Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Muzikantský trable
Život muzikanta není peříčko. Někdy, i když se to nezdá, dojde ke kolizi nečekané. Tak si to přečtěte. Mohl za to socialismus, ne jak je dneska moderní - pravdoláskaři.
Přijel jsem na oslavy prvního máje ze školy domů. Nevím jak to kapelník muziky ze sousední vsi zjistil, ale přijel. “Ty Toníku, víš ty, nešel bys s náma na prvního do Humpolce?"
"A proč bych strejko nešel?"
“Jenže víš ty, ty Toníku ale na F bas.“
"No tak to ne, já bas nemám."
"Já ho přivezl, je venku v autě.!
Na ambažuru zbývaly dva dny, tak jsem přivolil. Bas se přestěhoval z auta k nám domů. Projížděl jsem si stupnice až se soused přišel zeptat, jestli se mi nic nestalo.
Mamka tu potvoru trochu vzala sidolem a jel jsem. Na horním rynku bylo u hospody vytvořeno řečniště pro všelijaké delegáty. Když se po dlouhé době vypovídali došlo na nás. Tak kluci Píseň práce-tři štyry. Vše čeho člověk užívá-bas tady jde tuba na pedál.
Přede mnou se postavily dvě holky, které jsem tady nikdy neviděl. Když se funí do basu nadouvaj se tváře. To ty potvory to krásně po mě opakovaly.
Vylezl z toho kiks jak hrom. Skončili jsme a pan kapelník přišel a říká.“No Toníku víš poď do průjezdu.“ Tam mi dvě vlepil a dál jako by nic. Jak se začalo Vod Tábora až k nám bylo všechno OK.
Uběhl rok a já byl zase doma. Dostavil se strejka. „Ty Toníku, no vloni to nedopadlo nejlíp ale šel bys? Tentokrát na píšťalu na esík." Ten jsem měl doma a v té době na něj hudnul v naší dechové sedmičce. "Ale jo, du."
Humpoleckej Horní rynk, stejný místo pod balkonem, stejní řečníci jen s delšími projevy. Povel kapelníka:Píseň práce-tři štyry!
Vše čeho člověk užívá a esík někde kolem vysokého F. Jenže ty samý holky. A šklebjej se potvory.
Když kiksne bas je to ostuda, ale je hodně lidí, kteří to nepoznají. Ale když kiks zakokrhá nedorostlý klarinet esík, je to hrůza. Jen to náměstím zahučelo.
Po skončení strejka přišel a hned hlásil.“Víš Toníku, proč“. V průjezdu mi vlepil zase ty dvě, tak byl hodný. Čekal jsem, že to je konec exekuce. Nebyl. “Kluci, jestli tenhle moula s námi někdy bude mít hrát tuto skladbu, ten kdo bude nejblíž mu sebere hubičku nebo nátrubek. No jedeme Vod Tábora až k nám-Dva-tři.“
Ty holky jsem v životě nepotkal a té písni jsem se pokud možná vyhýbal.