V zámku Kratochvíle jsem vidìl na stropì obraz. ®nec ¾nul makovice, které pøeènívaly nad ostatní. Tenkrát jsem pochopil výrok klasika "Lišíš-li se, jsi nenávidìn – kdo pluje proti proudu je utopen".
Platí tyto lidské zkušenosti v ka¾dém re¾imu? I v demokracii? Musí jít èlovìk pod taktovkou tìch, kteøí jsou mocní, s tìmi, kteøí rozhodují o jeho mzdì, o jeho svobodì, o jeho budoucnosti? Je mo¾né mít jiný názor ne¾ šéf, zamìstnavatel, vedoucí, majitel, stranický papaláš? Je vùbec mo¾né øíkat pravdu?
A pomáhá vùbec pravda v¾dy a všude? Mù¾ete kritizovat po právu ty, kteøí rozhodují o vašich dìtech, vnucích, o rodinì? Je mo¾né být v úctì u tìch, kterým se nevyrovnáte majetností, spoleèenským postavením? Je mo¾né být š»astným a mít místo na slunci vedle arogantních, dùle¾itých, egoistických povýšencù? Je mo¾né cítit se rovnoprávným s tìmi, kteøí vás mají za bezcennou lùzu?
Je mo¾né mít stejná práva na ¾ivot v konfekèních šatech, s prázdnou klopou a prázdným kontem? Je mo¾né oblékat se a jednat tak, abyste nepohoršili vkus povolené tolerance? Setkal jsem se s šedivým dìdou v nemocnici. Záøilo z nìj štìstí.
„Mo¾ná jsem nalezl odpovìï,“ myslel jsem si. „Jak se máte?“ zaèal jsem rozhovor.
„Dobøe,“ usmál se. Mìl po tì¾ké operaci, vlasy vzadu svázané do copu, pod nemocnièním pláštìm vykukovaly potrhané d¾íny a trièko s nápisem JÁ NEUMÍRÁM, JÁ TAKHLE ®IJU.
„Proè ¾ijete dobøe?“ zeptal jsem se.
„Proto¾e nezávidím. Starám se o sebe a jedinou starost mám, aby sousedka krmila mýho voøíška Šmudlu.“
„Ten psík je pro vás dùle¾itý?“
„Je, a moc. Èlovìk, kterýmu je osmdesát sedm let, potøebuje kamaráda. Jinak zaène nadávat na všechno, všem a všemu. Vyprávím Šmudlovi o ¾ivotì.“
„O èem?“
„O tom, jak jsou lidé dobøí, jak je ¾ivot krásnej, jak svítí sluníèko, jak zpívají ptáci, jak je hezké, kdy¾ slyším písnièky, jak se dìti smìjí, jak je všude kolem nás láska.“
Zaèal jsem se stydìt za svou negativní náladu. Ten mu¾ mìl v uchu støíbrnou náušnici, na ruce vytetovanou kotvu, srdce a køí¾. Uvìdomil jsem si, ¾e jsem také konzervativní mìš»ák. To je pøece jeho vìc, co se mu líbí. Dal mi víru, ¾e stáøí nemusí být odstrèené u zdi.
„Haló, pane Šmudlo, zase jste nám utekl. Pojïte na pokoj!“
Pacientka støedního vìku, která stála opodál a pokuøovala vášnivì cigaretu se ušklíbla: „To je starej magor, ¾e jó?“
Pøikývl jsem. „Máte pravdu, paní. Magor mo¾ná je. Ale urèitì je mladší ne¾ vy!“