O potřebě kontroly, moci a bezpečí
Zvláštní fenomén v životě jednotlivce i společnosti představuje naše (někdy až chorobná) potřeba kontroly. Odkud a proč se tato potřeba bere? Přináší nám pozitiva, či spíše negativa? Uvědomujeme si vůbec, nakolik a jak silně ovlivňuje náš život? Co se děje s naší psychikou, pokud se ocitnou věci, na kterých nám záleží, mimo naši kontrolu? A můžeme mít vůbec pod kontrolou to, o co všichni tak vehementně usilujeme – svůj vlastní život? Nebo neznamenáme víc než list unášený vrtkavým počasím, chvíli letící rychle, pak zase pomalu, nahoru a dolů, dopředu a zpátky… A kontrolujeme sami sebe? Ovládáme své emoce? Strachy a úzkosti? Dokážeme si poručit, nebo prohráváme souboje se svými neřestmi, slabůstky či vnitřními démony? A co teprve kontrola ze strany státu? Jak silná by měla být jeho role v našich životech? Kdy ještě mluvíme o demokracii a kdy už nebezpečně sklouzáváme k autokracii? Kde se nachází hranice mezi individuální svobodou či soukromím a zájmy ve veřejném blahu? Proč napříč dějinami slábne společenská kontrola, ale posiluje ta institucionální?
Ach, velmi mnoho otázek, že ano? A odpovědi se často hledají tak těžce! Položme si proto nyní otázku jedinou: Máme pod kontrolou tento okamžik? Jste přesvědčeni, že ano? Nebo tomu „pouze“ věříte? Možná sedíte doma, popíjíte odpolední čaj, vyřídili jste všechny naléhavé povinnosti i denní úkoly, příjemně relaxujete… svět (váš život) se zdá v pořádku. Vypadá to, že máte vše pod kontrolou. Situace je bezpečná a vy ji ovládáte.
Ne.
Ve skutečnosti neovládáme skoro nic. A někdy žel nejméně sami sebe. Jsme prostě jen pírko ve větru…
O potřebě kontroly, moci a bezpečí
Pokud se mi podařilo úvodními otázkami vzbudit váš zájem, můžeme konstatovat, že se mi nad vámi podařilo uplatnit určitý způsob kontroly, resp. moci (tyto pojmy spolu úzce souvisí, jak uvidíme dále). Přiměl jsem vás následovat tok mých myšlenek. Možná vás teď napadá, nakolik nás kontrolují ostatní lidé, aniž si to vůbec uvědomujeme? A naopak, nakolik kontrolujeme my je? Někteří z nás by ve svém životě nejraději kontrolovali úplně vše – ať už vědomě či nevědomky. V první řadě samotný život. Dále životy druhých (dětí, partnerů, příbuzných…). Využívání svého času (mimochodem toho nejcennějšího, co máme). Samozřejmě toužíme mít pod palcem i to, co jíme a pijeme (chceme být přece zdraví a žít co nejdéle). Potřebujeme monitorovat, co se děje v našem okolí, v sousedství, ve škole, kam chodí děti, ve firmě, kde pracujeme… Někteří se až chorobně snaží dostat pod kontrolu (nebo snad zastavit nebo dokonce zvrátit?) nevyhnutelný proces stárnutí. Pečujeme o náš obraz v očích druhých a záleží nám na tom, co si o nás myslí. Žárlivě střežíme svá nelichotivá tajemství. Kontrole neunikne ani rodinný rozpočet… Účty… Známky dětí ve škole… A milion dalších věcí… Řidič kontroluje auto a dopravní situaci. Učitel třídu a výchovně-vzdělávací proces. Stát občany. Šéf podřízené, rodič děti, průvodčí jízdenky… Kontrola je, zdá se, všudypřítomná.
Je nepochybně skvělé, jak se technologicky jako lidstvo řítíme kupředu, otázkou nicméně je, zda také vždy umíme pokrok adekvátně využít a jsme na takové mentální a morální úrovni, že nám přináší více benefitů a příležitostí než rizik a negativ. Každopádně smekám pomyslný klobouk před tím, co všechno dnes dokáží kupříkladu chytré hodinky. Jeden malinký přístroj na zápěstí vám změří tep, krevní tlak, míru kyslíku v krvi, spálené kalorie, počet kroků, dokonce i míru stresu, spánkové fáze, jejich kvalitu… a desítky a desítky dalších více či méně či vůbec užitečných hodnot. Tomu se říká mít zdraví pod kontrolou! Současně tu samozřejmě kontrolujete i čas – bavíme se přece stále o hodinkách, ne? Můžete tu mít kalendář, schůzky a důležité akce, co nesmíte prošvihnout. Přijdou vám sem notifikace či rovnou celé zprávy, takže e-maily, smsky, sociální sítě, sakumprásk vše pod kontrolou. Práce, škola, rodina. Skutečný i online život. S hodinkami i zaplatíte, takže disponujete kontrolou i nad svými financemi. Ukážou vám zprávy a počasí, můžete kdykoliv zkontrolovat, co se děje kdekoliv ve světě i jestli nezmoknete. Heuréka! Naše potřeba kontroly se ještě nikdy netetelila takovým blahem. Opravdu se zdá, že takto můžeme kontrolovat ohromné množství proměnných týkajících se našeho života a světa a tím pádem mít pod kontrolou i vlastní existenci. Jenže v tom spočívá zrádný háček – dovolím si tvrdit, že právě představa, že kontrolujeme vlastní život, základ všeho ostatního, je pouhou iluzí. Máločemu tak neochvějně a současně mylně věříme jako tomu, že třímáme otěže svého osudu pevně ve svých rukou. Osobně bych řekl, že o ně občas zavadíme, krátce je chytíme, pak nám zase vyklouznou a nic s tím nenaděláme. (Mimochodem přesně v tomto duchu se kdysi vyjádřil francouzský císař Napoleon Bonaparte, svého času nejmocnější muž světa – mohl jen pozorovat, jak ztrácí moc a nic s tím nesvedl.) Upřímně doufám, že tuto esej dokončím. Ale vím to? Když píšu tyto řádky, hodiny ukazují tři čtvrtě na deset večer a já ani netuším, zda se zítra ráno vzbudím. Zda mě cestou do práce nesrazí auto. Jestli neztratím inspiraci. Jestli… To je jedno. Netuším ani, co bude za minutu, natož za hodinu či zítra nebo za týden. Vy také ne. Máme pouze přítomný okamžik. Tenhle moment… Tuhle chvíli… Sotva se však přítomnosti zkusíme dotknout, pláchne do minulosti. Se sebelepší technologii nemůžeme a snad ani bychom neměli chtít dostat naše žití pod absolutní kontrolu. V nevyzpytatelnosti osudu se skrývá krása i ošklivost, radost i bolest, život i smrt. Mít vše pod kontrolou by bylo sice poměrně bezpečné, ale současně i nezměrně nudné.
Nicméně v těchto řádcích se ukrývá odpověď na to, proč námi prostupuje tak silná touha někoho či něco neustále kontrolovat. Kontrola totiž znamená moc a bezpečí. A všichni živí tvorové usilují o to trávit svůj čas v co největším bezpečí, přežít a rozšířit svou genetickou informaci. K tomu potřebujeme disponovat mocí, protože moc znamená přežití a šíření svého rodu. Představme si pravěkou tlupu lovců mamutů. Aby její členové obstáli tváří v tvář drsné přírodě i konkurenčním tlupám, museli vyvinout enormní snahu. A čím více faktorů dokázali dostat pod kontrolu (alespoň částečně), tím víc rostly jejich šance na úspěch. Potřebovali kontrolovat vstup do jeskyně, později vesnice či hradiště, přístupové cesty přes lesy a močály, znát dobře blízké i vzdálenější okolí. Potřebovali kontrolovat loviště a pohyby stádních zvířat. Museli kontrolovat a udržovat oheň. A v neposlední řadě nesměli opomenout kontrolovat i funkčnost a soudržnost samotné komunity. Ovládat tyto životně důležité jevy znamenalo s trochou štěstí přežít do dalšího dne. Ztratit, byť jen na chvíli, kontrolu nad jedinou proměnou v tomto drsném světě naopak mohlo skončit katastrofou. Mezi životem a smrtí vedla tenoučká linka. Ostatně pokud se od prehistorie posuneme o kus dále v chronologii, navštivme jakýkoliv monumentální středověký hrad a hned to zakusíme na vlastní kůži – studené kameny na nás dýchnou svou minulost. Uvědomíme si, že jako páni hradu bychom byli v bezpečí a mohli bychom uplatňovat svou moc nad ubožáky v podhradí, stejně jako měsíce vzdorovat agresivním dobyvatelům.
Kromě výše napsaného jistá kontrola situace umožňovala další důležitou věc pro zachování sebe sama – predikci. Pokud věci kontrolujeme, dokážeme totiž mnohem lépe předpovídat jejich další vývoj. Což neznamená, že vždy a jistě odhadneme další dění, ale můžete se těšit (i výrazně) vyšší pravděpodobnosti úspěchu. A to logicky vyúsťuje v nižší míru stresu, protože chceme, aby naše budoucnost byla co nejvíc předvídatelná, aby se v nich nacházelo co nejméně nejistoty. Náš mozek nefandí změnám a nepředvídaným situacím. Nejistota přináší úzkost a stres, což jsou nevítané a ohrožující stavy organismu.
Bezpečnost, resp. víra v ní, je pro nás logicky velice důležitý komponent bytí. Prostě musíme věřit, že máme život a svět kolem nás pod kontrolou, abychom vůbec ráno vstali z postele. Svět totiž představuje extrémně nebezpečné místo a my si uvědomujeme, že ho nemůžeme mít celý a vždy pod kontrolou, a proto alespoň věříme, že to, čemu nerozumíme, řešili odborníci, kteří danou problematiku mají pod kontrolou. Například pokud letíme letadlem, většina z nás nemá ani potuchy o tom, jak takový neuvěřitelně složitý a fantastický stroj funguje ani jak ho řídit. Ovšem velice živě si umíme představit, co by se přihodilo, kdyby se ve výšce deseti tisíc metrů nad zemí něco fatálně pokazilo. Usednout do takového stroje proto na jednu stranu může připomínat hazard – tolik věcí, které se můžou pokazit a každá z nich mě může zabít! A proto nám nezbývá než věřit, že ti, kteří letadlo navrhli, sestrojili, vyrobili součástky, servisovali ho… piloti, kteří ho teď řídí…, meteorologové, kteří sledují a predikují aktuální počasí…, letoví dispečeři, kteří ho navádí na přistání… No zkrátka že ty stovky, tisíce a miliony lidí, na kterých v určitý moment závisí naše existence, že jednoduše vědí, co dělají a že to také dělají správně. Že mají věci pod kontrolou. (A mají?)
Naše potřeba kontroly v sobě skrývá i mnohá rizik, jak z pohledu individuálního, tak společenského (o tom v závěrečné kapitole). Pokud totiž toužíme mít svůj život pod kontrolou, nutně dospějeme do bodu, kdy buď budeme žít v zajetí bludů, a nebo prozřeme a pochopíme, jak strašlivě málo toho můžeme ovlivnit. A to se přitom bavíme o našem bytí. To může být pro mnoho lidí děsivé, dokonce extrémně děsivé zjištění. Čelit faktu, že nevládneme sami nad sebou, že nám chybí i ty nejzákladnější jistoty – třeba toho, že když ráno opouštím domov, večer se do něj zase vrátím a naleznu v něm všechny, na kterých mi záleží v pořádku – takové vědomí naší obrovské bezmoci může vyústit ve frustraci, strach, odmítání života, apatii, fatalismus, výbuchům vzteku, bezmoci, vzdoru. A samozřejmě ke stěžejní otázce, jak tedy žít, když se nachází tolik věcí mimo naši kontrolu?
Inu, někdy není třeba za vším hledat složitosti. Prostě musíme některá fakta přijmout, tak jak jsou, a prostě „jen“ žít. Víc iracionálně, víc intenzivně, s větším důrazem na přítomnost, s menším lpěním na věcech a fenoménech – protože všechno pomíjí. Včetně nás samých a našeho bytí. Mějme rádi sami sebe a svět, mějme rádi druhé, mějme rádi život. Zpívejme, tancujme, hrajme si a radujme se jako děti, běhejme, čtěme, hovořme s přáteli. Žijme teď a tady, žijme naplno a nelitujme včerejška a neděsme se zítřka. Nesnažme se mít vše pod kontrolou, nad vším neustále přemýšlet, vše věčně propočítávat a analyzovat. Dejte někdy mozku dovolenou. Zapojte víc emoce. Probuďte pradávnou iracionalitu pohřbenou pod civilizačním nánosem. Uvolněte se. Nechte věci volně plynout, nechte je přicházet a odcházet a přijímejte je. A prostě jen žijte v každé sekundě.
