Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Psala jsem z jakýchsi potøeb, které jsem musela naplnit … 
 
Marie Vosiková se narodila v Ostravì  v roce 1942, promovala na  Matematicko-fyzikální fakultì Karlovy university v Praze v oboru matematická statistika (tamté¾ pozdìji získala titul RNDr.). Je autorkou tìchto prozaických knih: Kapky rosy, nakl. Profil, Ostrava, 1979 - bajky a alegorické pøíbìhy,  Louka, nakl. Profil Ostrava, 1981 – novela, Klíèe, nakl. Profil, Ostrava, 1987 - sbírka povídek, Dámy bez deštníku, nakl. Anagram, Ostrava, 2002 - sbírka povídek,  Jen já a ty, nakl. Isadora, Praha, 2006  - sbírka povídek.
 
Marie, moje první otázka tì zastihla ve Švýcarsku (další u¾ doma v Ro¾novì) a mo¾ná vùbec ne u poèítaèe èi psaní nìjaké povídky. Mýlím se, nemýlím?
Nemýlíš se. U poèítaèe ani u psaní povídky mì tvoje otázka opravdu nezastihla. Byla jsem v Ticinu, v mìsteèku Caslano, u své dcery, mo¾ná by bylo pøesnìjší øíct u své vnuèky. Narodila se ve Svatou noc a zdejší pøátelé a známí jí øíkají Jesu Bambina, co¾ v italštinì znamená Jezulátko v ¾enském rodì. Hned po porodu jsem pomáhala mamince v šestinedìlí, jak je odedávna zvykem. Pøijela jsem pomáhat v péèi o vnuèku a devítiletého vnuka, potìšit se s dìtmi a pobýt s dcerou, která je doma, ale jen do èervence, pak u¾ znova nastoupí do práce ... Mateøská dovolená je ve Švýcarsku krátká – ze zákona jen pouhých 14 týdnù a placena osmdesáti procenty platu. Další pak závisí na solventnosti a benevolenci zamìstnavatele.
Ve stáøí není mnoho chvil, v nich¾ èlovìk omládne. Ani¾ by chtìl, ani¾ by o to usiloval. Ty okam¾iky jsou vzácné. Od zaèátku jsem byla s dítìtem po celý den, ochotná pomáhat i v noci. A po krátkém èase jsem pocítila dávno zapomenutou bezbøehou nìhu. Lásku schopnou obìti a¾ k hranicím mo¾ností, v ní¾ se rozmìlòují vlastní bolesti a pøání. - Mateøský pud, ¾ivoèišná potøeba ochrany lidského tvora, jediného mládìte neschopného ¾ivota bez péèe okolního svìta.  
Jednou  mi vyprávìl jeden mùj známý, který v krytu pro¾il bombardování Drá¾ïan: „Lidé køièeli hrùzou, podléhali hysterii, vidìl jsem mu¾e šílící strachem. V okam¾iku, kdy nálety ustaly, byl vchod zatarasen mrtvými tìly. V té chvíli se bez paniky, v tichu zvedla skupinka ¾en. Odklízely mrtvá tìla, dokud nebylo mo¾né projít. Pak vzaly dìti a se slovy útìchy vyšly ven. Od té doby nepochybuji o tom, ¾e nejsilnìjší ze všech lidských citù je mateøský cit.“
 
 Z toho, jak se zmiòuješ o rodinì, mì napadá, ¾e nepatøíš k autorùm, kteøí píší ka¾dý den "povinnì" nìkolik stránek a tráví tím dlouhé hodiny i za cenu, ¾e upøednostní tvorbu pøed všedním ale smysluplným pro¾itkem. 
 Opravdu nepatøím k autorùm, kteøí píší dennì. A pøiznám se, ¾e jsem teï – a¾ na jednu drobnost – u¾ dlouho nic nenapsala. Nedá se øíct, ¾e bych upøednostòovala tvorbu, to skuteènì ne. A ve svém pøípadì bych místo slova tvorba u¾ila radìji slovo psaní. Václav Havel øekl v podìkování za Cenu Karla Èapka: ´Nepíši rád a øíkám si, ¾e mo¾ná to je dobøe.´ Øekla bych o sobì nìco podobného.
 
Odpovíš mi na otázku, co tì pøimìlo k psaní knih? Co tì inspirovalo?
Je pro mì dost tì¾ké zodpovìdìt i sobì samé, proè jsem psala, píšu, nepíšu, budu, nebudu psát, a co mì inspirovalo. Nejobecnìji bych mohla øíct – inspirovaly mì jenom vlastní pro¾itky, nikdy jsem nefabulovala bez svého velkého zaujetí, nedokázala jsem vyprávìt pro potìšení z vyprávìní.  Nikdy jsem si prùbì¾nì nic, co bych pozdìji pou¾ila pøi psaní, nezaznamenávala. Nikdy jsem nic nenapsala pro ètenáøe. Nikdy jsem si ¾ádného nepøedstavila. Psala jsem z jakýchsi potøeb, které jsem musela naplnit: z potøeby uvolnit nakupené, z potøeby vyrovnat se s bolestmi z minula, z potøeby zachovat, co podle mì za záchovu samo o sobì stálo, z potøeby zveøejnit øešení záhady, na nì¾ jsem pøišla, z potøeby seøadit a zobecnit, co se v útr¾cích v ¾ivotì naskládalo, z potøeby uchopit a vyjmout jádro, k nìmu¾ jsem se dobrala, z potøeby v jeden proud spojit myšlení a slova, z potøeby potìšit se z toho, jak mohou být obrazy krásné ve slovech... Nevím, z jakých ještì potøeb. S kni¾ním trhem ale nemají nic spoleèného. 
Teï píšu málo. Mo¾ná u¾ mám ménì potøeb. Èlovìk se s pøibývajícím vìkem stává o mnoho skromnìjším.
 
Asi pøed rokem jsi v Domì knihy Librex v Ostravì pøedstavila pøátelùm a ètenáøùm svou poslední vydanou knihu Jen já a ty. Jak dlouho vznikala a které vìkové kategorii je urèena?  
,Kní¾ka Jen já a ty, její¾ pùvodní název byl Jeden a druhý a teprve na návrh nakladatelky byl zmìnìn na Jen já a ty, co¾ je komerènì pøita¾livìjší, ale ménì výsti¾né, vznikala v nìkolika letech po roce 2002, v nìm¾ vyšla moje pøedposlední kniha Dámy bez deštníku. Tak jako ¾ádná z mých kní¾ek, nebyla nikomu urèena. Psala jsem si ji z potøeb výše uvedených. Pokusím se aspoò trochu konkretizovat: první povídka Vyznání nelásky vznikla z potøeby uvolnit náhlý vnitøní pøetlak nahromadìné samoty. Druhá povídka Svatební noc byla napsaná z potøeby vyrovnat se s bolestí z minulosti – vychází z konkrétního vlastního pro¾itku, i kdy¾ v jiných kulisách. Tøetí povídka Pastièky s dobrotou  vznikla z potøeby odhalit mnou nalezené jádro charakteru jistého èlovìka,  nebo spíše nìkolika lidí, kteøí vytvoøili jakýsi prototyp, a také mého vztahu k nim, a hlavnì z potøeby zobecnit, co je v altruizmu a v sebeobìtování pro obì strany nebezpeèné - a tak bych mohla pokraèovat.
Pro jakou vìkovou kategorii je kní¾ka urèená nevím. Ale velmi mì pøekvapilo, ¾e našla ohlas i u hodnì mladých lidí. A to nejen u dívek, ale i u nìkterých mladých mu¾ù. Mo¾ná jsou vìci, o nich¾ nìkteøí lidé s pochopením ètou bez ohledu na svùj vìk.
 
Nemusíme tajit, ¾e jsi ve vìku, kdy èlovìk zaèíná trochu bilancovat svùj ¾ivot a nìkdy i mìnit poøadí priorit. Jak to bylo a nyní je u tebe s poøadím: práce, rodina a literární tvorba. Bez èeho bys nemohla existovat?
To je pìkná otázka. Prakticky existuji bez práce – tedy bez práce, kterou by ode mì nìkdo vy¾adoval, s celou rodinou v cizinì a bez literární tvorby. Ve všech oblastech, na nì¾ se ptáš, si nìco plánuji. Chci se „podívat“ na léta pøed rokem 1989,  mám nìjaké materiály o ro¾novské Tesle, které by se mìly zpracovat. Dva letní mìsíce, jako¾  pak jistì  po krátkých pauzách i další, budu peèovat o dìti ve Švýcarech. A pokud se týká literární tvorby? Budu-li mít nìjakou potøebu, naplním ji.
Text a foto: Eva Kotarbová


Komentáøe
Poslední komentáø: 27.06.2008  16:01
 Datum
Jméno
Téma
 27.06.  16:01 vasi.m
 26.06.  21:20 Rù¾ena