Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Škola
Do obecné školy jsem chodila v Trojanovicích na Lomné. Vesnice rozložená do široka na úpatí hor s vévodícím Radhoštěm, měla dokonce školy čtyři. Názvy dvou se vázaly přímo k hoře, pod níž ležely – škola pod Javorníkem a škola pod Radhoštěm. Dalším daly název potoky, které kolem nich putovaly k Frenštátu. Škola na Lomné a škola Na Bystrém.
Chodila jsem to té nejpěknější školy a byla jsem na to hrdá. I když jsem vůbec neměla představu o nějaké architektuře, přece jenom jsem poznala rozdíl.Tři školy byly přízemní podlouhlé budovy s vysokými okny. A šedivé. Naše škola byla veselá už na pohled, protože měla okrovou omítku a červenou střechu. A byla jednopatrová s krásnou vazbou krovů, trojdílnými okny a po stranách měla přístavky. Celkový dojem byl velmi milý včetně květinových předzahrádek, o něž se starala paní řídící.
V průčelí školy byl nápis složený z velkých mosazných či měděných písmen: „Jubilejní škola presidenta Masaryka“. Škola byla postavena v roce 1928 a jejího otevření se zúčastnil i pan president Masaryk. Zcela nedávno se mi pochlubila moje nejstarší sestra, která se narodila v roce 1925, že ji jako malou kudrnatou holčičku, kterou držel tatínek v náručí, pan president pohladil a říkal: „Ty máš pěkné vlásky!“ A jedna stará paní mi tak najednou z ničeho nic povídala:“Já jsem panu presidentovi podávala kytičku a Olina Blažková říkala básničku. On nás pochválil a říkal, dobře jste se to naučily, děvčata!“
To vše se odehrávalo v čase, kdy já jsem se na tento svět ještě ani nechystala.
Nápis na škole má svou historii. Když jsem do školy začala chodit v roce 1938, byl tam, za války ho sundali a po hřebech tam zůstaly veliké tečky, z nichž čas smazával barvu. Vypadaly jako by plakaly. Přes válku byla písmena ukryta na půdě, aby je pak slavnostně už v roce 1945, a té slavnosti už jsem se zúčastnila, znovu instalovali. Netrvalo dlouho a nápis musel zase pryč a v roce 1968 se opět vrátil. Ne na dlouho, protože bývalý krajský tajemník Mamula měl v Trojanovicích chatu a tak bylo zcela samozřejmé, že nemohl mít takový nápis na očích. Tenkrát byl někdo tolik „moudrý“, že nechal nápis zešmelcovat. Dnes už je to opět Jubilejní škola presidenta Masaryka, jen kvalita písmen je jiná. Až mě mrazí při pomyšlení, jak lze jedním nápisem dokumentovat hrůznost času, který jsme museli prožívat a jak se během padesáti let zacházelo s písmeny!
Škola byla jednopatrová, ale zase tak veliká nebyla. Třídy v ní byly tři a přístavky poskytovaly bydlení panu řídícímu a paní učitelce ručních prací. Později tam byl také obecní úřad. Říkalo se mu „obec“. Jak se úřadovalo, to už nevím, ale vydávaly se tam potravinové lístky a jeden z mých strýců tam pracoval jako policajt.
Po válce z iniciativy Divadelního spolku a z příspěvků soukromníků odhalil před školou pomník padlým hrdinům obou světových válek. Autorem byl místní rodák Jan Knebl. Byla to tenkrát veliká sláva, která měla pokračování na hřišti u řeky Lomné.
Měla jsem školu velmi ráda a zřejmě to nebylo jen pro její pěkný exteriér, ale učil nás také ten nejhodnější pan řídící. Jmenoval se Petr Jalůvka a jeho osobnost vyzařovala tolik dobroty, že mě vzpomínka na něho provází celý život.Každý den mě při vstupu do třída vítal: „Háňo, co bylo na ráno? Brýja?“ Nikdy na nás nekřičel, jako před ním pan řídící Tetens a velmi taktně nás uváděl do začátku vědění. Na konci školního roku nás vzal na výlet na Horečky.
V tom čase také zavedli školní telefon – ze třídy, do třídy. Na stěně visela dřevěná bedýnka, sluchátko, které se zavěšovalo po straně, mělo dřevěnou kulatou rukojeť. Učitelé používali telefon dost často, ale co si říkali, to už nevím.
Jedna věc mi však ve škole moc vadila. V pravém rohu třídy vedle stojánku s umyvadlem, bylo plivátko. Sloužilo jenom panu učiteli, ale ještě dnes je mi nevolno, když si představím jeho úkon. Jak pomalu žmoulal v puse nevábný obsah a potom ho přesně nasměroval do kulaté dírky plivátka. Že to bylo nehygienické, to nám tenkrát vůbec nevadilo. Žili jsme na venkova zdravě. Jedno plivátko nás nemohlo poškodit.
Čtyřleté období školní docházky bylo snad jen radostné. Jen jednou, když uprostřed vyučování přišli pro pana učitele Strakoše dva muži v kožených kabátech, a odvedli ho, byli jsme vyděšeni. Nechápali jsme vůbec, co se děje a nikdo nám nevysvětlil, proč pan učitel na druhý den a všechny další už do školy nepřišel.
Školu v minulých letech přestavěli. Je v ní více tříd, děti necvičí na dvoře, ale v tělocvičně. Místo bachratých kamen je hřeje ústřední topení. A nejsou rozděleny na jednotlivá oddělení. Nevím, jestli je tu výhodu mají ony a nebo jsme ji měli my. Stačili jsme se vždycky od těch starších něco přiučit. Za katedru už se nepostaví ani jeden z našich učitelů.
Paní učitelka ručních prací se jmenovala Reková a byla nejstarší účastníci setkání bývalých žáků trojanovské školy dne 18. října 2003, které se uskutečnilo u příležitosti 75. výročí jejího otevření.