Tak nazval, nejspíše s ironickým úsměvem, ruský mystik D. S. Merežkovskij, proměnění vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské. Pozoruhodné je, že evangelisté vesměs tuto příhodu minuli, zatímco svatý Jan, v předtuše hlubokého smyslu této události, zaznamenal doslova všechno, co se toho dne odehrálo. Ten text nezbývá než ocitovat, abychom si jej patřičně vychutnali. Tedy, jak se dovídáme, v Káni se konala svatba, na niž byl pozván nejen Ježíš se svými učedníky, ale i jeho matka, Panna Maria. Když došlo víno, Maria připomněla synovi, že „nemají už víno“. Ježíš odvětil, že „ještě nepřišla má hodina“. Nicméně Ježíšova matka řekla služebníkům zcela symbolicky – „Udělejte všechno, co vám řekne.“
Pozoruhodný vzkaz nám všem, zejména když si uvědomíme, že v tomto okamžiku Panna Maria promluvila v zápisech evangelií naposled. A to Ježíšův pěstoun nepromluvil v celých evangeliích ani jedinkrát. Ježíš pak vydal pokyn, aby obsluhující personál naplnil připravené džbány vodou. Bylo jich celkem šest a jejich obsah se, jak si spočetl Merežkovskij, rovnal přibližně 500 až 700 litrům. Tedy dost, aby se odehrál tento „opilý zázrak“. Hostí bylo jistě hodně, svatby se konaly dle místních zvyklostí nejméně tři dny, ale bohatší pořadatelé této slávy mohli protáhnout veselí i na celý týden. Tak či onak se jistě, zejména mírně podroušení hosté, potěšili. Zejména když, jak se dovídáme z Janova evangelia, správce svatby pochválil ženicha, když shledal, že člověk nejprve předkládá dobré víno, a „teprve až se hosté podnapijí, víno špatnější; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ Možná, že právě stav hostí vyprovokoval Merežkovského, aby hovořil o „opilém zázraku“. Však díky Bohu se tento zázrak či znamení, tedy proměna vody v sladkost hroznů, odehrává ve všech vinicích světa rok co rok.
Mnohem podstatnější je ovšem pasáž, sdělující nám přes dvě tisíciletí, že podle momentální situace se Ježíš odhodlává k zázraku, ačkoli „ještě nepřišla jeho hodina“. Inu krátce před svým prvním vystoupením se Ježíš postil na poušti dlouhých čtyřicet dní – problém, s nímž si neumí poradit ani méně informovaní duchovní. Ovšem některé skupiny lékařů, kteří se zabývají onkologickými příhodami, vědí, že je velmi užitečné nechat nádory „vyhladovět“. Doporučená doba je právě oněch čtyřicet dní. Krom toho právě čtyřicátého dne prožijí pacienti zázračnou proměnu; shledávají totiž v tomto okamžiku, jaké mají poslání, své jedinečné zadání a hodnotu své vlastní duchovní výbavy. Proto se této zkoušce podrobují občas i naši souputníci, jimž, krom prozření, nic jiného neschází. Tato zkouška tedy nemohla než postihnout člověka Ježíše, který rozpoznal i čas svého prvního vystoupení.
To je ovšem i záhada relativity času – Ježíš se nejspíše u svého pěstouna Josefa zabýval tesařinou do svých, řekněme třiceti let. Vyzrával duchovně mezi námi, aby v posledních pouhých třech letech naplnil své životní poslání. Tu nelze nevzpomenout na Karla Havlíčka Borovského, který odešel v 35 letech, zatímco například světová pěvecká hvězda Susan Boyle, vystoupila na scénu ve 47 letech, tedy v čase, kdy byl Havlíček (srovnáním obou postav) již 12 let po smrti. Jsou mezi námi i autoři, kteří v tichosti své samoty připravují zítřek, aby jejich rukopisy nalezly čtenáře až po jejich odchodu. A najednou objevíme jímavý duchovní text neznámého autora, který byl nalezen v závěru 17. století v římském chrámu svatého Pavla, aby oslovil dnešek. Vynořil se náhle v pojednání o kvantové fyzice, tedy v oblasti, kde bychom to vůbec nečekali. Jak vidno, čas je relativní pojem, a nejen v pojetí Alberta Einsteina. Jestliže je tomu tak, pak uprostřed relativity našeho života musí existovat protipól absolutní pravdy v Boží osamělosti.
A v Káni a v Janově poselství nalézáme i další symboliku. Voda křtu, který Ježíš absolvoval u Jana Křtitele v řece Jordánu, se tentokrát mění ve víno, aby se po čase proměnilo víno v Ježíšovu krev Poslední večeře a v tajemství eucharistie. A Ježíšovi učedníci zpozorovali, jak čteme u evangelisty Jana, „počátek znamení, které Ježíš vykonal; tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“ Inu byli na počátku své cesty, v prvním semestru Ježíšovy teologické výuky, a čekaly je ještě četné životní zkoušky. Nicméně i v okamžiku Poslední večeře selhávali, rozprchli se, jako když foukne do misky plné mouky. A trvalo ještě dlouho, než se vydali do světa, aby šířili evangelium.
Zbývá ještě poslední zmínka o samotném víně. Jak uvedl kdysi Ovidius, „víno dodává odvahy“, zatímco jinde čteme, že víno po jídle a po skončené práci je nedílnou součástí naší civilizace právě tak jako čistý oblek, květiny na stole, teplá místnost a příjemná společnost. Konec konců dvanáct apoštolů s Kristem vytvořilo společenství, které můžeme těmto mužům v dnešním čase jen závidět.