Relaxace v autobusu
Nevím, jak prožíváte cestovní horečku vy, ale já dost otřesně. Balení mi nedělá problémy, to naházím věci do tašky hodinku před odjezdem, ale pronásledují mne představy, jak některý z mých bližních utrpěl úraz, čekám přírodní katastrofy, a tak podobně. Prostě, dokud nesedím v autobuse, tak nevěřím, že jedu. Tak tomu bylo i tentokrát. Oko mi cukalo ještě první den v Turecku. Potom se ze mne stává jiný člověk, bezstarostný, který nechal všechno za sebou, který vnímá všechno kolem sebe a na všechno si musí sáhnout.
V autobuse byla pohoda, mohlo se chodit kouřit, dopředu, během jízdy se podávalo kafíčko. Jednou jsem se zvedla, šla dopředu a očkem jsem zavadila o dvě dívky, které seděly vlevo přede mnou. Něco mě zarazilo. Takhle nevypadá spící člověk, napadlo mě. Zahleděla jsem se pozorněji a tu vidím, že ta vzdálenější dívka mluví, potichu, jenom rty se jí hýbaly. Koukla jsem na vedlejší sedadlo, tam seděli dva mladíci, kteří po ní taky pokukovali. „Ta mluví ze spaní a ta druhá je úplně mimo“, řekli na můj tázavý pohled. Naklonila jsem se, zajímalo mě, co říká, ale v hluku jedoucího autobusu jí nebylo rozumět. Ty snad fetovaly, napadlo mě. Opravdu jsem ještě nikdy neviděla obličej v takovém stavu. Pokleslé koutky, tváře, oči jako by ani nebyly pod víčky. Na to se musím podívat, co se to tu děje!
Zasedla jsem a čekala, co bude. Asi po deseti minutách se začaly protahovat, koukat a spokojeně si povídaly.
Večer byl seznamovací večírek. Mluvící dívka byla Marcela a ta druhá Jana. Jana byla kuřačka, a tak v pravidelných intervalech opouštěla svoje sedadlo a přesouvala se dopředu, k šoférům na cigárko. Využila jsem její nepřítomnosti a přisedla si k Marcelce. „Víš, že jste mě vyplašily? Co to probůh provozujete?“ zeptala jsem se. „Relaxujem. Chceš to zkusit?“ „Chci“, a už jsem v tom lítala.
„Má se to dělat vleže, ale zkusíme to vsedě. Ještě jsi to nikdy nedělala?“ „Ne“, řekla jsem upřímně.
„Tak si sedni tak, aby se ti páteř dotýkala opěradla, ruce podél těla, dlaněmi vzhůru, bradu k hrudi, zavři oči. Každý má pro svůj život stanovený určitý počet dechů. Proto je dýchání důležité. Budeme dýchat nosem, zhluboka, ale vydechovat jinak, než jsi zvyklá, spojitě, ale tak, abys ze sebe všechen vzduch vydýchla. Uprav si naposledy polohu, aby ti nic nevadilo“.
Tichý, monotónní, uklidňující hlas mi promlouval do levého ucha. Uvolníme palec na levé noze, druhý prst, prostředníček, čtvrtý prst, malíček. Totéž na pravé noze, na levé ruce, na pravé ruce, svaly podél páteře, bederní, hrudní, břišní, krk, týl, temeno, čelo, nosní dírky, tváře, bradu, krk zepředu“.
„Dýcháme zhluboka, cítíme, jak nám vzduch prochází nosní sliznicí, jak na ni naráží, uvědomujeme si sídlo vědomí, je za čelem, mezi očima asi 10 cm.
Necháme vzduch, aby působil tím směrem. Dýcháme pravidelně, při výdechu tlačíme žaludkem, aby vyprázdnění bylo dokonalé. Nyní necháme vzduch projít celým tělem, prochází nosní sliznicí, hrudníkem, do podbřišku a nohou, vydechujeme ploskami chodidel.“
Uvědomuji si, že mě pálí chodidla. Já snad opravdu vydechuji chodidly! Hlas však pokračoval dál, musela jsem ho dohonit. „Teď budeme vydechovat pánevním dnem.“ A já vydechovala!
„Dlaněmi“, a já vydechovala!
Celým tělem mi procházelo příjemné chvění. Je to snad tím, že se dotýkáme? Jsem starý senzibil, to ona neví. Nestačila jsem to domyslet a cítila jsem, že se odtáhla. To je v pytli, funguje to, ona to ví, co si myslím. Zase se opřela. Chvění se vrátilo.
„Vrátíme se k sídlu vědomí, dýcháme zhluboka, vydechujeme temenem hlavy. Pomalu protáhneme prsty na levé ruce, na pravé ruce, nohy, obličej, promneme si ruce, otevřeme oči. Tak, jaké to bylo? Bezvadné, myslím si, že mi to na poprvé docela šlo. Akorát mě bolí rameno.“ Podívám se na ni a ona si ho držela taky. „Funguje to,“ řekla. „Při vdechování chodidly mě pálily nohy.“ „Tak to musíme příště zkusit něco jiného, ty máš křečové žíly, vid?“
Autobus zastavil. „Za dvě hodinky tady,“ řekl vedoucí zájezdu. A já jsem vyšla. Chtěla jsem být sama. Sama poprvé ve svých 45 letech v římských památkách, sama se svými miláčky, s Markem Aureliem, s Catulem a jeho básněmi, které mě rozechvívají, slíbila jsem mu, že mu je tu nahlas po 2000 letech povím, aby věděl, že se mu jeho přání splnilo, že přežily víc, než jedno pokolení.
A najednou koukám a vedle mne Marcelka. Taky sama, a tak jsme šly spolu. Bylo ticho, římské hlavice na nás zvědavě pokukovaly. Jsou okamžiky v životě, kdy se nemusí mluvit, stačí cítit a člověk ví, že tomu druhému je podobně. Já jsem objímala sloupy a Marcelka sbírala kamínky, semínka, a taky se všeho dotýkala. Zastavila jsem se, zavřela oči a v mé představě se všechno to pochumlané kamení zvedlo a já stála uprostřed té římské nádhery, byl to okamžik, krásný, Marcelka se ke mně blížila, něco mi nesla na dlani, byla to kulatá mušlička a povídá „Ta tady musí být tisíciletí“ a já jsem přikývla a věděla jsem, že Marcelka tady byla tenkrát určitě taky. Marcelka zmlkla, protože věděla, že jsem teď někde jinde, její vševědoucí oči mnou pronikly a potichu se vzdálila. Já tam stála a nahlas jsem povídala Catulovy básně a věděla jsem, že jedině pod takovým sluncem a v takové nádheře mohly vzniknout.
Dvě hodinky utekly, šly jsme k autobusu a jely jsme za dalšími památkami. Druhý den jsem si přisedla, uvolnily jsme se a místo vzduchu mým tělem prostupovaly sluneční paprsky, bylo to nádherné, hladily mne a vystupovaly ze mne tam, kde Marcelka řekla a nakonec ze mne nechala vystoupit sídlo mého vědomí, kousíček nad hlavu a já jsem v tom okamžiku věděla, že tohle mě už potkalo, ale to jsem si myslela, že jsem cvok a ono to zatím jde i takhle a mně se v tu chvíli tak ulevilo a bylo mi neskutečně dobře. Autobus zastavil a já se ocitla v cukrové nádheře Pamukále, myslela jsem si, že sním. Travertinové kaskády, které vytvořila termální voda na svahu a v nich jezírka s teplou vodou, ve které se cachtali lidé, ale já jsem nemohla, byla jsem pořád ještě někde jinde, sedla jsem si a dívala se a dívala. Přisedl si ke mně mladý Turek s krásnýma modrýma očima a tichým hlasem mi nabízel římské hlavičky z travertinu a mně bylo líto, že nemám peníze, mlčela jsem a dívala se mu do těch krásných očí. Nakonec pochopil, že tady nemá šanci a zvedl se a já uposlechla volání m ých spolucestujících, kteří se dožadovali mé přítomnosti.
Položila jsem se na bílou stěnu, teplá voda na mne padala, obtékala mne, hřála, zavřela jsem oči a slyšela tichý monotónní hlas: “Uvolníme se,………“. Uvolnila jsem se a místo paprsků mnou procházela termální voda, odplavovala ze mne všechnu špínu světa a já se stávala součástí bílé nádhery kolem.
Sídlo mého vědomí si vystoupilo a tu vidím, že z nebe ke mně přichází s nataženýma rukama Markus Aurelius a mluví ke mně: „Vím o tvých hovorech k sobě, pozoruji tě, pozorně ti naslouchám. Hovoř dál a piš. Možná, že tě jednou lidé budou číst, tak jako mne.“ Byla jsem jako omámená, začala mi být zima. Raději se půjdu převléci.
Potkala jsem Marcelku. „Jdu se podívat do hotelu, co tu Turci postavili, půjdeš se mnou?“
„Jen se převléknu a jdeme.“ Recepcí jsme prošly bez problémů. Nízké bungalovy kolem jezírka s teplou termální vodou, obklopené kvetoucími keři, bílé stolečky s židličkami, obsluhovali livrejovaní číšníci. Do průhledného jezírka vedly schůdky, na dně ležely římské hlavice a sloupy. Marcelka měla na sobě indický šál a pod ním plavky, a tak jí povídám, ať si tam vleze. A ona si tam vlezla a plavala mezi tou nádherou a mazlila se s ní a já se na to koukala, šla jsem mezi stolečky a květy a měla jsem radost, že jsem jí mohla tuhle rozkoš dopřát a ona si jí užívala plnými doušky. Zaplatila mi krásným kamínkem, který uloupila z jezírka.
Potom jsme zase prošly recepcí, Marcelka si tam chtěla koupit pohled, ale neměla drobné a oni jí ho dali zadarmo a ona si ho nesla jako poklad.
Šly jsme k autobusu, já jsem se těšila na cigárko, ale najednou mi zazněl v uších Marcelčin hlas: „Každý má svůj počet dechů.“ „Přestanu kouřit“ povídám Marcelce. „Já vím,“ řekla.
Ivana Látalová
