Dotýkaní Ostravou - Vlasta Pavelcová
Není první „divadelnicí“ v našem miniseriálu slavných obèanù nebo dokonce ostravských rodákù, ale zcela urèitì je první taneènicí, chcete-li baletkou, vlastnì primabalerinou, kterou prosím, aby se tentokrát nevyjadøovala ladnými pohyby, jak si je všichni pamatujeme, ale vyprávìním.
VLASTA PAVELCOVÁ - Nositelka presti¾ní ceny Thálie za celo¾ivotní mistrovství za rok 2002.
Pøiznám se, ¾e jsem paní Vlastu chvíli shánìla a pak se zas trochu bála, zda pøijme mé pozvání k povídání. Pøedcházela ji toti¾ povìst, ¾e se straní jakékoliv publicity. Pak jsme se sešly v trochu neútulné kavárnì. Závidìníhodnì štíhlá, v elegantních šatech, úsmìv na rtech i kdy¾ jí byla zima. Tak jsme si daly èervené svaøené pro zahøátí a já se mohla ptát…
Mám doma memoárovou kní¾ku „V hlavní roli Emerich Gabzdyl“ a v jmenném rejstøíku publikace má vaše jméno snad nejvíc odkazù. Legendární bývalý šéf nejen ostravského baletu ovšem nepíše o tom, jak jste se k tanci dostala.
Kdy¾ si vzpomenu jaká jsem byla jako malá holèièka, tak musím øíci po pravdì, ¾e jsem byla hodnì ¾ivá a ¾e jsem tancovala snad u¾ v tom maminèinì bøíšku.
V patnácti letech jsem si prosadila u rodièù, ¾e smím navštìvovat baletní studio Mistra Gabzdyla. Moc mne to chytilo a o rok pozdìji u¾ jsem bojovala o to, abych tanec mohla dìlat jako povolání. Jen¾e tatínek byl proti tak moc, ¾e jsem dokonce pøed ním kleèela a plakala, a¾ maminka se pøimluvila a já mohla v divadle nastoupit jako elévka poté, co jsem prošla velmi krátkým školením a zkouškami v Praze. Zaèátky v divadle nebyly lehké, ale pomáhal mùj první uèitel, rádce, šéf i choreograf a také kamarád v jedné osobì Gabzdyl.
Do dneška na nìj s láskou a úctou vzpomínám, v¾dy» on to byl, kdo mì, devatenáctiletou taneènici, obsadil do role Odetty v Labutím jezeru.
A co tatínek? Smíøil se s taneènicí?
Smíøil, pøišel do divadla, za¾il mùj první obrovský úspìch, uvìdomil si mou píli, døinu a lásku k tanci a nakonec byl spolu s maminkou mým nadšeným divákem. Dodnes uchovávám jeho nadšený a srozumìný dopis, který jsem tenkrát po pøedstavení doma našla na stole.
První úspìch byl zmno¾ený jistì i dalšími rolemi. Na které ráda vzpomínáte?
Byla jsem taneènicí klasického baletu a nastudovala jsem snad všechny dùle¾ité role, co jich divadlo má. Ráda vzpomínám na Sulamit z Legendy o Josefovi R. Strausse, získala jsem za ni ve Vídni èestné uznání. Byla jsem Paní Mìdìné Hory v Kamenném kvítku i Zaremou v Bachèisarajské fontánì, tanèila jsem v baletních pohádkách i ve Slovanských tancích A.Dvoøáka. Ale uplatnila jsem se i v moderních baletech tøeba ve Špalíèku B.Martinù, v Ba¾antovì Maryèce Magdónové a ve Viktorce Zbyòka Vostøáka jsem byla titulní hrdinkou. A tanèila jsem i na hudbu Jaroslava Je¾ka. Tìch pøedstavení a premiér bylo moc a tenkrát nebyly tak èasté jako dnes alternace.
Na vlastní kù¾i jako moderátorka jsem párkrát za¾ila to povìstné „okno“, tedy zapomnìla jsem text. Jak je to v baletu, mù¾e se najednou zapomenout ten pøedem nauèený pohyb?
(Usmívá se). Stává se to, samozøejmì, hlavnì pøi tanci s partnerem. Mne to postihlo jen jednou pøi sólovém tanci pøi hudbì L.van Beethovena. Vešla jsem na jevištì a nenapadl mne ani jediný správný po-hyb, tak jsem improvizovala. Poznal to okam¾itì pan Gabzdyl a nìco se nezdálo panu dirigentu Vašatovi. Ale pokutu jsem neplatila.
Zmínila jste, ¾e jste vlastnì moc taneèních partnerù nevystøídala, mo¾nost vyjet se sólovým tancem jste také nemìla, kdy¾ pominu hostování ostravského divadla ve „spøátelené“ cizinì, ale nechala jste si ujít nìco jiného.
Vaším idolem je ruská taneènice Maja Pliseckaja. Pøesto¾e je starší ne¾ vy, snad do dneška tanèí, kde¾to vy jste v roce 1975 rolí Ingrid v Peer Gyntovi skonèila svou kariéru.
Myslím si, ¾e èlovìk má skonèit na vrcholu, a to jsem udìlala. ®ila jsem krásný ¾ivot s man¾elem, synem, prací na beskydské chatì a její zahradì, øezbaøím a divadlo a tanec mi nechybí. Zajímám se o ¾ivot kolem sebe, dokonce i internetu pøicházím na chu», potìšila mì Thálie jako uznání mé práce. Jen jsem moc smutná, ¾e u¾ pár let jsem bez svého milovaného mu¾e.
Ale i slavné primabaleríny se stanou babièkou…
Nu nejdøív jsem se stala mámou syna, který odmítl chodit i do taneèních a po tátovi zdìdil profesi lékaøskou i kdy¾ ne stomatologickou. Urèitì jsme mohli mít víc dìtí, jen¾e to se opravdu pøíliš nesluèovalo s našimi profesemi, vídali bychom se jen „mezi dveømi“. Ale dnes se chlubím vnukem a vnuèkou. A musím øíci, ¾e ta je velmi pohyblivá, hyperaktivní, umí se pùvabnì u¾ dnes pohybovat, a to má necelé tøi roky.
Tak mám pocit, ¾e se naše povídání dostalo do toho povìstného kruhu: byla byste ráda, kdyby se z té malé holèièky stala jednou první dáma ostravského baletu?
Byla bych š»astná, uvítala bych to. Tanec je nádherný, povolání baletky je veliká øehole, ale kdybych se já po druhé narodila, opìt bych chtìla být tím, èím jsem byla, a to v Ostravì.
Pavla Pešatová
PS: U dam se neprozrazuje vìk, i kdy¾ paní Vlasta se k tomu svému hrdì hlásí. Tak jen oznamuji, ¾e vloni v létì jsme jí mohli blahopøát k pùlkulatým narozeninám.