Klub českých turistů slaví 135 výročí Vznikl v roce 1888 a jeho předsedou se stal Vojta Náprstek. Ale již dávno předtím se toulání v přírodě stalo tradicí. Na výlety s dětmi chodil Jan Amos Komenský, dramatik Josef Kajetán Tyl či Karel Hynek Mácha zase upřednostňovali samotu a klid při svých toulkách.
Aby se nebloudilo, tak už v roce 1889 byla červenou barvou označena první turistická trasa ze Štěchovic ke Svatojánským proudům a následně trasa z Berouna na Karlštejn. Nadšenci z Klubu turistů hledali a značili další trasy, vydávali mapy, stavěli rozhledny i chatky pro výletníky. Dnes máme hustou sít značených tras, která nemá ve světě obdoby. Pokud si to sečteme je to 44 000 kilometrů, tedy více než činí obvod Země podél rovníku. Znám turisty, kteří již obešli rovník i 2x a také ty, kteří se zařadili mezi tak zvané značkaře. A ne každý to může dělat. Vždyť celou značkovanou trasu musí projít s barvou a se svým batohem dvakrát. Tedy fyzička je předpokladem, a navíc z počátku, než si udělají zkoušky, se chodí se zkušeným instruktorem.
Značky jsou barevné, umístěné vždy nejdéle po 250 metrech na různých podkladech. Strom, skála, patník tam se nejčastěji malují a tam je turista musí hledat. Pro pěší turistiku jsou čtvercového tvaru ze 3 vodorovnými pruhy. Horní a spodní pruh je pro zvýraznění kreslený bílou barvou. Prostřední jsou modré, zelené, žluté nebo červené. K označení odboček na trase slouží šipka téže barvy. Co nám barvy říkají? Červená je pro dálkové a hřebenové trasy, modrá pro trasy významnějšího charakteru a také pro regionální trasy. Zelená vytyčuje tzv. místní trasy, které nás provedou okolím oblasti, kde se nacházíme. Žlutá se používá ke značení zkratek a spojovacích tras. Neplatí však pravidlo, že žlutá je vždy ta nejkratší. Každá trasa pro turistu začíná u nejbližšího rozcestníku, kde má ty nejdůležitější informace pro svou cestu a také značku po které půjde.
Naše krajina je pro turistiku opravdu stvořená, nejsou tu velehory, ale najdete i kopce pro větší zátěž. Seniorům a rodinám s dětmi zase spíše vyhovuje mírnější trasy. Každý podle svých sil si může najít tu svou. A pro ty, co už mají své trasy prochozené a láká je něco jiného, tak si může zkusit Brdskou hřebenovku dlouhou 120 kilometrů propojující vrcholky, nebo okolí Padrťských rybníků a hory Plešivec. Či si projít Šumavu v místech, kdysi nepřístupných. Mezi oblíbené poslední dobou patří okruhy, které začínají a končí ve stejném místě.
Jenže masivní turistika přináší i spoustu negativů. To nejhorší je množství odpadu, co po sobě turisté zanechají, a to nejen na odpočívadlech, ale i podél cesty. Dříve turisté ctili pravidlo, že vše se vezme do batohu, se zase přinese zpět.
Náhodně jsem se setkala s člověkem, který vyprávěl o své cestě do panenské Kanady. Nejen o náročnosti přípravy, dlouhou dobu, než byl zařazen do skupinky pěti lidí, finanční a fyzickou zátěž na ledovci i v horské vodě, kde byl odkázán jen sám na sebe, ale i to, že veškeré odpady a to i svoje lidské, musel donést až do skončené cesty. Přitom to jsou místa, kam se turista dostane jen výjimečně a o to je starost o zachování tamní přírody obdivuhodná a příkladná.
Dalším problémem u nás je, že některé trasy vedou přes soukromý majetek. Některý majitel po zkušenostech s odpadky, volně pobíhají psi, hlukem či nehodám, svůj souhlas odvolává a pozemek si raději oplotí. Další negativem jsou cyklisté, kteří jezdí po lesních cestách a trasách pro pěší. Kolo pro přírodu představuje větší zátěž než chodec. Není stanoveno, kdo tam má přednost a většinou vyhrává ten silnější, bezohlednější.
Vznikly i populární dálkové trasy z nich je Stezka Českem dlouhá přes 2100 kilometrů, nebo poutní cesta Blaník-Říp. Existují i čtyři evropské dálkové trasy, ta s označení E3 začíná ve španělském Santiagu de Compostela a končí v Bulharsku, na břehu Černého moře. Existují i místa bez davu turistů, což jsou místa mimo hlavní sezónu (květen-září), nebo alternativní k těm hodně navštěvovaným což je nových osmnáct tras. A všechny nabízí hezké zážitky i poučení.