Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Zpívám jen v sebeobranì...
U¾ jsem se zmiòovala o tom, ¾e na filozofickou fakultu mne pùvodnì zahnal fakt, ¾e tam mne pøi pøijímaèkách neohro¾oval tìlocvik ani hudební výchova. Ono to s mojí muzikálností bylo dost podobné mému pohybovému "talentu"... Rodièe se nejprve sna¾ili vzdorovat pøírodì, ale jejich sna¾ení i na tomto poli vyznìlo naprázdno, i kdy¾ tentokrát ne úplnì mojí vinou. Nejprve jsem byla odsouzena, ¾e se budu uèit hrát na klavír. To bylo tehdy, kdy¾ se v našem mìsteèku objevil mladý uèitel hry na piáno. Absolvovala jsem snad 3 - 4 hodiny, kdy¾ náš mladý pedagog den ze dne zmizel. A¾ mnohem pozdìji jsem se dozvìdìla, ¾e od nìkterých svých lépe vyvinutých ¾aèek vy¾adoval platbu nejen v penìzích... Poté jsem byla pøihlášena do hodin "rytmiky", leè ani pohybová výchova v rytmu hudby mi nebyla souzena. Tady se naše uèitelka na první hodinu vùbec nedostavila a nereflektovala ani na hodiny ostatní.
Jak vidno, nemohla jsem své hudební vlohy dále rozvíjet, i kdybych chtìla. Svùj pohybový i hudební "talent" jsem zdìdila po tatínkovi.(Na jeho obranu však musím uvést, ¾e jsem po nìm taky podìdila lásku k výtvarnému umìní a schopnost zacházet celkem obratnì s tu¾kou, štìtcem, barvami...) Jak na tom byl tatínek s hudebností, o tom se v rodinì traduje hodnì stará historka.
Kdy¾ tatínek chodil asi do ètvrté tøídy, uèila ho - mimo jiné i hudební výchovu -proslulá figurka, jí¾ nikdo v obci neøekl jinak ne¾ Róza. Byla to stará panna (jak uèitelky v té dobì bývaly), rázná, energická. A jestli¾e Róza byla osoba rázovitá, její slovník a komunikce s rodièi ¾ákù byly ještì rázovitìjší. Jednou zahlédla na protìjším chodníku tatínkovu maminku a huláká na ni na celou ulici: "Maøo, ten tvùj kluk nezpívá! Ten buèí!"
No øeknìte sami! Mohla jsem já, která jsem byla tatínkovou vìrnou kopií (bohu¾el s výjimkou talentu na matematiku), zpívat jako slavíèek?