Dotýkaní Ostravou - Ludìk Eliáš
V našem miniseriálu se seznamujete s osobnostmi, kterých se dotklo mìsto Ostrava. Tentokrát poznáte èlovìka, který mìl ¾ivot hodnì pohnutý. Za¾il slávu, úspìchy i pády. V mládí prošel peklem, které pøe¾il. Nenarodil se v Ostravì, ale ¾ije zde padesát let. Herec, re¾isér, divadelní principál, spisovatel, moderátor i redaktor LUDÌK ELIÁŠ.
Zaènìme tím peklem…
Ještì mi nebylo devatenáct let kdy¾ jsem se dostal do Terezína, odtud do Osvìtimi, Sachsenhausenu i jinam. Pøe¾il jsem i pochod smrti a v kvìtnu 1945 jsem se po více ne¾ tøech letech š»astnì vrátil, sešel se s bratrem, ale bohu¾el u¾ ne se svými rodièi a ostatní rodinou. Všichni zahynuli v koncentráku.
V Osvìtimi jsem byl od té doby nìkolikrát, naposledy pøi pøipomínce šedesátého výroèí osvobození tábora. Opìt jsem tam za¾il zimu jako tenkrát.
Dovolte autorce poznámku, kterou Ludìk nezmínil. I v té terezínské hrùze lidé hráli divadlo, poøádali koncerty, malovali a také nacházeli ¾ivotní lásky. Ta jeho byla posléze také poslána do Osvìtimi. Ludìk mìl ještì "odklad", ale pøesto se hlásil dobrovolnì také do transportu. ®ijí spolu dodnes.
Ta cesta k divadlu mìla opravdu základ v Terezínì?
Ano, byly to sklepy, bramborárny, pùdy, tam všude se hrálo divadlo a tam jsem poznal mnohé velké umìlce, kteøí mìli na mùj pozdìjší ¾ivot velký vliv. Tam jsem také zjistil, ¾e umìní všeho druhu pomáhá ¾ít i v takových místech jako byl Terezín. Kdy¾ skonèila válka nemìl jsem "díky" koncentrákùm dokonèené ani gymnázium, ani èíšnické uèení a zdraví bylo také poznamenané. Neminula mne však vojenská slu¾ba, tu jsem pro¾il v Armádním umìleckém souboru a odtud u¾ vedla má cesta k divadlu, nejprve do Èeských Budìjovic. K "Bezruèùm" jsem pøišel v roce1956 a vìøte, ¾e Ostrava, po èistém, slunném Jihu, byla pro mne poøádný šok. Jen¾e zajímavé role, práce v rozhlase a v tehdy zaèínající televizi zpùsobily, ¾e jsem si rychle zvyknul.
Sluší se zmínit tehdejší repertoár…
Nehrál jsem milovníky ani v mladém vìku, u¾ tenkrát jsem na nì nevypadal. Tak¾e zbývaly role charakterní, z nich¾ rád vzpomínám na titulní postavu F. Dürrenmatta Franka V., na Mebiuse v Cizincích A. Camuse èi na Azdaka z Brechtova Kavkazského køídového kruhu. Tenkrát se studovalo víc ne¾ šest premiér do roka, tak¾e jsem si zahrál víc ne¾ dost. Stihl jsem, a to u¾ jako øeditel, i stìhování divadla z centra mìsta do tzv. Blaníku, kde se hraje dodnes, s krátkou pøestávkou pùsobení v Domì kultury.
Jen¾e role øeditele divadla netrvala dlouho…
Nebavilo mne to. V té dobì to také nebylo o øeditelování kulturního statku, ale o podivné "ideologické" práci. Tak jsem rád vyu¾il nabídky televize, kde jsem se uplatòoval, stejnì tak v rozhlase, jako autor èi externí redaktor, a odešel tam šéfovat zábavné redakci. Ale nadále jsem i hrál a úèinkoval, tøeba v populárních Lovech beze zbraní, kde jsem èetl závìreènou povídku.
Pak pøišly srpnové události roku 1968, co k tomu mù¾eš øíci?
Moderoval jsem od 22. srpna 1968 vysílání ze studia v Hoš»álkovicích, pozdìji, kdy¾ nás odhalili, jsem hlásil ze studia od Havránkù v Ostravì-Zábøehu. A bylo brzy jasné, ¾e v televizi konèím na dlouhou dobu, myslel jsem, ¾e nav¾dy, stejnì tak v rozhlase.
Asi také vìdìli o èinnosti tvého bratra Zdeòka…
Ano, byl zprvu redaktorem èeské poboèky United Press, ale u¾ v roce 1948 emigroval do Nìmecka, kde jej František Peroutka anga¾oval do Svobodné Evropy. Pùsobil také jako vedoucí poboèky newyorské èásti FE. Zabýval se zejména zahranièní politikou a slyšeli jste ho pod jménem Zdenìk Èerný.
Jen¾e do New Yorku bylo, stejnì jako do dùchodového vìku, daleko…
Pomohli opìt kamarádi od „Bezruèù“, (divadlo Petra Bezruèe, pozn. Redakce) pøesnìji, pomohl tehdejší øeditel a dramatik Saša Lichý, který, aè s tím mìl spoustu problémù, nebál se a nabídl anga¾má. Hrál jsem do roku 1981 opìt zajímavé role, ale nesmìl jsem být nijak propagován, a to je pro herce hodnì zlé. Sametová revoluce znamenala návrat do rozhlasu i do televize. Zaèala opìt autorská práce, tøeba na hraném vzpomínkovém poøadu o terezínském divadle "Arény pod komínem", (do dneška je rozhlasová relace pou¾ívána v USA a Kanadì jako významný výukový dokument o tìch èasech a dìní - pozn.autorky). Napsal jsem a zároveò i hrál v dramatu jednoho herce pro TV "Závìreèné pøedstavení". Hodnì jsem spolupracoval s rozhlasovou re¾isérkou V. Pra¾ákovou, jen¾e jak šel èas, zaèal jsem se sám sobì nelíbit, hlas byl unavený, a tak jsem se rozhodl skonèit a nechat to mladým.
Léta popošla, ale ty jsi stále aktivní…
Dcera Martina se potatila, je hereèkou v Hradci Králové. A tak jí píši pohádky, které úspìšnì hraje ve školách a školkách.
Kdy¾ mì nìco hodnì nazlobí, nejèastìji drsnost v mezilidských vztazích, která se promítá i do politiky, tak se svìøuji novinám, nejen tìm odbojáøským "Národní osvobození", kde pùsobím pravidelnì. Ale jsem senior, hodnì èasu trávíme s man¾elkou na chalupì, kde sázíme zeleninu a brambory a celý rok se vìnujeme turistice. Øíkáme tomu "chození s pejskem", jen se nemù¾eme shodnout, kdo z nás dvou je zrovna na vodítku, proto¾e ten náš kamarád pøed èasem odešel do vìèných loviš».
S man¾elkou, dlouholetou zdravotní sestøièkou, máte také syna…
Bùh ví, po kom zdìdil obchodnické buòky, proto¾e úspìšnì podniká. Dìti nás obdaøily tøemi vnuky a chlubíme se u¾ dokonce dvìma pravnuèkami. Mám je všechny na jedné fotografii. Díváme se s ¾enou na ni jako na pomník našeho vítìzství, ponìvad¾ nacistický re¾im dìlal co mohl, aby nás zlikvidoval. Ta fotka mých dìtí, vnukù i pravnukù je dùkazem, ¾e se mu to nepovedlo.
Povídání s Luïkem bylo delší. Oceòoval, ale také kritizoval dnešek, nakonec, jako my všichni. Vypadá výbornì urèitì i díky své ¾enì a celému rodinnému zázemí a to navzdory tomu, co obnášel jeho ¾ivot. Jen si myslím, ¾e lidé jako on, by mìli dále hrát a úèinkovat v masových mediích. Mají toho tolik co øíci!
Pavla Pešatová
Foto: Z filmu Èerný prapor
Ze hry " Cínový vojáèek" (rok 1959)
S man¾elkou na výletì na hrad Bouzov