Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (4) Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Kočičiny
Mína a Týna jsou kočičí sestřičky. Chvíli si hrají, chvíli spí, potom vypijí mléko, proběhnou se po kuchyni nebo vlezou do bačkory. Když jsou unavené, přiběhnou ke kočičí mamince, ta je olíže, pohladí a brouká jim něco do oušek.
Večer se kočka chystá ven a koťata škemrají: „My chceme s tebou!“
„Ani nápad!“ odporuje maminka. „Až budete větší. Uložte se a spěte.“
Sestřičky si tedy lehnou vedle sebe, potichu si povídají, trochu se bojí, ale hlavně natahují uši, aby slyšely, až se bude maminka vracet. Jenže pak usnou a probudí se teprve ráno, až když je zase u nich.
V rodině, kde žijí, mají školáka Mirka. Hrává si s koťaty, bere je na klín a vykládá jim, co je kde nového. Nejraději poslouchají o tom, co se přihodilo ve škole: s kým se zase kočkoval, co malovali, kdo byl zkoušen, kdo dostal poznámku… A moc si přejí se tam někdy podívat.
„Vymyslela jsem,“ řekla jednou Mína Týně, „jak se dostaneme do školy.“
„Jak?“ třásla se Týna zvědavostí.
„Schováme se večer v Mirkově pokoji, v noci mu vklouzneme do batohu…“
Mirek si do něj každý večer nachystá učení, ráno jenom přidá svačinu, hodí ruksak na záda a peláší do školy.
Kočičí sestřičky do toho batohu v noci opravdu vlezly, Mirek si ničeho nevšiml a donesl je do třídy.
Hned první hodinu vykládala učitelka o správné výživě. „Děti,“ řekla, „vyndejte si na lavice svačiny. Podíváme se, kdo jí zdravě, a kdo ne.“
Mirek otevřel batoh a vidí, že mezi sešity a učebnicemi se krčí koťata. Vyndal je na lavici a chystal se, že jim poví něco od plic.
„Co to má znamenat?“ rozhněvala se učitelka. „To je tvoje svačina?“
„Já za to nemůžu,“ bránil se Mirek.
Děti začaly křičet: „Jé, on svačí koťata!“
Učitelka volala: „Ticho!“ A trvalo hezkou chvíli, než třídu utišila. Pak vyzvala Mirka, aby jí dal žákovskou knížku, a napsala do ní, že narušuje vyučování. Koťata musel ihned odnést domů, protože by z hodiny nic nebylo, nikdo by nedával pozor.
Kočičí maminka už běhala po celém domě, mňoukala a hledala neposlušné děti. Sotva je Mirek přinesl, dostaly packou za uši, musely do kouta a do večera byly o hladu. Ale co je takový trest proti dobrodružství, které prožily! Tvářily se jako hrdinové a pořád ten tajný výlet do školy probíraly. Jenom jedno je mrzelo, že kvůli nim dostal Mirek poznámku. Naštěstí se brzy naskytla příležitost, jak ten hřích odčinit.
Děti dostaly za úkol namalovat nějaké domácí zvíře. „Zkusím namalovat vás,“ řekl Mirek kočičím nezbednicím. „Jestli se ale budete vrtět, poskakovat nebo se honit, přivážu vás ke stolu!“
Mína s Týnou mu však chtěly pomoci, a tak trpělivě pózovaly u misky s mlékem, u klubka s vlnou a u košíku, v němž spávaly. A stát malíři modelem není žádná legrace, jen to někdy zkuste!
Mirek dostal z výkresu jedničku a ten byl vystaven v městské knihovně. Kočičí sestřičky odměnil tím, že je vzal na výstavu. Ti, co malovali kozy, husy, slepice nebo prasata, si to dovolit nemohli.