Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Jak to vlastnì zaèalo...
Tak jsem zase nedávno zaslechla na svou adresu, kdy¾ jsem se bezelstnì pøihlásila ke své bývalé profesi:"Jùùù, úèa! To zase bude!" Tohle struèné zvolání mne vyprovokovalo k tomu, ¾e jsem zaèala pøemýšlet, kdy a proè jsem se pro tu "úèu" vlastnì rozhodla. Po dlouhém pøemýšlení jsem došla k závìru, ¾e jsem vlastnì nikdy nièím jiným být nechtìla. Ostatnì nic divného. Vyrùstala jsem v èistì kantorské rodinì v dobì, kdy ještì ¾áci své uèitele nestøíleli, ba ani nefackovali, nenazývali je do oèí jmény domácích zvíøat atd. Do školy jsem chodila ráda, tak¾e proè ne?
A tak od chvíle, kdy jsem zaèala rozum brát, jsem na otázku: "Milinko, èím budeš, a¾ budeš velká?"odpovídala struènì:"Maminkou." Tím jsem ovšem nemínila mateøské povinnosti, ale maminèino povolání. Uèila èeštinu a dìjepis. Zcela zøetelnì jsem své plány dala najevo, kdy¾ jsem konèila osmou tøídu. Tehdy byla moje maminka povìøena , aby vybrala a koupila pro nejlepší ¾áky kní¾ky, které mìli dostat na závìr školní docházky. Maminka mne do knihkupectví vzala s sebou coby vìkovì pøimìøeného odborného poradce. Prohlí¾ela jsem kní¾ky, vybírala ty podle mého názoru vhodné, kdy¾ vtom! Uvidìla jsem KNÍ®KU! Byla to pìknì vypasená "bichle" v ¾luté plátìné vazbì, titul vytištìný èervenými písmeny. Jen jsem si její název pøeèetla, byla jsem ztracená. Vùbec mi nevadilo, ¾e není vytištìná na zvláš» pìkném papíøe, ¾e v ní nejsou ¾ádné ilustrace, a zaèala jsem škemrat. Maminka obracela oèi k nebesùm a sna¾ila se mne pøesvìdèit, ¾e jsou mnohem hezèí kní¾ky, ale já jsem vedla svou: "Mamí, prosím tì, jenom tuto kní¾ku!" Nakonec se na mou stranu pøidala i prodavaèka, a tak se ký¾ená kniha posléze stala mým majetkem.
A která ¾e kniha mne tak okouzlila? Na jejím høbetì bylo èerveným písmeny vytištìno A. S. Makarenko: Pedagogická poema...
Kní¾ku jsem pøeèetla celou, dokonce dvakrát, a nutno øíct, ¾e ani ona mne od kantorské dráhy neodradila. Znemo¾nit mi vysnìnou dráhu se však témìø podaøilo náplni pøijímacích zkoušek na tehdejší pedagogický institut - tak se tehdy jmenoval pøedchùdce pozdìjší pedagogické fakulty. Mám podezøení, ¾e tìm, kdo¾ sestavovali pøijímací zkoušky pro budoucí uèitele druhého stupnì, ponìkud uniklo, ¾e kandidáti uèitelství na druhém stupni (tj.v 6.- 9.tø.) chtìjí studovat èeštinu, matematiku, fyziku, dìjepis atd., a ¾e sotva budou v praxi své pøedmìty vyuèovat ve visu na hrazdì za vlastnoruèního doprovodu houslí. Proè by tedy mìli uchazeèi o studium uèitelství na druhém stupni skládat pøijímací zkoušky z tìlesné a hudební výchovy? A proto¾e bych (jak u¾ jsem se døíve zmínila) z tìchto dvou pøedmìtù zkoušku urèitì neudìlala, pøihlásila jsem se rovnou na fakultu filozofickou, kde pøi zkouškách tìlocvik ani hudebka nehrozily. Svùj sen jsem si ovšem mohla splnit jen na 50%: studovala jsem sice svoji vysnìnou èeštinu, ale musela jsem se vzdát studia výtvarné výchovy, proto¾e tento obor se na mé fakultì tehdy neotvíral. Ale kreslení a výtvarné umìní se stalo mým celo¾ivotním koníèkem, a tak si vlastnì ani nestì¾uji...