Síla slova, Slavomír Ravik Osobnosti tohoto dne… (15)
Tím dnem se rozumí krátký èas Velkého Pátku, kdy se chrámy Pánì zahalí do temnot a smutku. Zvony, které „odletìly“ do Øíma se na krátký èas odmlèí a duchovní slou¾í mši v pološeru a ve smuteènì ladìných ornátech. Vzpomínku na Golgotu, køí¾ a na ztrápeného Je¾íše si nelze nepøipomenout. „Ten, který to vidìl, vydává o tom svìdectví a jeho svìdectví je pravdivé“ píše ve svém evangeliu svatý Jan, jediný z apoštolù, který stál naproti køí¾i jako na pøedscénì - plné zvìdavcù a køiklounù. Ve svém stvrzení této zprávy pak pokraèuje další peèetí pøímého svìdka: „On ví, ¾e mluví pravdu, abyste i vy uvìøili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma. Ani jedna kost mu nebude zlomena.“
A pøece v tomto zdánlivì beznadìjném okam¾iku, kdy se i nejlepší z Je¾íšových ¾ákù rozprchli, nalézáme náznak velké promìny v duších ¾idovské, ba i pohanské obce. Man¾elka prokurátora Piláta Claudia Proscula po¾ádala man¾ela, aby nemìl nic s „oním spravedlivým“, ¾e se v noèních snech mnoho natrápila právì kvùli Je¾íšovì procesu. Dodejme, ¾e v té dobì bylo v ¾ivé pamìti varování Caesarovy man¾elky Kalpurnie. Ta prosila vladaøe, aby nechodil do senátu, nebo» jej ve snu vidìla probodnutého ranami. Caesar neposlechl – a tedy byl proboden 23 ranami dýkou. Ani tentokrát nebylo splnìno pøání paní Claudie – Pilát obmìkèil vlastní svìdomí tím, ¾e si umyl pøed pøihlí¾ejícím davem pøed pevností Antonia obì ruce a pravil: „Jsem bez viny na krvi tohoto èlovìka. To je vaše vìc“. Avšak dav, netuše, co se bude odehrávat v zemi za necelých ètyøicet let, zahulákal: „Jeho krev a» padne na naše dìti“. A¾ budou Øímané køi¾ovat dennì pìt stovek jeruzalémských obráncù si snad vzpomenou na své rouhání osudného Velkého pátku. Co se Piláta týèe, ké¾ by ztropená nespravedlnost byla tak snadno „smytelná“, jak si øímští obèané pøedstavovali! Ve skuteènosti si snad prokurátor v Jeruzalémì jen na okam¾ik ulevil svému svìdomí. Z hlediska vìènosti však šlo – vidìno z povzdálí dvou tisíc let, jen o levný patetický výstup, který na výsledku dramatického zápasu o bytí èi nebytí Je¾íše nakonec nic nezmìnil.
Petr, jinak impulzivní chlapík, a první z apoštolù na pape¾ském stolci, který Krista tøikrát zapøel, se ještì toho dne lítostivì rozplakal. A jak se vypráví, do smrti se mu hrnuly do oèí slzy, kdy¾ slyšel kokrhání kohouta. Nebo», jak je známo a jak Petrovi sdìlil sám Je¾íš, ne¾ kohout tøikrát zakokrhá, tøikrát mì zradíš. Kristus pod tì¾kým bøemenem køí¾e nebyl nakonec sám. „Kdy¾ ho odvádìli, zadr¾eli jistého Šimona z Kyrény, který se právì vracel z pole, a vlo¾ili na nìj køí¾, aby ho nesl za Je¾íše“. Cestou Je¾íš míjel plaèící ¾eny – Je¾íš je oslovil a ve vidinì budoucích událostí pravil, ¾e by nemìly plakat nad ním, ale spíše „nad sebou … a nad svými dìtmi; pøijdou toti¾ dny, kdy lidé zaènou øíkat horám: ‚Padnìte na nás!´“ Jedna z ¾en, snad svatá Veronika, podala Je¾íšovi potní roušku, do ní¾ si obì» tohoto dne otiskla svou zkrvavenou tváø. Èím¾ vznikl „pravý obraz“ èi „veroikon“, který je dodnes pøipomínám u šestého zastavení køí¾ové cesty. Mimochodem tato rouška údajnì vyléèila øadu nemocných a mimo jiné i obávaného císaøe Tiberia.
Ovšem k velkému pøekvapení èlenù ¾idovské velerady se ujali pohøbu dva významní èinitelé – Josef z Arimatie, jako pøítel prokurátora Piláta ale i samotného Je¾íše a postarší farizej Nikodém, který kdysi navštívil Je¾íše v noèních hodinách. Nechtìl si tenkrát nechat ujít jedineènou pøíle¾itost, aby – co by vzdìlaný znalec Písma – konzultoval mo¾nost pohovoøit o duchovních otázkách pøímo samotného Je¾íše. Proto¾e se ovšem obával, ¾e si zpùsobí potí¾e mezi ostatními 71 èleny velerady, pøišel tak øíkajíc a¾ za tmy. A nejednou se oba významní èinitelé tohoto sboru neobávají na denním svìtle pohøbívat Je¾íšovo tìlo v dosud nepou¾ívaném Josefovì hrobì. Josef z Arimatie si od Piláta vy¾ádal svolení k pohøbu a oba pak s Nikodémem sòali tìlo z køí¾e, zavinuli do plátna a ulo¾ili do hrobu, vytesaného do skály. Tak èi onak dali oba mu¾i demonstrativnì najevo svùj nesouhlas s hanebnou popravou Je¾íše na køí¾i.
Co se týèe Josefa z Arimatie, ten se díky své odvaze a Je¾íšovu pohøbu stal èasem patronem hrobníkù a pohøebních slu¾eb. Jak se traduje, jeden z apoštolù, svatý Filip, vyslal nakonec – tentokrát ji¾ obráceného køes»ana Josefa do Británie, kde duchovní vyslanec na ostrovì Glastonbury zemøel a byl tu údajnì i pohøben. Jeho jméno je spojováno i s legendárním Svatým grálem, s pohárkem vysokým údajnì jen pìt centimetrù. Josef do této nádobky ze zeleného onyxu, z nìho¾ mìl údajnì popíjet Je¾íš pøi Poslední veèeøi, údajnì posbíral Kristovu krev. Od té doby se marnì pátrá po stopách pohárku na britské i francouzské pùdì, a Svatý grál sehrál svou roli i pøi tragickém konci templáøského øádu.
Ovšem skuteèným pøevratem tohoto dne bylo vystoupení bezejmenného setníka – dnes svatého Longina pod køí¾em. Ten toti¾ stál proti køí¾i jako evangelista Jan – a Je¾íšovo utrpení jej nejspíše vnitønì promìnilo. Jak se píše v Matoušovì svìdectví, chrámová opona se roztrhla, otøásla se zemì, „setník a jeho lidé, kteøí mìli u Je¾íše strá¾, …hroznì se ulekli a øíkali: To byl opravdu Bo¾í syn.“ U Marka èteme, ¾e „setník, který stál naproti nìmu … prohlásil: Tento èlovìk byl opravdu syn Bo¾í!“ V Janovì svìdectví se pak dovídáme, ¾e „jeden z vojákù mu kopím probodl bok, a hned vyšla krev a voda.“ Voda se pak stala køtem a krev souèástí eucharistie a symbolické promìny vína v Je¾íšovu krev. A proto¾e šlo o dlouhé kopí, zvané longinus, bylo toto jméno pøeneseno na dosud nepojmenovaného setníka evangelií. Svatý Longin se tak stal prvním pohanem, který pøekonal duchovní propast mezi Jeruzalémem a Evropou. Jak se uvádí, byl Longin, nyní u¾ jako køes»an s»at, kdy¾ odmítl obìtovat pohanským bo¾stvùm. Jeho ruka je uchována ve svatopetrské bazilice v Øímì a èást ostatkù byla pøevezena do kapitulního chrámu na Vyšehradì v èase bouølivého sbírání vzácných ostatkù, roku 1410. Jeho „svaté kopí“ pak mìlo pozvednout morálku a odhodlání rytíøù první køi¾ácké výpravy právì na Blízký Východ a do svatých míst.
A nakonec nezbývá ne¾ po sumarizaci faktù tohoto velkého dne pøipomenout, ¾e velerada, zbìsilý dav a roztøesený prokurátor Pilát nemohli popøít hlas vlastního svìdomí. I kdy¾ se u mnohých probudilo a¾ v prùbìhu dalších ¾ivotních zatì¾kávacích zkoušek. Naše svìdomí má toti¾ bohatší rastr ne¾ zvyklosti a právní normy spoleèenského uspoøádání. Zákony vydávané státy jsou v pøevá¾né míøe omezeny na bezporuchové fungování mocenských a ekonomických systémù. Naše svìdomí jde ovšem mnohem dále ne¾ právní normy, které nás nebudou stíhat za klevety, zanedbávání rodièù, za lhostejnost k bli¾ním, nebo za to, ¾e jsme nezasáhli tam, kde jsme se anga¾ovat mìli. A to je sdìlení, které nám pøináší nejen první pokøtìný pohan, ale i osobnosti Velkého Pátku a Pátek sám.
