Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloš,
zítra Zora.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 

Pepka
 
Všechno začalo na rozsochatém smrku v Pejkarovníku. To bylo krásné údolí ve kterém protékal Jankovský potok pod Senožatskou cihelnou. Možná, že tam kdysi stával mlýn, ale určitě tam začínal náhon na Jankovský mlýn. Voda čistá a plná života. Přes potok vedla lávka na Hroznětickou stranu. V samotném stavu se proháněly hořavky duhové. Býval tu kdysi domov i velevruba, naší české perlorodky, na kterou byla hořavka vázána. Její jikrnačka klade jikry do lastury mlže a vylíhlý potěr pak nějaký čas žije na jeho žábrách. Určitě to bylo bydliště úhořů z Želivky. Taky mnoho střevlí, potravy vypasených pstruhů, skoro dočerna vybarvených potočáků. Pěkní tloušti tam postávali ve stínu potměchutě a olší. Pod kameny špuláci-vranky a minohy. To jsou larvy mihule. Ta nepatří mezi ryby, ale kruhoústé a tak má také rozdílný vývoj. Z jiker se vylíhnou larvy, které nemají oči. Místní jim říkali nekoukavý. Z těch se vylíhla teprve dospělá mihule. Ale obě tyto formy byly báječnou nástrahou na úhoře. Jen jim v tom konkurovala ouklejka pruhovaná. K tomu celá armáda šídel, vážek a chrostíků. Vzácností nebyli pořádní raci, klepetáči, v děrách vyhloubených v jílových březích. A tomu všemu vládla vydra, která zde našla jedno z posledních útočišť. Nedožrané zbytky ryb, které jsme možná někdy zahlédli, ale nikdy nechytili, to dosvědčovaly. Celou tuhle krásu od shora začínala rozlehlá tůň a nad ní starý, do široka roztahující větve už odspoda, smrk, mohykán. A také to byl můj revír.
 
Nemohlo mi utéct, že právě na tom rozsocháči se usadil párek poštolek. Prozradily se křikem. Větve tvořily žebřík a tak nebyla problémem kontrola jejich domácnosti. Ale nechtěl jsem je často rušit. Až když se z hnízda ozval křik malých hladovců proběhla jen letmá kontrola. Na hnízdě se tetelily dva chomáčky vaty a jedno vajíčko. Rychle jsem zmizel a tak staří ani tu návštěvu nepostřehli. Že bude u nás další obyvatel bylo nabíledni. Až když se zdálo, že mladí protřepávají křídla jsem se rozhodl pro akci.
Do trička jsem přes hlasité protesty mladých i starých dal to větší mládě a hybaj dolů. Skrze prachové peří už hezky prorůstalo peří červenohnědé. I spáry dokázal zajatec použít. Jenže nic platné, octl se na mojí půdě ve velké kleci a dostal jméno Pepka.
 
Začala sháňka potravy. Žížaly, kobylky, kousky masa to všechno by bylo nestačilo. Našel jsem báječnou náhradu. Rybník Kočičák se jen hemžil mřenkami a v potoce se do ponořeného košíku dalo nachytat dost střevliček. Můj vězeň rostl jako z vody po té potravě z vody. Velice rychle jsme se skamarádili natolik, že létala po dvoře, sem tam si něco popadla a na zavolání poslušně přilétla.To po dobu, když jsem byl doma. Jinak byla na půdě odkud ulétnout nešlo.
 
Tak přišly prázdniny a s nimi přesun do Kamejka.
Pepka musela do auta v malé kleci. Její přízeň by asi dost komplikovala šoférovi život. Považovala to za urážku. Ale nakonec se ta klec stala jejím nočním obydlím. Přes den létala venku a nejen po dvoře.
 
Chodila se mnou na ryby na loďku. Dovedla mě až na místo. Když jsme dojeli na flek, sedla na bortu a čekala. Z domova už tuto pochoutku znala. Horší bylo rybku vytáhnout a chytit do ruky. Byla tak pohotová, že jí nedělalo problém třepetající se kořist chytit ve vzduchu. Potom si jí nechtěla nechat vzít. Dva až tři úlovky zpracovala přímo na loďce a pak rybku popadla do spárů a letěla domů.
 
Její slabostí byly myšky. Dokázala na dvoře vyčkávat až myšák vylezl. Potom bleskovým útokem do něho zaťala drápy, ale hned se do něj nepustila. Nejdřív se s ním přilétla pochlubit. Položila myš na zem komukoliv, ale já měl přednost, k nohám.
 
Této její vlastnosti nesmlouvavého myšilova jsme s dědou zneužili. Ze střechy nebyl problém sundat pár tašek. Na latích měla Pepka nádherný posed. Viděla co se na půdě děje. Myší tam bývalo dost. To seděla jako socha, najednou se sklopila mezi latě a zmizela. Ve chvilce už nesla ukázat co chytila. Kam se na ní hrabaly kočky.
 
To odevzdávání kořisti se mi jednou nevyplatilo. Oba dva, tedy já a Pepka, jsme si na sebe dopálili babičku. Skoro dva dny s námi nemluvila.
 
Přijela nějaká návštěva. Babička naklidila a navařila parádní oběd. Všichni zasedli ke stolu a protože bylo teplo bylo dokořán otevřené okno. Do všeobecné pohody najednou oknem zašumělo a na stůl, protože já venku nebyl, přistála Pepka s myší. Přišla mi jí ukázat. Byl z toho pořádnej mazec. Městskou paní jsme z myši pomalu omývali a obědvala na verandě. Nevěděla chudák, že tam můj lovec myši ukazoval mnohokrát.
 
Potom si to Pepka rozlila u dědy. Ten byl pyšný na párek krásných ještěrek na zahrádce. Obzvlášť sameček zářil  smaragdovou zelení. Už byly na okukování zvyklé. Jenže se stalo, že když zase kohosi vedl ještěrky ukázat, seděla na jejich místě Pepka a ze zobáku se jí mrskal ocásek zeleného samečka. To bylo na dědu přespříliš. Popadl koště a milou poštolku přetáhl.
 
Po této lekci jsme jí už neviděli. Pro mne zbyly vzpomínky na milého společníka. 
 
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 26.08.2016  23:47
 Datum
Jméno
Téma
 26.08.  23:47 Alena
 26.08.  22:41 kusan
 26.08.  15:33 Von
 26.08.  14:21 ferbl
 26.08.  09:42 Mara omluva
 26.08.  09:39 Mara
 26.08.  08:58 Richard Příběh vráněte Ravena
 26.08.  08:44 LenkaP
 26.08.  05:20 Bobo :-)))