no, prodloužili vízum
„Lásko!“, hulákal už v garáži.
„Představ si! Prodloužili ti vízum na další rok!“, jásal, máchal rukama, objímal mne a smál se. Moc jsem nechápala z čeho je tak nadšený.
Věděla jsem, že před pár měsíci požádal o prodloužení, zaplatil nějaký poplatek, ale bylo to pro mne nepodstatné. Jestli tam MÁM zůstat napořád, rok víza mne nijak neuklidnil. Já jsem řešila jiný problém.
Být anebo nebýt.
Tedy být tam, anebo nebýt vůbec!
Nevím, kde se ve mě vzala ta praštěná myšlenka. Prostě se uhnízdila v mé hlavě, v mém srdci, ve mně celé. Už v průběhu svého minulého života jsem se ptala sama sebe, zda sebevrahové jsou zbabělci nebo naopak to chce neuvěřitelnou odvahu. Kdysi jsem to uzavřela tím, že takový zoufalý čin může spáchat člověk jen ve chvilkovém pominutí smyslů, že kdyby ten člověk, který se vrhá ze skály měl možnost si s někým promluvit, určitě by se vzpamatoval.
Chápala jsem těžce nemocné a trpící lidi, kteří neměli žádnou naději na uzdravení, že volí dobrovolný a rychlejší odchod ze života. I když mne kdysi kamarád psychiatr vysvětloval, že naděje opravdu umírá poslední, a že je opravdu málo lidí, kteří dokáží sebevraždu připravovat delší dobu, uvažovat o následcích, v klidu vše rozebrat a pak se rozhodnout. To bylo v době, kdy jsem byla spokojená, měla život pevně ve svých rukou. Náš společný kamarád, tedy můj a páně psychiatra, se zastřelil – z nešťastné lásky. Rozebírali jsme to donekonečna, ale já jsem to pořád nebyla schopna pochopit.Byl to rozumný, úspěšný muž, vyrovnaný, s obrovskou perspektivou, a kvůli jedné ženské!!
Pokládám se za osobu, která dokáže pochopit i nepochopitelné, snažím se vžít do mysli druhého, ale tenkrát jsem byla vyděšena, protože jsem si myslela, byla jsem přesvědčena!, že to byla smrt zcela zbytečná. Unáhlené rozhodnutí. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se těmito myšlenkami budu zaobírat někdy já!
Kdy mne to napadlo poprvé, nevím. Ale už jsem nebyla schopna analýzy vlastního myšlení. „Zítra k nám přijede Katy (?), přijede mi vrátit auto a vezme si zpátky svoje. Možná přijedou i děcka…“.
Oznámil.
A šel rovnat dříví.
Zůstala jsem stát opřená o strom, koukala se na nebe, kde zase nádherně kroužili orli, poslouchala švitoření kolibříka, kočička vrněla u mých nohou, svět byl nádherný. Srdce se mi ale zastavilo. Zřetelně jsem cítila jak nic necítím! To bylo zvláštní.
Co k tomu říct? Jak se zachovat? Kam mám utéct?
Já prostě nemám kam! Auto nepojízdné – tedy to „moje“, k nejbližším sousedům, které jsem neznala, asi 5 km přes lesy, rokliny. Přátelé, ba ani žádní známí široko daleko nikde. KAM TEDY?
Dlouho jsem stála, neschopna ničeho. Ani myšlenka v hlavě žádná, prostě nic. NIC.
„Pojď mi pomoct, nestůj tam jak svatý na mostě!“
Nemohla jsem se odlepit od mimózy, která mne držela na nohou.
Slyšela jsem, že něco říká, neslyšela jsem však přesně, co.
Přišel ke mně, vzal mne za ruku a asi po třetí se ptal:
„Co je s tebou“? To tě tak vzala ta návštěva Katy?“, rozesmál se.
„Nemusíš nic vařit, nezdrží se tady dlouho, jen si musíme ujasnit další zdravotní pojištění a další věci, víš, Katy mne teď moc potřebuje.“
Jeho klid jsem mu záviděla.
Že by to byl potomek mohamedánů? Dvě, tři ženy – žádný problém?
Potřeboval on mě?
Já jeho ano. A velmi.
„Víš, Katy potřebuje …, stavil jsem se ke Katy, má zas problém …, Katy říkala, že až příště přijedu…, víš, co mi řekla včera Katy?“
Kde končí tolerance, kde začíná žárlivost, kde vzít nadhled, když nemáme kromě němých zvířat kolem sebe nikoho, kdo by vás vyslechl?
V den „D“ jsem byla nesmírně unavená. Nebylo mi vůbec dobře, ale naučila jsem se, že každou nemoc si člověk zaviní tady sám, být nemocný znamenalo být slaboch, být nemocný se prostě nenosilo. Povinností bylo to tajit, zatajit, a vyrovnat se s tím v sobě.
Obdivoval jednoho kolegu Japonce, kterému zemřela maminka, a druhý den přišel do práce, a nikdo na něm nic nepoznal. Nemoc, pojem citového pohnutí, to bylo těžce omluvitelné selhání. Podle něho.
Z této jeho bible se vymykala akorát Katy. Ta byla OPRAVDU nemocná, a potřebovala OPRAVDU pomoci.
Kdybych měla popsat své pocity při jejím příjezdu, musela bych si hodně vymýšlet. Já to prostě nevím.
Zatímco ON a Katy pili kafe a povídali si v obýváku, já jsem se zašila do pracovny k počítači, a tvářila se, že píšu. Něco.
Asi za půl hodiny dorazila Alenka. Jako velká voda, a já zbaběle zůstala v pracovně.
Připadala jsem si jako blbec.
Ne, já jsem byla blbec.
V obýváku to vybuchovalo smíchem, cinkaly skleničky, mluvilo se výhradně anglicky. Slyšela jsem Alenku, jak něco vytváří v kuchyni, a já jsem tam byla a nebyla.
Zcela paralyzována jsem seděla před počítačem, koukala z okna, a z očí se mi hrnuly slzy. Nekonečné množství slz, stejně jako nekonečné množství hvězd na californském nebi.
„Tady jsi zbytečná. Tady jsi nějak navíc, holka!“, vířilo mi hlavou.
„Co tady dělám? Nejsem normální já nebo zbytek světa? Zcela určitě já! Už blbnu. Zblbla jsem. Zmagořila. Zbláznila jsem se!“
„Bye!“, ozvalo se za nekonečné století dvouhlasně.
Katy a Alenka nakoukly do pracovny, zamávaly, a odsvištěly.
Sotva se usadil prach na cestě po jejich odjezdu, byla jsem vmanévrována do ložnice, kde jsem byla zahrnuta tolika něžnostmi, tolika láskou, a tolika krásnými slovy, že jsem musela vypnout mozek zcela, abych uchránila svoje snad poslední zbytky rozumu.
Večer jsme tradičně leželi ve SPA, koukali na hvězdy, a „povídali si“. Tedy, abych byla přesná, povídal on. Hodně, dlouho. Slova jako med, věty jako sněženky.
Snažila jsem se jeho hlas brát jako kulisu nádherného večera, a moc problémů mi to nedělalo. Já totiž vůbec nevím, co jsem tenkrát vlastně cítila.
Nutně jsem musela postupně dozrát do podoby schizofrenika.
„A tak nechám to pojištění ještě na Katy, aby mohla jít na tu operaci. Dokud se neožením, tak to nebude problém. Ty jsi naštěstí zdravá a silná, tak to bude OK. Vízum máš, krásně nám to vyšlo“.
„Nám“ to krásně vyšlo? Komu? Já zdravá a silná?
Já jsem byla uzlíček nervů, nesvéprávná hrouda bolavých pocitů. Byla jsem si jista, že když zafouká mírný severní větřík, rozpadnu se na molekuly a každá z nich bude řvát bolestí.
Dny, týdny šly dál. Já však zůstávala na místě, neschopná rozumné myšlenky, natož činu.
Dana Šťastná
