Psalo se pøed více ne¾ sto lety…
Zpùsoby smutku
U národù evropských jest znakem smutku barva èerná, u afrických èernochù barva bílá. Èernoši natírají si ve smutku tváø bílým práškem. Obyvatelé pralesù Urregi, kdy¾ jim umøe nìkdo z rodiny, natírají si tváø tìstem a tuto škrabošku, která ztvrdne na slunci, nosí celé tøi roky, obnovujíce ji ka¾dé dva, tøi dny. Afriètí domorodci vìøí ¾e záhrobní ¾ivot neliší se nièím od pozemského a tím vysvìtluje se zvyk, jen¾ jest v Africe rozšíøen, ¾e mrtvým kladou do hrobu potravu.
Nìkterá africká plemena kladou do hrobu vaøenou rý¾i, Dagomejci širokou mísu s tìmi jídly, která nebo¾tík hlavnì rád jídal. Domaèi zachovávají tý¾ obyèej pøi èem¾ na mohyle strojí hostinu. Kdy¾ se rozcházejí, pøejí nebo¾tíkovi dobré chutnání.
V Loango a Ni¾ní Guinei vy¾aduje obyèej, aby obvázali nebo¾tíka šátky, které pøinesou jeho pøátelé a známí.
U všech afrických národù jest zvyk, podøezávati na hrobì kohouty a jejich krví pokropiti zemi. Èernoši se domnívají, ¾e kdyby nepokropili hrob takovou krví, potulovala by se duše nebo¾tíkova po zemi a nenašla by z ní východu. Ve støedních krajích Afriky jest velmi rozšíøená povìra, ¾e duše mrtvých mu¾ù pøechází do tìla jich ¾en. Tak èernošky plemena Matamba jsou pøesvìdèeny, ¾e duše jejich man¾ela po jeho smrti usadí se v tìle jejich. Byl-li nebo¾tík èlovìk dobrý, jeho vdova raduje se a pyšní se, ¾e nosí v sobì jeho duši. Byl-li však zlý, vdova si ¾aluje, ¾e ji tlaèí v prsou, bolí srdce a podobnì. Aby se zbavila bolu a mohla se podruhé vdáti, jde k èarodìjníkùm, kteøí vyhánìjí z ní zlou duši travinami, zaøíkáním, potom pová¾ou jí ruce i nohy a tøikrát okoupou jí ve vodì. Po této koupeli opustí duch zlého mu¾e tìlo vdovino a vdova mù¾e se podruhé provdati.
®erty a vtipy
Pevné pøedsevzetí. „Paní Hubáèková, Váš pan man¾el je ji¾ teï šestý mìsíc pochován, zda-li pak pomýšlíte znovu na vdavky?“
„Ale paní radová, co si mnì myslíte? Kdybych ještì desetkrát ovdovìla, na vdávání bych u¾ ani nepomyslila!“
Co je umìní? Umìní je to, èeho èlovìk neumí. Nebo» umí-li to jednou, pak to není ji¾ ¾ádné umìní!
Nevinná odpovìï. Matka k hochovi jen¾ pøišel ze školy. „Èemu pak jsi se dnes nauèil?“
Hoch: „Jak se dr¾í ruka, kdy¾ mám dostati na ni palaškou!“
Oprávnìné bití. „Maminko, v¾dycky mi øíkáte, ¾e jsem vaše drahé srdeèko, a pøece mne bijete, kdy¾ nìco udìlám!“
„Víš Františku, bez bití nemù¾e ¾ádné srdeèko býti ¾ivo!“
Vlaštovky a vèely
Èasto slýchati stí¾nosti, ¾e vlaštovky pohubí mnoho vèelièek, zvláštì v dobì páøení. Mezi vèelaøi mají proto vlaštovky mnoho nepøátel. Nedávno však napsal jeden vèelaø o vlaštovkách pozoruhodné obhájení.
Píše mezi jiným:
"Slýchal jsem v¾dy, ¾e vlaštovky krmí svá mláïata mezi jiným té¾ vèelami. Zlobil jsem se proto dlouhý èas na vlaštovky a chtìl jsem se z vlastní zkušenosti pøesvìdèiti, zda tomu skuteènì tak, jak se o vlaštovkách mluví. A zpozoroval jsem skuteènì, ¾e pøinesla vlaštovka svým mláïatùm vèelièky za pokrm, ba co víc, vèelièky ty byly ještì ¾ivy, a mláïata teprv je usmrcovala. Vylezl jsem ku hnízdu, a podaøilo se mi, uzmouti mláïatùm ¾ivé vèelièky. Ale jak jsem se podivil, seznav, ¾e to byli výhradnì trubci, dìlnic však nenalezl jsem ¾ádných, aèkoliv jsem èastìji odòal mláïatùm pøinesené vèely!“
Z èasopisu Náš domov z roku 1892 vybrala Vlasta Vrlová