Amerika,
Amerika - Cesta
Za hlubokého
režimu, zvaného totalita, zhruba v roce 1973 se moje nejlepší kamarádka provdala
za amerického občana. Na dálku.
V té době jsem měla i já na výběr.
Obě jsme se "učily" jazyk anglický a
v rámci zdokonalení jsme si psaly s nějakými dvěmi amíky. Korespondence to
musela být velmi pozoruhodná a asi tak podnětná, že se oba rozhodli, že nás
navštíví v naší socialistické vlasti.
Byli zhruba o dvacet až dvacet pět
let starší, než my. Byli oba úplně zvláštní a bezvadní! Kolem nás se regionálně
míhali brigádníci, kteří přijeli budovat ostravsko - karvinské doly a najednou
před námi trčeli dva nefalšovaní "zápaďáci", s touhou si nás obě odvézt a
pojmout za manželky. Pořád se smáli, nic nebyl problém (to už jsem tedy znala) a
během tří týdnů se kamarádka rozhodla, že se provdá, já že nikoli.
Jo, ve dvaceti jsem nebyla takový ďas
jako nyní, ve věku tlejícího stromu.
S touto kamarádkou jsem se setkala až
po 25ti letech v Reno - ale o tom později.
Nyní jsem jen vzpomínala jak se
chystala na cestu ona a jak já. Jí maminka nasmažila vepřové řízky, na krk si
upevnila papundeklovou ceduli s údaji kdo je, cíl cesty, číslo letadla a hodinu
odletu a přestupu v Londýně. Dobře holka udělala!
Odmítla jsem pyšně a sebevědomě řízky
i ceduli a tato trestuhodná lehkomyslnost se mi měla sakramentsky vymstít!
Žila jsem v přesvědčení, že anglicky
umím. Až do osudného momentu, kdy jsem se setkala face on face s "rodilým
mluvčím". Předtím jsem ovšem bravurně prošla Ruzyní, nasedla do letadla směr
Londýn a za nezištné a nemalé pomoci mého scestovalého synovce se odlepila ze
země rodné a mířila do země zaslíbené.
Což o to, nasednout do letadla, kde
minimálně třetina lidí hovořila česky, vystoupit v Londýně - dál to taky
neletělo, tak to opravdu nebyl žádný problém.
První překážka, dle mého názoru
smrtelná, nepřekonatelná a ví Bůh, jak mne dostala na kolena a do hlubokého
předklonu nastala v momentě, kdy jsem se ocitla na jiném letišti než na
pražském. To jsem znala. Dále znám letiště v Košicích, Brně, Ostravě, Budapešti,
Dubrovníku (kdysi dávno.), Varšavě. S tímto "vybavením" jsem s klidnou myslí
vystoupila v Londýně a - vytřeštila oči.
Nutno předeslat, že jsem se narodila
s vrozenou vadou. Nemůžu za to. Ani po usilovném tréninku, ani po znásilňování
mého já se mi tuto "vlastnost" nepodařilo za mého poměrně barevného života
zvládnout. Nikam netrefím. Nikdy.
Ve vlastním městě se doptávám kam mám
jít, protože předevčírem tady byl sekáč, dneska tu je banka! Tím mne ti
kapitalisti dokonale blbnou, neustálým přemísťováním cenných orientačních bodů.
V lese stačí, když se otočím o pár
stupňů někam a jsem v háji. Tedy v lese, ale bez absolutního sebemenšího ponětí
kudy ven. Znám akorát lišejník, který prý roste na severní straně stromů, tím
ovšem veškeré znalosti o orientaci končí.
To je les, český les, kde je přece
jen naděje, že maximálně po týdnu bloudění objevím na konci lesa chaloupku či
pochodující penzisty, kteří hovoří česky. V obchodním domě už to je horší, když
vyjdu jiným vchodem než jsem vešla. Nachází-li se tento obchodní dům
v Budapešti, katastrofa hotová. Zažila jsem, pamatovala si a dodnes mnou obchází
hrůza, když si vzpomenu na laxní přístup všech kolemjdoucích, na nezodpovědné
spolusouputníky JZD Pržno, kteří mne nechali napospas Maďarům. Oni mne sice
hledali, ale než mne - zoufalou, brečící, nešťastnou a schopnou skočit pod první
vlak, který tam bohudík nejel našli, uplynulo pět hodin času. To byla jen malá
odbočka, asociace, vzpomínka, která mne měla varovat. Nevarovala!
V Praze jsem se světácky ptala
(nejsem blb, že ano.), jestli letadlo, letící z Londýna do San Francisca hostí
také jiného Čecha, nejen mne. Sympatická, mladá a života neznalá osůbka mi
s úsměvem odvětila, že nikoliv. Moje teze, že se ho chytnu za nohu a budu se
tvářit, že jsem jedno z jeho zavazadel tudíž vzala za své.
Vsugerovala jsem si, že nejsem úplně
pitomá, když tolik milionů lidí denně cestuje sem a tam a docestují, dorazím na
místo určení i já.
To jsem si myslela do momentu, kdy
jsem s proudem lidí, kteří vystupovali z letadla, uvízla na nějakém obrovském
prostranství, které jsem odhadovala na deset spartakiádních stadionů.
Vážení přátelé, ano! Letiště
v Londýně JE (!) veliké.
Proud spěchajících lidí "někam" mne
strhnul, chvilku jsem s nimi pochodovala, odevzdaně a s pocitem, že když někam
míří taková spousta lidí něco na konci této pouti bude.
V momentě, kdy se dav začal tříštit
do menších proudů jsem znejistěla. Už nebyl jeden mohutný proud, zástup se dělil
do malých říček a posléze potůčků a já netušila, ke kterému se připojit.
Vzpomněla jsem si na Budapešť. Hlavně
se nesmím vracet, otáčet či jinak měnit směr. Zůstat stát a čekat!
Chvilku jsem tedy stála na místě.
Kolem mne proudily všechny národnosti světa všech kontinentů. Proletáři všech
barev se spojili.
Začalo mne být horko a vzápětí zima.
Že jsem neměla sebou řízek, to bych přežila, nakonec, bez jídla prý se dá přežít
i několik dnů. Ale ta papundeklová cedule, ta mně sakra scházela!
Jelikož mám testy ověřeno, že nemám
IQ blížící se debilitě usoudila jsem, že při mé inteligenci se "nějak" z tohoto
problému dostanu. Navíc - s mou znalostí cizích jazyků! Žila jsem v domnění, že
mám nadání pro řeči. Plynule jsem mluvila česky, slovensky, rusky, polsky díky
kdysi mnohem lepším programům v televizi. Z němčiny jsem maturovala za dvě a
v Jugoslávii jsem vesele žvatlala s Italy i Chorvaty. Anglicky jsem se "učila"
už dvacátý pátý rok. Zpívala jsem si společně s Beatles a dokonale jsem s nimi
splývala (foneticky ovšem).
Vytvořit v hlavě jednu větu, která by
obsahem odpovídala mé situaci bylo zcela jednoduché. "Prosím Vás, mohl byste mi
pomoci? Hledám přípoj do San Francisca. Děkuji, jste velmi laskav."
Pro úplné uklidnění jsem v ruce
třímala letenku, na které bylo určitě napsáno, odkud, v kolik, kam. to jsem
věděla. Ovšem - mé brýle byly někde zašantročené, jelikož jsem je odmítala vzít
na vědomí. Už dva roky jsem nepřečetla bez brýlí ani jízdní řád a v obchodech
jsem trpěla, protože až u pokladny jsem zjišťovala, kolik co vlastně stojí.
Nicméně jsem se pořád tvářila, že jsem mladá a brýle nepotřebuji.
Osudné to bylo.
Od tohoto okamžiku až do mé "smrti"
to byla snad moje největší chyba. Nebo aspoň jedna z největších. Momentálně jsem
ale stále trvala na svém a sama sebe přesvědčila, že brýle jsou zatím
zbytečností a hrdě jsem čelila všem nástrahám pro poloslepé občany.
Tedy - v hlavě složenou větu, velmi
precizně přeloženou do angličtiny, několikrát jsem si ji v duchu zopakovala,
vypilovala přízvuk a teď jen koukala kolem sebe koho poctím mou otázkou.
Kolem mne se pořád střídalo tolik
lidí! Všichni - nevím proč - někam spěchali. Oči upřené vpřed jako na
budovatelských plakátech - vstříc lepším zítřkům.
Už dvakrát jsem se nadechla, ale
vzápětí rychle zase vydechla. Kolem mne byl celý svět. Na relativně malém
prostoru všechny národy a národnosti naší planety. A kříženci těchto národností.
Ne, neprali se. Každý z nich šel za nějakým svým cílem. Já bych taky šla, cíl
jsem měla, ale kudy? KUDY?
Čas ubíhal a mi se chtělo brečet!
Zavřela jsem oči, nadechla se potřetí
a přistoupila k jednomu muži. Výběr absolutně namátkový!
"Please, help me" . vypadlo ze mě a
víc ani ťuk.
Okno.
Nic.
Podmiňovací způsob, přídavná jména,
řazení slov při otázkách - všechno bylo někde jinde než v mé hlavě. Vybavovaly
se mi jen spojky a ty byly v této chvíli opravdu bezpředmětné!
No nic, "help me" je docela jasná
žádost, ne? Uklidňovala jsem se.
Ovšem - posléze jsem pochopila, že ne
mluvit, ale ROZUMĚT je důležité!
Spustilo se na mne něco, v čem jsem
sice poznala jazyk anglický, ale to bylo vše. Čím víc jsem kulila oči, bledla,
muž hovořil stále více a více, z jeho tónu jsem poznala naléhavost a já jen
zírala. Kladl otázky. Nějaké.
Ne, nikdy tam nedojedu! Zůstanu tady,
na letišti a stejně, jako v Budapešti to bude všem jedno. Pomalu tu zestárnu.
Obrostu mechem nejen ze severní strany, uhynu žízní, hladem.
Mozek přestal fungovat. Polohlasně
jsem si povzdechla : "Jsi v prdeli, zlatá rybko..", načež mnou vybraný zachránce
zareagoval: "Vy jste z Prahy?"
Ono to mluvilo česky!
Maminka mi říkala, že jsem se
narodila v neděli a jakožto nedělní dítě musím být v životě šťastná!
Teď mi ta neděle přišla sakra vhod!
Nefungovalo to vždy! U mne převažovala jistota, že každá radost musí být
vykoupena bolestí a při inventuře mého života vím, že můj jeden gram radosti je
nutno vyvážit pěti tunami bolesti. Mé.
Dobrý to muž mne objal, vzal mou
tašku a manévroval bokem mimo exodus všeho lidstva. Nevím, jak je to možné. Byl
to jediný Čech, který letěl stejným letadlem jako já, do San Francisca, ve
stejnou hodinu, ze stejného "výkopu". Jel odněkud z jižní Afriky. Dalších 400 či
kolik to pasažérů spolkl tento kolos, česky nemluvilo.
Okamžitě jsem se ho křečovitě chytla
a odmítla ho spustit z očí i z mých rukou. Zachránce! Hrdina! V ten moment jsem
ho milovala!
Ne, nepustím se ho a kdyby mně chtěl
náhodou prchnout, praštím ho po hlavě deštníkem!
Do odletu zbývaly dvě hodiny (prý),
říkal. Uklidnila jsem se však až v momentě, kdy mne usadil a nade mnou se psalo:
San Francisco, hodina, číslo letu - a ono to souhlasilo s mou letenkou.
A začal povídat.
Jéžišmarjá, ten byl ukecaný. A
ješitný! Chlubil se svým majetkem, rozsetým dle jeho slov po celém světě. Všude
měl vily s bazény, cestoval jen tak nalehko s podezřele tenkou taškou. Tam by se
mi vešla akorát rtěnka a doklady. Cestoval často, cestoval zřejmě rád a asi to
byl obchodník se zbraněmi, drogami nebo bílým masem. Nevím. Bylo mi to jedno,
hlavně, že letí tam, kam já.
Dana Šťastná