Kolegyně jednou přinesla do práce v košíčku štěňátka. Pronesla něco v tom smyslu, že je odnese utratit k veterináři, sama že na to nemá náturu. Ihned jsme se k nim vrhli. Byli nádherní. Tři jezevčíci. Samozřejmě, že jsme si je rozebrali.
I já jsem si jednoho vzala a hned jsem ho pojmenovala: Ňuf. V polední přestávce jsem ho odnesla domů ,dala do koupelny, a na stůl ceduli: PŘEKVAPENÍ V KOUPELNĚ !
Manžel volal hned, jak přišel: To zvíře musí z domu! Buď já nebo pes! Tak Ty, řekla jsem. Večer jsem šla domů s malou dušičkou. A co nevidím! Před domem na lavičce seděli ti dva v dokonalé shodě... Půjdu ho vrátit, řekla jsem. To počká do rána, odvětil. A bylo to.
Jakmile strávíte se štěnětem noc, už ho nevrátíte.
Ráno řekl: Ty jsi celý den pryč, uložil Ňufa do košíku a šli do práce. Od té doby byli nerozluční kamarádi. Naučil ho chodit na vodítku, aportovat, chodit u nohy, dodržovat hygienu, poslouchat na povel: Sedni! Lehni! Zůstaň!
Kdo zná jezevčíky ale ví, že ti mají svou hlavu. Poslechnou jen když sami chtějí. Já jsem si mohla být jistá, že když zavolám: Zůstaň! Ňuf se rozběhne a zmizí v dálce. Ve smečce jsem byla na posledním místě. První byl pes, pak manžel, pak dlouho nic a pak já. Někdy mě vzali na milost. Mohla jsem psa vykoupat, nakrmit, vykartáčovat, vysát chlupy z koberce. Když to jinak nešlo, mohla jsem ho i vyvenčit.
Dcera v té době bydlela na vesnici. Jednou jsem tam s Ňufem byla přes víkend. V sobotu jsme sedly do auta a jely nakupovat. Nebereme ho sebou, rozhodly jsme se. Necháme ho v ohradě. Když jsme se vrátily, nevěřily jsme svým očím. Ňuf si zřejmě řekl: musím se jim nějak odvděčit, pořád mně krmí, je řada na mně. Přede dveřmi jsme měly pečlivě uložené tři zakousnuté slepice. (Sousedovic.) Ňuf nás radostně a pyšně vítal, a když jsem mu začala spílat, nechápal. „Tak ty tak, já se tu snažím, to je vďěk , vrčel na mně.” Pak se urazil a celý den s námi nemluvil. Byly to drahé slepice! Chcete-li si být jisti, že vás má někdo opravdu rád, pořiďte si psa
Vždy nás radostně vítal, ale když musel být dlouho sám doma, hned se pomstil. Buď udělal loužičku u dveří nebo si našel botu a roztrhal ji. Byl přítulný, ale hrdý. Jen tak s každým nekamarádil... Běda, když si chtěl někdo sednout do křesla které mu říkalo „Pane!“
Pak se to stalo.
Ani psům se nevyhýbají nemoci. Jezevčici jsou náchylní na plotýnky. Muselo ho to hrozně bolet. Začal být agresivní. Já mu můžu dát jen nějakou injekci od bolesti, říkal veterinář, ale to mu dlouho nevydrží. Nedá se to léčit, budete ho musit UTRATIT !
Injekci od bolesti, rozhodl manžel. Za týden zas. Prosím tě, nevidíš jak se trápí, říkala jsem mu.
„Ale já tam s ním nepůjdu.“
„Já taky ne!“
Poslali jsme zetě. Taky to nedokázal.Tak to nakonec přece jen zbylo na mně.
„Vím o jedněch štěňatech,“ říkala jsem.
Ne, řekl manžel, kdyby se tohle mělo opakovat, já bych to nepřežil.
Zůstala jsem sama. Tak si říkám:„ Neměla bych si pořídit psa?“ A hned si odpovím: ne, kdyby se mu něco stalo, nepřežila bych to.
Manžel volal hned, jak přišel: To zvíře musí z domu! Buď já nebo pes! Tak Ty, řekla jsem. Večer jsem šla domů s malou dušičkou. A co nevidím! Před domem na lavičce seděli ti dva v dokonalé shodě... Půjdu ho vrátit, řekla jsem. To počká do rána, odvětil. A bylo to.