První nevěra
„V historickém údobí vědeckotechnické revoluce musíme, soudruzi a soudružky, pozvednout naši činnost na ještě vyšší úroveň, abychom se přiblížili našemu konečnému cíli: všestranně rozvinuté socialistické společnosti. Znamená to především …“.
Fráze za frází se řinula z tribuny do zaplněného sálu severočeského interhotelu. Delegáti si kreslili ornamenty do svých bloků, pročítali časopisy, někteří pilně zapisovali bůhvíco, jiní pohlíželi kamsi do nekonečna. Janovy oči tápaly z místa na místo, až náhle spočinuly na tváři sousedky po pravici. Mile se na něho usmála a v jejich očích spatřil čtveráckou jiskru porozumění. V mžiku přelétl útlou postavu, otevřený blok bez jediného zápisu a vycítil skryté očekávání čehosi.
„Jak jste strávila včerejší večer?“ zahájil šeptem rozhovor. „Byla jsem v baru tancovat. Při svíčkách,“ dodala a zaculila se. Povzbuzený Jan odpálil pohotově na nahrávku, až se sám polekal své odvahy: „A vzala jste si nějakou nahoru na pokoj:“
Ohníček porozumění v jejich očích opět zaplanul. „Ne, nevzala,“ odpověděla a koketně dodala: „Nevěříte? Chcete se přesvědčit?“
„Chci,“ odvětil bez rozmýšlení. „Teď hned?“ zeptala se předem očekávajíc kladnou odpověď. Jan ji nezklamal. „Teď hned!“ „Jdeme?“ otázala se pro jistotu ještě znovu. „Jdeme!“ potvrdil a oba se zvedli a beze spěchu opouštěli sál, aniž by vzbudili sebemenší zájem přítomných.
Světélka patrových tlačítek blikala do pološera kabiny.
„Odkud jste?“ „Z Brna, a vy?“ „Já su Pražák“ pokusil se o žert.
Výtah se zastavil. Vyšla první a Jan ji sledoval dlouhou chodbou. Plyšový koberec tlumil jejich kroky a dotvářel atmosféru nečekaného dobrodružství.
Zalovila v kabelce a dvoje krátké cvaknutí otevřelo dveře k tajemnému dobrodružství. Vstoupili. Obrátila se k němu, graciézně mávla paží a pronesla: „Prosím, můžete pátrat.“
Přelétl zrakem hotelový pokojík a krátce se pozdržel na pohodlném gauči, který vyzýval k akci.
„Není třeba, - zarazil se – já ti věřím.“ Vzal její hlavu do dlaní a přiblížil svou tvář k její, až pocítil teplý samet jejího retu. Objala ho a dychtivě vychutnávala dlouhý polibek.
V Janově mysli zavládl zmatek. Zachvacovalo ho příjemné vzrušení, jaké v posledních letech nepoznal. Jeho milostný život se už řadu let odehrával pouze doma ve známých kulisách, s ženou, již dokonale znal. Tohle bylo nové, příjemné, ale zdráhal se uvěřit, že je to pravda.
Její objetí náhle povolilo, odtáhla se a pronesla: „Omluvíš mě na okamžik?“ a zmizela za dveřmi koupelny.
Jan osiřel a jeho zmatek se rozezněl v plné šíři. Ještě před pěti minutami seděl v sále, poslouchal plané řeči a netušil, co bude. Kdo je ta krásná neznámá? Proč zvolila právě jeho? Je to únosné riziko? Jak se podívá své ženě do očí? Nepozná to na něm? Nebylo by lepší se potichu ztratit?
Než však mohl svou kacířskou myšlenku realizovat, otevřely se dveře koupelny a objevila se Ona v průsvitné košilce, jež dávala tušit ladné křivky jejího těla. Hrotky na špičkách ňader troubily do boje. Přiblížila se k němu, rozepjala paže a vášnivě ho políbila. Pak se odsunula, povolila mu kravatu a přetáhla ji přes hlavu. Zatímco odkládal sako, její prsty hbitě rozepínaly košilové knoflíčky až došly k pasu. Rozepjaly pásek a pokračovaly ve svém knoflíkoborectví.
Jan se podrobil jejímu útoku se stoupajícími rozpaky. Její aktivita naplňovala plně jeho nejtajnější touhy, ale překvapovala ho svou ráznou samozřejmostí. Váhavěji líbal do vlasů na skloněném temeni. Konečně se jí uzdálo, že vykonala dost pro společnou věc.
Odběhla, a celá se skryla pod pokrývkou. Dokončil započaté dílo a vtiskl se k teplu jejího těla.
Chvíli leželi nehnutě. Situace byla až směšně trapná. Věděl přesně, co se od něho očekává, ale rychlý sled událostí ho natolik zaskočil, že nebyl schopen činu. Pohladil ji po rozpálené tváři a vzápětí pocítil, jak se k němu přitiskla. Jemně mu foukala do ucha a její všetečné prsty začaly zkoumat rysy Janova obličeje. Začal odpovídat stejným způsobem. Bylo mu nevýslovně milo, ale v duchu propadal do stále hlubšího zmatku, a proklínal svou nemohoucnost. Její ruka dále zkoumala tajemné záhyby jeho těla, až odhalila příčinu jeho nejisté aktivity.
Zasmála se, ale nebyla v tom ani špetka škodolibosti nebo výsměchu. Spíše neskrývaná radost, že bude moci prokázat svůj um. Klekla nad něho, odhodila košilku a dala mu vychutnávat působivou krásu svého ženství. Pak přitiskla své rty na jeho a postupně jej líbala na oči, nos, uši, šíji, ramena, prsa. Plánovitě postupovala níž a níž, až Jan pocítil vzrušení, jež na sebe dalo tak nezvykle dlouho čekat. Strhl ji k sobě, překulil ji na záda a vracel každičký polibek, jehož se mu doposud dostalo. Ruce při tom hladily její hebkou pokožku vyzařující sladkou vůni osobitého parfému. Cítil, jak její tělo vroucně absorbuje jeho dotyky, které se nezastavily ani před místy nejintimnějšími. Její vzdechy napovídaly, že se dostavila pravá chvíle. Pronikl jí zvolna ve vzácné jednotě slastí, aby pak znovu a znovu měřil hlubinu propasti, jež se mu odkryla v tak těsné blízkosti. Vzdechy se změnily ve sténání a sladká slova mami, mami přecházela v milostnou křeč. Tisíce stříbrných kladívek bušilo své fortissimo do nejzazších částí chvějících se těl.
Zdálo se, že oba upadli do bezvědomí. Se zavřenými očima leželi v nejužším objetí a svět ubíhal kamsi mimo. Čas jakoby se zastavil.
Impulsy jemné jako tikot hodin začaly vracet ztracený čas. I Jan dal vědět o své existenci a ohlas dosvědčil, že zájem na probuzení je oboustranný. Touha opět naplnila jejich nitra a zavdala popud k nové aktivitě. Tentokrát už klidnější, jakoby více promyšlené, ale vrcholící ve stejné bouři, po níž zavládl opět klid.
Janova mysl proměnila přítomnost v sen. Nepostřehl, že na lůžku osaměl a teprve šumot sprchy ho navrátil k realitě. Pozoroval praskliny ve stropní omítce a vyrovnával se se svým zážitkem i proviněním.
Dveře cvakly a když postava zahalená v osušce viděla, že Jan bdí, stejným graciézním pohybem jako už dříve, vyřkla: „Prosím, máš volno.“
Jan posbíral své svršky a zmizel za dveřmi koupelny. Když vyšel, seděla již dokonale upravená v křesle a z jejího pohledu vyzařovala pohoda.
„Půjdeme?“ zeptala se. Kývl, vtiskl jí mateřské políbení na čelo a provinile opouštěl místo svého prvního hříchu.
Čekali před dveřmi výtahu a jejich zraky se vzájemně opíraly.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se poněkud opožděně.
„Majka, a ty?“ „Jan. Uvidíme se ještě někdy?“
„To záleží na tobě!“ řekla a pokrčila rameny.
Delegáti se zrovna vraceli do sálu po kuřácké přestávce, a tak jejich návrat proběhl stejně nepozorovaně, jako odchod. Předsedající shrnul diskusní příspěvky a vyzval přítomné k připomínkám. Jan si vzal slovo.
„Domnívám se, že dnešní aktiv byl mocným impulsem pro naši další práci. Navrhuji, abychom se sešli opět na podzim, třeba v Brně, abychom mohli navázat na dnešní poznatky a vyměnit si opět zkušenosti.“
Potlesk a spiklenecká jiskra v sousedčiných očích zakončily tento památný den první nevěry.
Ivo Krieshofer
