Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Ze vzpomínek 
 
Prvního září v třiapadesátém byl mezník v mém životě. Mezník oddělující hnízdo s okolním světem.
 
Tatínek pro tu příležitost zakoupil laciný kufr. Tak velký, že bych se do něj celá schovala a nastoupili jsme s ním cestu. Tu cestu, jež se před dětmi toužebně otevírá a na které nás rodiče ztrácejí.
 
Ráno po čtvrté hodině ranní tatínkovo probuzení a jeho černá káva. Čtyřicet budíků v roce a čtyřicet černých káv. Každé pondělí.
 
V polospánku jsem došla na zastávku. Dav pracujících nás v autobusu sevřel jako do kleští. Všichni naloženi jak sardinky, čepice do čela, zavřené oči, hluší a němí. Dospávali noc, vestoje, vsedě. Dělalo se mi špatně, zvedal se mi žaludek. Já jednou za týden, ostatní den co den. Zatnula jsem zuby a vydržela jsem až na nádraží.
 
Vlak se šinul do Chrudimě celé dvě hodiny. Supěl statečně, zastavoval na každé mezi a mraky černých sazí padaly okny na nás do kupé. Někdy jen bílá stuha páry vlála nad vagóny a ukládala se do krajiny. Tam se ztrácela.
 
Chrudimi dominovala věž kostela a naší školy. Pro mě vždycky jen věžička naší školy. Vykukovala na vršíčku nad městem, nad starými domy, nad Širokými schody, nad strání, kterou se klikatila moje cestička do školy. Ve skutečnosti mému studentskému městu dominoval Mydlářův dům, ale tenkrát byl na spadnutí a tudíž pro nás odepsaný.
 
Z vlaku se vylil proud cestujících do nádraží a odtud do ulice ke škole. Ale my s otcem jsme se oddělili od hlavního proudu a kráčeli jsme sami dva. Otec nesl kufr a jisté starosti o mne, já svou touhu po novém, krásném a neznámém.
 
Tatínek mně našel privát dole na hlavní třídě u paní profesorky. Postavil kufr doprostřed jakési nevlídné nudličky za kuchyní mého nového domova a vedl mne do školy.
 
Nádherná budova s impozantním vchodem. Jakmile jsme vstoupili, přímo proti nám schodiště, obklopila mě krása a majestátní ticho. Vystupovala jsem posvátně, téměř po špičkách schod za schodem. Ani jsem nedýchala. Za odpočívadlem se schodiště dělilo na dvě strany. Připadala jsem si jako ve snu, v zakletém paláci i s tou zvláštní vůní. Vůní letitých kožených vazeb knih, hedvábných vějířů, milostných psaníček převázaných stužkou na dně srdce. Ještě dnes po létech mám tu vůni v sobě. Tenkrát mě prostoupila od hlavy k patě a já ji vstřebávala po jednotlivých schodech k ředitelně a ještě o patro výš až k naší I.B.
 
Ředitel Vašina zahájil školní rok slavnostním shromážděním na schodišti. Stáli jsme mezi sloupy na jednotlivých schodištích podle tříd. Každý ročník měl své místo. Čtyři roky, čtyři stanoviště, ale nejvíc mě utkvělo v paměti místo I.B. Snad proto, že první dojem bývá nejsilnější.
 
Rok 1953 byl jedním z kroků ke šťastné budoucnosti. Byl to rok okamžitých rozhodnutí, rychlých proměn, bleskových závěrů. Ve čtrnácti letech do světa s mezerou učiva z deváté třídy. Děti ze zemědělství do škol a do fabrik! Tak rozhodli bez nás o nás. Proto jsme byli přijati bez přijímacích zkoušek. Sto žáků do třech tříd. Polovina z devátých, zbytek z osmých tříd. Že nám rok chyběl, nepociťovali tolik profesoři jako my. Pro nikoho to nebylo podstatné. Nikoho to nezajímalo. Osnovy učiva nám nepřizpůsobili. Hodili nás do vody, plav si, jak umíš. Já se snažila ze všech sil, nešlo mi to, párkrát jsem si pořádně lokla, ustavičně mě to táhlo ke dnu, protože mně chyběl ten rok, protože jsem se neuměla učit. Matematika, kterou jsem do té doby milovala, logická a lehká najednou byla velkou neznámou, zčistajasna postrádala logiku a změnila se ve změť čísel postavených na hlavu. Nad hladinou se drželi ti, kterým ten rok nechyběl. Také ti, co seděli na zadku a biflovali a papouškovali slovo od slova. Ale to nebyl můj styl. Já měla jinak točené závity a hlavně křídla. Já jsem potřebovala rozumět, poznat a pochopit. A když to stálo za to, popadnout to do spárů a hurá k výšinám.

Pokračování příště: Jak ve škole, tak v životě...
 
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny články autorky  

 

Komentáře
Poslední komentář: 18.05.2017  14:10
 Datum
Jméno
Téma
 18.05.  14:10 Von
 17.05.  13:54 ferbl
 17.05.  12:57 Vesuvjana díky
 17.05.  07:38 Ivan