SRPNOVÁ ROMANCE - ØIPSKÁ Tip na výlet - Výstup na Øíp
Podél sklizených polí, kde pobíhají ušáci, vine se tra» po ní¾ jede motoráèek a veze spoustu výletníkù, mezi nimi¾ je i naše "Pra¾ská osma" - tedy osm poutníkù z Communia, kteøí se rozhodli navštívit místo, kde kdysi stanul praotec Èech. Okouzlující je pohled na úzké ¾luté pole rozkvetlých sluneènic a Øíp v pozadí.
Vesnièka se zajímavým názvem Ctinìves, z ní¾ nás vyvádí èervená turistická znaèka napøed podél domkù se zahrádkami plnými kvìtù a stromù, jejich¾ vìtve se doslova prohýbají pod úrodou merunìk, jablek a hrušek.
"Tolik ovoce - to vidím poprvé!" zvolal nìkdo nadšenì. Dál vede cesta starou hrušòovou alejí obsypanou malými ¾lutavými a èervenavými hruštièkami - louky a pole, nìkde sklizená, ale jeèmen ještì na sklizeò èeká. Zemský ráj to na pohled.
Nevím co pozorovat døíve... krajinu, kvìtenu, oblohu, která hýøí rùznotvarými i rùznobarevnými kumuly... Kde zaèít?
Z trávy u cesty vykukují velké ¾luté kvìty kozí brady východní, ale i pomìrnì vysoké kozí brady vìtší (nìkdy nazývané "pochybná"). Zaujmou nás drobné ¾luté kvítky svízelu syøiš»ového, øepíku lékaøského, odkvétající tøezalky, zavøené bílé kvìty svlaèce rolního - ráno toti¾ pršelo a zøejmì dost vydatnì, jak napovídají lou¾e. Pomalu odkvétá i bílá silenka nadmutá, upoutají nás ¾luté okolíky vratièe a kytièka, která nás doprovází v èedièových krajinách - záøivì ¾lutý starèek pøímìtník... Urèitým kontrastem ¾luté je modøe kvetoucí èekanka a zøejmì ještì nedávno kvetla šalvìj pøeslenitá. Na dalším úseku cesty objevujeme hlaváè bledo¾lutý a chrastavec s velmi podobným kvìtem, ale fialovým. Na jednom z nich sedí drobný modrý motýlek s nápadnými èervenými skvrnami - je to vøetenuška tu¾ebníková (setkali jsme se s ní nedávno u Dobrèic, kdy¾ jsme pátrali po dubu pýøitém). Ale tato vøetenuška má u¾ asi své dny spoèítané. Neulétne, kdy¾ se k ní nakloníme, abychom si ji blí¾e prohlédli, je jakoby omráèená, køídla nemají tu jasnou kovovì azurovou barvu, jsou tmavší bez lesku, jen ty skvrny jsou nápadné. Jak by øekl entomolog - motýl má "olétaná" køídla (motýli se do¾ívají vìtšinou jen dvou let). Poletují tu bìlásci ovocní, zahlédneme i okáèe luèního.
Obdivujeme krásu krajiny a nìkdo prohodí, jak to ten praotec Èech mohl vìdìt, ¾e právì tato krajina bude oplývat mlékem a strdím. "No pøece podle èedièe, který mu napovìdìl, ¾e se jedná o krajinu sopeèného pùvodu - náš praotec byl chytrý a vyznal se dokonce i v geologii" odpovídám a o smích je postaráno.
Bohatá, pøebohatá vegetace, kvete tu zajímavý druh trávy pøipomínající bojínek, ale klásky jsou nápadnì krátké a stonky tlustší... a támhle v trávì sedí nenápadnì ten šedavý pùvodce té nevšední krásy, jen trochu nazelenalý, tu a tam lišejníkem, který vytváøí docela pravidelná rùznì velká koleèka. Pohladím si ho, je pøíjemnì vyhøátý. Sluníèko svítí, ale je i mírný vítr, tak¾e poèasí na chození je pøímo ideální. Velmi dobrý je i rozhled, ale ten si ještì u¾ijeme.
Znám jeden moc záludný úsek cesty pøi výstupu na horu, kde je cesta úzká, kamenitá a nejen stoupá, ale pøíènì se sva¾uje dolù. Proto opouštíme èervenou a pokrèujeme po úpatí Øípu okrajem lesa k místu, kde se opìt setkáme s naší èervenou, která vede dál do Krábèic a do Roudnice nad Labem. Les s pøevahou dubù s bohatým podrostem netýkavky. Otevírá se nám èásteèný pohled na Èeské støedohoøí i s Milešovkou - kopeèky jako na dlani.
Stoupáme. Míjíme turisty, kterých je tu opravdu hodnì. Proudí nahoru i dolù. Posadíme se na lavièce, odkud je moc pìkný rozhled na Dokskou pahorkatinu, jsou vidìt vrcholy Velkého i Malého Bezdìzu. Po odpoèinku a obèerstvení pokraèujeme v cestì. Podél cesty pøibývá i kamení, nìkteré jsou pìknì veliké. Vzpomínám jak kolem nich na jaøe kvetly koberce modrých rozrazilù. Ještì se zastavíme u skalky, kde je èediè zajímavì rozpukaný (nevytváøí zde varhany, ale nepravidelné kvádry jakoby na sebe naskládané). Rotunda je na dohled. Obdivuji krásnou svìtlou opuku z ní¾ je postavena. Pøed rotundou je nádherné místeèko s vysokou kvetoucí diviznou velkokvìtou a modrým hadincem, který má nìkteré kvìty i nachové.
Chceme se podívat na hlavní vyhlídku na Èeské støedohoøí, ale cesta je po dešti kluzká, sva¾uje se dolù a tak si na ni troufají jen nìkteøí. My se vydáváme asi dvì stì metrù dál po èervené (témìø k tomu nároènému úseku, který jsem výše popisovala) ke skalám. Ano, zde se Øíp velmi prudce sva¾uje ji¾ním a jihozápadním smìrem. Je tu nádherný rozhled do roviny, ale i k Rakovnicku a vidíme i západní èást Èeského støedohoøí a¾ k Milešovce. Skalky se tu doslova modrají kvìty pomìrnì nízkého a rozvìtveného hadince obecného. Tato rostlina je zajímavá tím, jak se svým vzrùstem pøizpùsobuje prostøedí - u tratí roste zpravidla vzpøímenì, bývá vysoká a v kamení je ni¾ší a vìtví se. Vzpomínám jak tu na jaøe kvetla šalvìj luèní a ¾lutá mochna.... ka¾dé roèní období má na jednom místì své kouzlo. Na jednom místì objevujeme vysokou stepní trávu - chránìný kavyl vláskovitý - je skuteènì jemný jako vlásky.
Nakonec se všichni sejdeme u obèerstvení - sedíme na lavièce a objeví se tu malý pøítulný pejsek - køí¾enec snad špice, ¾emlovì zbarvený. Posadí se na kámen, èeká na pohlazení a pøi nastavení ruky ochotnì podává pac.... milouèké zvíøátko patøí místnímu správci.
A ještì ne¾ se vydáme na zpáteèní cestu objeví se vìtší motýl - rychle pøeletí a zmizí. Dívám se poøád do tìch míst kde zmizel a jakoby se stal zázrak - motýl se po chvíli znovu objeví - pøiletí a usedne Janì na plátìnou èepici. Baboèka admirál! Støídavì rozevírá a zavírá køídla,
jejich¾ èervený pruh je fascinující. Jituška pøipravuje fotoaparát - to by byl snímeèek, ale admirál si øekne "tùdle" - frrr, a je pryè. Motýli jsou tím povìstní. Málokdo si umíme pøedstavit kolik práce a trpìlivosti se skrývá za jedinou fotografií motýla...
S nádhernými zá¾itky a dojmy se vrací naše „Pra¾ská osma“ a dìkuje Jitušce za nápad a zorganizování výletu na posvátnou horu právì v tomto roèním období.