Jdu roklí k hradbě domů slepených z panelů z dob nedávno dávných. Pomalu se přede mnou vztyčují, jako hradba stromů, které jen tuším v dálce za nimi. Ne, vlastně netuším. Jsou tam a vím to. Rád se vracím ze samoty k lidem. Z chtěné a známé samoty zahrady do společnosti anonymních, poloznámých a někdy i známých lidí. Město je skvělý vynález. Poskytuje anonymitu v lidském souznění. Stáváte se součástí lidstva v přímém přenosu. Může vám připadat jako nepřátelské a nehezké, ale jaksi si neuvědomujeme, že v nedávném starověku, ba i středověku, vás za branami mohla třeba sežrat šelma. Dost často i ta lidská. Málo si uvědomujeme, jak příroda ve své přirozenosti k nám může být nepřátelská. Proto města vznikla. K ochraně a obraně. Z některých se staly klenoty lidské kultury a seznáváme je krásnými.
I dnes se potkávám s lidmi. Občas se střetnou pohledy, častěji se minou, neboť zírat je neslušné. Někteří lidé mají krásné oči. Nebo spíš pohled. Ani to není to přesné vyjádření. Nějak mi na to nestačí ten můj rodný jazyk, abych se vyjádřil přesně. I ty nejkrásnější oči mohou být prázdné. Znám nádherné modré oči, které se při pohledu na vás nijak netváří. Nedívají se ani skrz vás. Jsou trvale chladné a máte pocit, že jsou mrtvé, i když občas mrknou. Ony nejsou totiž ani zlé. Nemění se ani při smíchu. Jestliže platí, že oko je do duše okno, tak tento jedinec je bez duše. Vždycky znovu a znovu žasnu při setkání s tímto člověkem, že vlastně žije. Jak nádherně se rozzáří oko jedincovo, když trpí zamilovaností. Z očí se chvílemi stávají reflektory na přistávací dráze pro letadla a vám je líto, že to nejste zrovna vy, který přistává. Mé dávné dámy z mého mlada mi říkaly, že se na ně při zamilovanosti dívám pohledem mile blbého štěněte.
Od té doby pozoruji štěňata, jak se vlastně dívají, a stále se nevidím. Asi potkávám samá mile chytrá štěňata. Prosím vás, jestli máte doma mile blbé štěně, pošlete mi fotografii na nástěnku, ať neumřu v nevědomosti. Je vidět smutek, je vidět radost v očích nás všech a i hráč pokeru je neprůhledný jen při hře, ale ne při životě mimo hru.Věkem se u většiny z nás světlo z očí trochu vytrácí. Nebo spíš je méně vidět. Ale vlastně, není to totéž? V každém případě se oči rozzáří v momentě, kdy je nějaký zájem. O peníze, o zážitky, o lidi a i o věci.
Kdysi dávno jsem slíbil osobě mě velice blízké, že ji pomůžu. Jako tvrdý a odhodlaný muž, jenž si toto pojmenování opravdu zaslouží, jsem jí slíbil, že odvezu jejich kočku na poslední cestu k veterináři. Bylo to pro ni jediné řešení a pro tu kočku vlastně též. Strčil jsem kočku do tašky, nasedl do autobusu a jel.
Myslím si o sobě, že nejsem měkota. Možná občas blekota, ale měkota ne. Vysvětlil jsem zvířecímu doktorovi, co chci a proč a on celkem bez námitek souhlasil. Vždyť to spraví jediná injekce. Vyndali jsme Bobše z tašky, já ho hladil a on mu dal injekci do stehna zadní nohy. Byla to jeho poslední injekce. Cuknul sebou při vpichu a přitom se lísal. Já Jidáš ho hladil po hřbetě a on se na mne najednou začal dívat udiveně, nohy mu začaly poklesávat.
Pochopil, že je zle, že umírá a díval se na mne s poslední nadějí, že ho zachráním, že ho spasím. Jeho pohled byl stále překvapený, pak pochopil, že už mu nepomůžu ani já. Otočil hlavu k noze, jako by se chtěl té bezvládné nohy zbavit a z očí se mu začalo vytrácet světlo. Ty oči pomalu zhasínaly, ale ty oči se na mne stále dívaly. Asi mi musely vytrysknout slzy, protože doktor mě začal utěšovat, že už ho nic nebolí a že už mu je dobře. Popadl jsem obojek, který byl tím jediným, co po něm zbylo a vypadl jsem z ordinace s pocitem zbabělého vraha. Utíkal jsem k řece. Lidi se na mne udiveně dívali a já ani těm známým neodpovídal na pozdrav. Doběhl jsem ke splavu a dlouho jsem stál nad jezem. Voda sjížděla po jezu dolů, tříštila se o kameny, nad jezem se vznášela vodní tříšť a mně bylo nepříčetně smutno. Měl jsem vztek na sebe, vůbec jsem si nepřipadal jako tvrďák, ale jako zmanipulovaný blbec. Rozeběhl jsem se po trávě a vší silou mrsknul obojek do vody. Vždyť voda plyne a odnese všechno. Smutky, vztek i ten obojek od Bobše. A Bobši, promiň, jestli můžeš, a buď šťastný v tom kočičím nebi. Vždyť to světlo v mých očích pohasne taky a třeba bych za tu injekci dal milion a nikdo mi ji nedá.Pak si budeme rovni.Rovni v nedobrovolnosti.Ty,kterému jsem zkrátil život, a já, kterému nebudou chtít dovolit smrt. Ještě jednou ve svém životě jsem viděl hasnout světlo v očích. Tentokrát jsem život zachraňoval, ale nezachránil. Ale to už je jiný příběh a o tom snad někdy příště. A vám přeji hodně světla v očích a svobodu rozhodování. Vždyť není nic důležitějšího v lidském životě. Svoboda volby a oheň života. Života, který je nejlépe vidět v očích. Třeba zrovna v těch vašich.
