Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Akvaristická romance
Jednou mě a kolegu Mirka zanesly služební povinnosti do sklárny, kde se ještě vyrábělo. Mirek byl prima chlap. Vejtržník, dobrák, ale nikdy ne podrazák. Jen si nekomplikoval život maličkostmi.
V první hale jsme šli kolem několika skleněných koulí, do kterých se dávají květiny. Mirek ale usoudil, že to by bylo parádní akvárko. Nic nedal na moje připomínky, že je to slabé sklo, které nevydrží po napuštění tlak. A tak se stalo, že když jsme odjížděli, byl v autíčku vzadu jeden ten kousek pod dekou uložený.
Ještě po příjezdu k němu jsem ho varoval. Ne, bylo po jeho. V podkroví, kde měl svůj pokojík, se uvelebila nádrž doprostřed stolu.
Druhý den jsme jeli k jeho bratranci, který obchodoval s rybkami a ostatními akvaristickými potřebami pro osazenstvo. Už ten nákup byl originální. Mirek vzal kyblík, co si přivezl, síťku a lovil, co se mu líbilo. Zaplatit slíbil, že až vymlátí. S takovou jsme odjeli na hájenku a vše krásně aranžovali. Skutečně to bylo tak krásné, že jsem snad až začal závidět.
Ubíhaly dny, rybkám i rostlinám se dařilo a Mirek se mi začal vyšklebovat, že jsem mohl tu krásu mít taky.
Sedl jsem jednou v kanceláři k uzávěrce a rozkřičel se telefon. Na druhém konci se ozvala do nepříčetnosti nažhavená Mirkova pani. Nejvíc sháněla, kde ten mizera je. Neměl jsem tušení. Hledat jeho bylo jako hledat rybku v přehradě. „Tak hele, koukej sem mazat ty. Beztak jste to zpytlíkovali spolu. A vem si holinky!“
Nevěděl jsem co se děje. Až po příjezdu mě ohromila katastrofa. Ze stropu nad sporákem v kuchyni a ještě na několika místech kapala voda. Nejprve jsem se ujistil, že hospodyně není nějak ozbrojená a pak sebral odvahu jít nahoru.
Po podlaze na mokrém koberci poskakovaly chudinky rybky mezi střepy nádoby. Začal jsem tedy na záchranných pracích u rybek.
Do toho se vmísil další sled velice hlasitých a na Mirkovu hlavu dopadajících lamentací. Tak jsem v tichosti skočil do trabantíka a upaloval na polesí. Možná to nebylo ode mne zrovna fér kámoše v tom nechat. Ale já ho varoval.
Druhý den se Mirek dostavil nezraněný a v jeho obvykle dobré náladě. Nijak jsme to neštěstí raději nerozváděli.
Asi za čtrnáct dní se přivalil Mirek do kanceláře a s bezelstným úsměvem nahlásil.
“Vidíš, nic jsem nekupoval, po hubě nedostal a tady je šek od pojišťovny.“
V jeho ruce s hastrmanskými prsty se naparovala složenka na docela slušnou částku. Prý pojištění domácnosti. Opatrně jsem se zeptal, nedělá-li tam nějaká sestřenice. Prý ne, ale kámošova tchyně.