Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
 
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
 
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
 
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renocy (33)
 
Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to začalo na jaře roku 1956 mezi pražským studentstvem trochu vřít a začal se připravovat majáles. Po té, co jsme poněkud nesměle bojkotovali spartakiádu 1955, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového průvodu. Když pak na Václavském náměstí profesionální vyvolavači hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme připraveným – dobře, že se nedožil, kdo tu školu založil! V horní polovině Václaváku prošlo i heslo – šetřte naše lesy, zrušte kádrové dotazníky, ale v dolní polovině se pak mezi nás nenápadně zamíchali dva podivní „studenti“ a naštěstí bezbolestně, leč rázně nám zavřeli ústa! A tak soudruh prezident Zápotocký, ušaté torpédo, jak se mu mezi lidem přezdívalo, o naše moudrá hesla přišel. No – byla to jeho škoda, my jsme ty dva „studenty“ do průvodu nezvali. Majálesový průvod i veselice v „Juldě-Fuldě“ proběhly také s menšími problémy, ale nás se vlastně nedotkly. Tím „nás“ zde myslím patru z koleje, rozšířenou o několik domorodých Pražáků.
 
A pak na podzim přišly maďarské události. Vnímali jsme je velmi intenzivně a dokonce jsme čekali na ten krásný den, protože jak známo – jednoho krásného dne „to“ musí prasknout a komunisti půjdou od válu! Bohužel - opět jsme se toho krásného dne nedočkali. K poněkud ostřejší situaci na naší fakultě došlo - a teď nevím zda už na podzim anebo až v zimě. Každopádně si pamatuji na celofakultní shromáždění, které bylo  svoláno pod patronací Svazu mládeže v naší největší posluchárně a vystoupili na něm zejména mladí asistenti marxismu-leninizmu! Byly vzneseny požadavky na větší akademické svobody a mimo jiné se navrhovalo, aby každý den o půlnoci na závěr rozhlasového vysílání byla vypuštěna sovětská hymna a hrála se jen naše československá! A jako vrcholný zážitek této schůze si pamatuji, jak se o slovo přihlásil člověk, který se představil jako nový šéfredaktor Večerní Prahy Zelenka a chtěl nás usměrňovat. Ihned mu bylo slovo odňato, a když odmítl opustit naši akademickou půdu, byl z velké posluchárny bez milosti vyveden! Pokud někomu to jméno něco připomíná, pak se nemýlí. Byl to budoucí ředitel normalizační Československé televize Jan Zelenka. 
 
Jestliže jsem řekl, že první pražský majáles nám žádné problémy nenadělal, o rok později, na jaře 1957 už to nebyla pravda. Kamarádi našich prostějovských kamarádů, kteří studovali v Brně, začali připravovat svůj majáles a my se rozhodli, že tam pojedeme. Pro nás to měl být zcela nevinný študácký výlet, bez jakýchkoliv politických ambicí. Leč „velké uši“ a „bystré oči“ z nám zcela nepochopitelných důvodů byly ve střehu! Tehdy jsem byl snad více doma než v Praze, hrál jsem za Vrchlabí volejbal, a tak jsem opět měl velkou kliku. Všichni mí spolukolejníci byli vyslýcháni, proč jedou do Brna a co se tam chystá a já tomu výslechu unikl. Jak se fízlové dozvěděli, že tam chceme jet, to je u boha! Přesto jsme do Brna na majáles jeli, politika zůstala stranou a naše zážitky byly doslova pouze májové. Jeden mejdan pod hvězdami v parku  byl opravdu jak ty sedmikrásky nad Brnem a druhý také stál za to. Byl totiž na koleji, která se nám moc líbila už proto, že byla  koedukační! Jedno patro kluci, druhé holky, to v Praze nebylo! Do konce roku pak mé absence na „kolejních akcích“ pokračovaly, na konci semestrů jsem se totiž vždy více naučil doma ve Vrchlabí než na koleji v Praze. A tak jednou dokonce na mé posteli prý spal Jiří Kodet, který se nějak k nám zamotal, dej mu pánbůh věčnou slávu. Snad každý si dnes pamatuje jeho skvělý herecký výkon v Pelíškách.

Na náš pokoj si pak koncem roku ztěžovalo několik „kolejáků“ a výsledkem bylo, že v pátém ročníku byla naše parta administrativně rozkulačena a dostali jsme dekrety do třech různých kolejí! Jeden Zdeněk zůstal na Albertově, druhý Zdeněk šel do koleje na Malou stranu v ulici U lužického semináře a já s Frantou jsme se nastěhovali do koleje 5. května na rozhranní Vinohradech a Žižkova, ovšem nikoliv do jednoho pokoje. Dost nás to naštvalo, ale tím jsme zase mohli poznat jiné kouty Prahy, neboť jsme samozřejmě byli v téměř dennodenním kontaktu. Okolní hospůdky kolem Albertova i kolem koleje Budeč jsme už měli okoukané a tak jsme „objevovali“ nové na Kampě a zejména opravdu roztomilou, stále ještě soukromou hospůdku pár desítek metrů od koleje v Grégrově ulici. Provozovali ji staří manželé, které jsme oslovovali babi a dědo, na jídelníčku bylo pouze několik druhů uzenin, očka a protekčně míchaná vajíčka. Jinak jen smíchovská desítka, dva druhy vína a asi tři druhy něčeho ostřejšího. Byl tam ale kulečník i pianino, milé to nástroje, kterých jsme hojně využívali. Chodilo sem několik starších penzistů, medici a my matfyzáci. Zajímavým poznatkem bylo, že zatímco penzisté tam hráli mariáš haléřový, my se stále neochvějně drželi svého pěti haléřového. No a tak jsme se prostudovali – jak se tehdy říkalo – „za dělnické peníze“ - až ke státnicím.
 
Foto – internet
 
Vladimír Vondráček
 
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 28.01.2016  11:15
 Datum
Jméno
Téma
 28.01.  11:15 dubský milan
 28.01.  08:13 Von
 27.01.  22:11 kusan
 27.01.  22:05 Mirek
 27.01.  11:55 Blanka K.
 27.01.  09:08 ferbl