2005 jsem nastoupil do kvasinské automobilky jako vrátný. Dìlal jsem tu práci dva roky a pak byl úspìšný ve výbìrovém øízení na pozici dispeèer ochrany závodu. V této funkci pracuju u¾ rok.
J. K.: Máte bionickou protézu kolenního kloubu.
Z. K.: Dík za ni, je øízená poèítaèem – øeknu to názornì: 60krát za vteøinu vyhodnotí polohu a rychlost nohy, jestli mám tendenci jít nebo se zastavit nebo jít z kopce èi ze schodù. Musím øíct, ¾e je výborná v chùzi z kopce, po nerovném terénu a ze schodù - jdu schod ob schod. Teï se chystám na ètyøi týdny do specializovaného rehabilitaènì-protetického centra v pra¾ských Malvazinkách, kde mì budou uèit øádnì chodit a ovládat tuto novou protézu.
J. K.: Jak vzpomínáte na pra¾ské ocenìní?
Z. K.: Samozøejmì dobøe, jen mì mrzí, ¾e v televizi nezaznìlo moje podìkování - a moc mì to mrzí – hasièùm, kamarádùm, rodinì a pøítelkyni Míle, která mnì zvláš» v období po havárii byla velkou oporou. Pomohl mnì královéhradecký Hasièský záchranný sbor a hasièské odbory. Jsem vdìèný i za sbírku, kterou zorganizovali, zvou mnì na akce. Prostì mì berou.
J. K.: Zakonèeme otázkou: Vám letos bude 29 a jí 28, chystá se svatba s Mílou?
Z. K.: Ano, letos v záøí.
J. K.: Dík za pozitivní zprávu.
P.S.: Dejme slovo pøedsedovi Odborového svazu hasièù Zdeòku J. Oberreiterovi: Pøi nehodì na motorce pøišel o nohu a do pøíjezdu záchranné slu¾by a svých kolegù hasièù si sám poskytl první pomoc. I v tomto okam¾iku se choval naprosto profesionálnì nejen proto, ¾e k tomu mìl všechny pøedpoklady jako absolvent støední zdravotnické školy, ale i proto¾e patøil k tìm, kteøí si v¾dy se vším umìli pøi zásazích poradit. Vìøte tomu, ¾e vím, co o nìm øíkám. Byl jsem toti¾ jeho velitelem od nástupu k Hasièskému záchrannému sboru. O nìm platí: Být profík se vyplatí, nevíte, kdy mù¾ete pomoci i sami sobì.
Josef Krám