Kdy¾ ve¹la, lehce otvírajíc møí¾,
byl zmaten: Nevstupuj!
Mám strach a bojím se tvých oèí.
Ona se usmála
a on se zalykal ¹tìstím.
Po krátkém èase øekla: Odcházím.
Prosil ji s pláèem: Neodcházej!
V¹ak ona ode¹la.
Kdo tu mluvil o ¹tìstí?
®ádné ¹tìstí není.
A v¹ichni lidé jsou jen ne¹»astní,
to jenom nìkdo o tom nemluví.
U vchodu stojí koèár.
Zapøahají.
A básník odjel.
Zùstaly po nìm bøeh a øeka
a staré stromy plné havranù.
Pak otluèená sfinga.
Ale ta neví zhola nic,
jen se tak tváøí.
Jedinì voda v øece
a pak mo¾ná vítr mají pamì».
A proto¾e se znovu vracejí,
snad znají tajemství, jak zapla¹iti stesk.
Jen kdyby nám to chtìli prozradit.
Voda v¹ak uplývá
a noc v ní máchá tmu,
a¾ je tma rù¾ová.
Ale mé nohy vodì nestaèí
abych ji mohl vyslechnout a¾ do konce.
Vtom nìkdo lehce otvírá zas møí¾
a vchází.
Nevstupuj!
Mám strach a bojím se tvých oèí!
V¹ak ta, je¾ ve¹la,
u¾ se usmála.