Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (43)
Nyní bych měl ale ve svém dalším vzpomínání na komořanské paradoxy a renonsy dát gentlemansky přednost něžnému pohlaví. A jako obyčejně nevím, kterou dívenkou, slečnou či paní mám začít? V době mého nástupu „do praktického života“ byla určitě značně nadpoloviční většina mých spolupracovnic dívkami a slečnami. Paními a manželkami se staly později a jak už víte, jedna z nich dokonce tou mou. To ale už pozornější čtenáři vědí. Nebyl jsem však zdaleka sám, manželských dvojic bylo v ústavu více.
V létě roku 1958 „za příčinou“ plánovaného rozdělení meteorologické předpovědní služby na službu leteckou a všeobecnou, nastoupilo na letiště do zácviku kromě nás čtyř geofyziků a dvou meteorologů také asi osm kresliček. Tři z nich se během následujících asi patnácti let vypracovaly přes funkci asistentů meteorologa a po dálkovém vystudování Přírodovědecké fakulty až na mé nejbližší kolegyně – prognostičky, a později také na první sličné moderátorky předpovědi počasí v Československé televizi.
Po rozdělení předpovědních služeb pak v Komořanech na kreslírně bylo několik velmi zajímavých paní, k nimž se váží neuvěřitelně náhodné propletence. Pracovala zde na příklad Jarka, manželka jednoho z vedoucích pracovníků Ústavu matematických strojů, který šéfoval jednomu z mých nejbližších kamarádů z fakulty. S touto paní jsme jeden čas pořádali jakési kulturní dýchánky – pásma povídání s poslechem gramofonových desek. Magnetofony byly tehdy snad pouze v Československém rozhlasu!
Zde si dovolím zařadit zcela negentlemansky mužnou exkluzivní vsuvku, když prozradím, že v té době nastoupil na kreslírnu sice ne poprvé, ale určitě naposled muž! A ten byl třetím, který „kulturtrégřil“ při našich „gramodýchánkách“.
Velmi důležitou paní v mém životě se pak ukázala být paní Věra, švagrová mé budoucí první ženy, neboť právě ona ji na kreslírnu přivedla! Velkou kamarádkou té švagrové byla další Jarka, která patřila mezi nás pětatřicátníky – tedy ročníkem narození. Byla tak skvělá, že dovedla už v době, kdy já maturoval, tedy v našich osmnácti letech odloudit naší předválečné subretě Nelly Gaierové manžela! JUDr. Karel Peyr byl o třicet let starší než Jarka, vynikající právník, vystudovaný na Sorboně. Byl to krásný, vysoký, šedovlasý muž, aristokratický typ, který po válce a po delší odmlce ještě i později hrál v mnoha našich filmech různé menší, ale výrazné role, pochopitelně záporné, např. esesáky. Ovšem v době kdy jsem ho poznal, rozvážel po Praze malou dodávkou obložené chlebíčky a zákusky, a měl trabanta, do kterého se téměř nevešel. Ano – to byly paradoxy! Je ovšem ještě nutno dodat, že Nelka, jak ji nazývala Peyrka, se rozešla s Karlem v dobrém a dokonce jezdila s novým párem na dovolené, ať už sama, nebo i se svým dalším partnerem Soběslavem Sejkem!
A z lepší poloviny lidstva pak musím ještě vzpomenout na dvě tehdejší slečny. Vlasta, která si vzala našeho už několikrát vzpomínaného svatebního svědka, se proslavila už tehdy, neboť právě počátkem šedesátých let přivezla z jižní Ameriky – jako členka družstva basketbalistek - stříbrné medaile z mistrovství světa. Ta dávala po slavném návratu k lepšímu, jak byly „holky“ nuceny trénovat s těžkými kovovými pásy kolem pasu a ulevovaly si tím, že si pouštěly krásnou písničku „Dej mi pár okovů“, kterou u nás zpíval Karel Hála. Mohu připomenout, že podobný úspěch zopakovaly naše basketbalistky až po téměř čtyřiceti letech a nevíme, zda se ten úspěch dostavil pomocí okovů a anebo bez nich!
Druhá slečna se dočkala věhlasu o pár let později a dokonce jsme se o to možná tak trochu zasloužili i my – komořanští. Na konci šedesátých let asi na rok přišla k nám do Komořan totiž mladá krásná dívka s výrazně velkýma modrýma očima, která se chystala na DAMU, a které jsme dodávali sebevědomí, když šla k Jiřímu Suchému na konkurz na hlavní roli v jeho filmu Nevěsta.
Ano, byla to Marta Vančurová a s ní se spojuje i jeden z největších našich renonců, za který se i dnes ještě omlouvám. Jeden z nás ji v žertu nazval volookou kráskou a jí se to moc nelíbilo! Horko-těžko jsme vysvětlovali, že v Antice to byla jedna z největších pochval pro řecké krásky. A nebyl bych to já, kdybych se tu nepochlubil, že jsme s Martičkou jednou docela uspěli jako smíšený volejbalový double na našem hřišti u Vltavy, což bylo i zachyceno na jedné černobílé fotce z roku 1969. „Fotoreportérovi“ se sice nepodařilo zachytit balón, ale ještě ji mám schovanou!