Zřícenina středověkého hradu na severní straně Lužických hor se nachází nedaleko obce Jiřetín pod Jedlovou v okrese Děčín. Tento gotický hrad byl postaven kolem dvou znělcových skalisek ve 14 století a měl vynikající strategickou polohu. Umožňoval hlídat jediný schůdný přechod z Lužice na českou stranu Lužických hor. Vlastníky byli rody Vartenberků, Berků, Šlejniců a mnoho dalších. V 17 století byl opuštěn, chátral, později se stává vyhledávaným turistickým cílem. Je chráněnou kulturní památkou volně přístupnou, pouze skalní vyhlídka umožňující pohled na území Čech a Saska, je placená. Okolí je významnou botanickou lokalitou s výskytem vzácných teplomilných rostlin.
Mimo této krásné lokality se zachovalo i množství legend. O ukrytém pokladu se dozvěděli i v daleké cizině, a tak se stalo, že se tam objevili i tři cizinci se snahou poklad najít a vykopat. Když jim krčmář potvrdil, že jsou opravdu v blízkosti hradu Toštejn ubytovali se u něho. A také od něho si nechali o zřícenině vyprávět. O zlém lakomci, co vlastní ženu utrápil, ale potom ho vzal čert a jeho poklad od té doby hlídá ohnivý pes. Jeho utrápená žena chodí po hradbách, jak bílá paní. Kdo ji vysvobodí, tomu ukáže tajné sklepení a ani ohnivý pes mu neublíží. Ovšem může ji vysvobodit jen člověk spravedlivý, který nikomu neublížil, a hlavně musí přát druhým víc než sobě. Pokud by chtěl poklad jen pro sebe, zle by se mu vedlo.
Cizinci v hostinci strávili mnoho dní, často chodili ke zřícenině vyměřovat. Jednou v noci o půlnočním vyzvánění, uviděli bílou paní a označili si místo, kde nehybně zůstala stát. Druhý den opět v noci si poklad chtěli vyzvednout. Jenže jejich vůdce je zradil, odešel s krumpáčem ještě když spali. Našli ho mrtvého u vykopané jámy se šíleně vytřeštěnými očima. Při pohledu na něho je chtivost po pokladu opustila mrtvého pohřbili, zaplatili účet a vrátili se do Itálie.
O bílé paní vypráví i další pověst. Na hradě žil loupeživý rytíř, který miloval jen své bohatství. Potřeboval své bohatství rozšířit, a tak hledal bohatou nevěstu. Jeho přítel, který majetek získal stejným způsobem, měl dceru, a tak se konala velkolepá svatba. Nebylo to dobré manželství a dcera svému otci vyčítala, že ji do něho nutil a ona nemohla svému otci odporovat. Milovala jednoho mladého, ale chudého rytíře, který ze žalu odešel do světa. Brzy se vrátil v přestrojení za pěvce a odvážil se i na Tolštejn.
Svůj vztah obnovili, protože láska je silnější, ale báli se prozrazení. Jednou je našel v objetí pán hradu. Pěvec vyskočil z okna a manželka čekala, až se muž uklidní. Ten ji po čase naoko odpustil, ale tajně pátral, kdo to byl. Když to zjistil, začal připravovat krutou pomstu. Mladíka nechá popravit a jeho hlavu dá své nevěrné ženě jako dárek. Jeho úmysl byl prozrazen, a tak se milenci rozhodli utéct někam daleko. Na scénu se dostalo opět otrávené víno, manžel to poznal a donutil svou ženu zbytek vypít. Přitom vyslovil strašnou kletbu „Ať ani ona nenalezne v hrobě klid, ať bloudí po hradbách jako bílá paní, dokud se nenajde mládenec, který ještě nepoznal ženu, ač vyrostl mezi neřestmi, který byl odkojen divou zvěří, a přesto zůstal neposkvrněn“. Pak po zabití draka paní osvobodí a stane se pánem pokladu. Zatím se takový zachránce nenašel, tak Bílá paní stále chodí po hradbách.
Další legenda vypráví o lupičském rytíři, který přepadal a olupoval kupce. Za zajaté žádal výkupné. Ten, kdo se nemohl vyplatit, ve vězení zemřel. Páni z okolních panství, kterým jeho chování ohrožovalo obchod se snažili přes vyjednávače ho varovat, před jeho dalším počínáním. Vzkázali, že neuposlechnutí potrestají ohněm a mečem. Rytíř spoléhal na své pevné hradby a posly nechal vyhnat. Jeden z nich ho varoval „nespoléhejte na své hradby, už byly dobyty pevnější hrady a na jejich troskách veselí bojovníci popíjeli víno a oslavovali vítězství“. Ovšem rytíř odpověděl, že přijdou-li na hrad, dostanou napít tak, že jim sám čert požehná.
Své chování nezměnil, jen nechal na hrad svést víno, kterým naplnil celé hradní sklepení. Jednou v noci se spolehlivým služebníkem všechny sudy z vínem doplnil smrtícím jedem. Zemští páni shromáždili vojsko a lupičské hnízdo dobyli. Přitom se zřítila klenba sklepení a zasypala ho. Vítězové víno neobjevili, a tak řadu let leželo pod troskami a rytířova pomsta se nenaplnila. Až nový majitel chtěl důkladně hrad opravit. Dělníci sutiny ze sklepení odstranili a jeden z nich vešel dovnitř. Vypadal celý omámený a pozbyl vědomí. Ostatní dělníci vidouce opilého druha se rozhodli jeden sud si narazit. Jeden z nich znal pověst o rytířově pomstě, a proto nechal provést zkoušku, které potvrdila, že víno je smrtelně jedovaté. Rozhodl, že se víno použije na hašení vápna. Tomu vínu se pak přičítala pevnost hradních zdí, které vydrželo po staletí odolávat vichru i vodě.
I v další pověsti hraje víno důležitou roli. To, když na hradě vládl starý rytíř se svými sedmi syny. Vychovával je velmi přísně, a protože byl velice lakotný, své poklady před nimi střežil. Jeho bezcitnost v synech vyvolávala nenávist, což se neustále zvyšovalo na obou stranách. Tak se synové rozhodli a dohodli, otce zabít, jen čekali na vhodnou příležitost. Když otec jednou sám se vydal na lov, synové pod různými záminkami se vzdálili z hradu a zamířili různými směry do lesa.
Otce přepadli a zabili. Mrtvolu zahrabali, přísahali si vzájemně mlčení a zase různými cestami se vraceli na hrad. Nejmladší z nich, byl nejkrutější a chtěl slib využít ve svůj prospěch. Když jednou zůstal na hradě sám, tak čeládce oznámil, že otce zákeřně zabili jeho bratři a přikázal zavřít bránu. Když se bratři vrátili, místo vstupu do hradu, je přivítala volání, že jsou otcovrazi. Tak pochopili, že byli zrazeni, ale vzdát se o svá práva nemínili. Brzy dali dohromady silnou skupinu ozbrojenců a vrátili se k hradu. Hrad byl dobře střežen, a tak se snažili zviklat obránce tím, kdo že otce zabil.
Pokud bojoval pán s nimi, nevěřili. Byl však zraněn a viděl, že ztrácí důvěru svého mužstva i obával se jejich zrady. Rozhodl se z obklíčeného hradu tajně uprchnout. Nejprve nasypal do sudů s vínem jed, pak založil na mnoha místech oheň. Posádka po jeho útěku se vzdala a vítězní bratři začali vínem slavit vítězství. Prchající rytíř s obtížemi doběhl k lesu a poslal svého jediného služebníka pro vodu. Měl obavy, že ho bratři pronásledují, a tak na sluhu volal, aby ho ukryl v lese. Jenže záhy poznal, že ho neodnáší jeho sluha do hloubi lesa, ale naopak směrem k hradu. V tu chvíli měl pocit, že vidí ducha svého zabitého otce. Neznámý, zmítající tělo odnesl do hradu, kde umíralo v hrozných bolestech šest bratrů. Ráno našli služebníci mrtvých sedm bratrů.
K pověstem patří i ta o pyšné majitelce hradu a trestu, který ji stihl. To, když starý Beneš z rodu Berků se oženil s mladou Ludmilou z Vartemberku a žil s ní ve šťastném manželství. Když vážně onemocněla a nic nepomáhalo a její smrt se zdála neodvratnou. Z Prahy přišel mladý lékař jménem Vilém a ten krásnou paní před smrtí zachránil. Při jedné příležitosti se jí vyznal ze své lásky k ní. Vrátil se domů z ujištěním, že je jeho láska opětována.
Brzy na to starý Beneš zemřel a Vilém se vrátil na Tolštejn. Byl vřele přivítán a byl dohodnut jejich den sňatku. Správce hradu Viléma požádal, aby se přimluvil u paní k povolení sňatku s její komornou. Zkusil to, jenže ona to odmítla se slovy „vymanila jsem tě z tvého poníženého postavení, ale nemáš právo se míchat do mých záležitostí“. V tu chvíli poznal špatný charakter své nastávající a rozhodl se odejít. Večer v zámecké kapli se modlil, aby našel sílu to uskutečnit. Poklekl na stupně oltáře a uviděl malý balíček a v něm náčiní bradýře. Považoval to za znamení a před oltářem slíbil, že se nevrátí do náruče své budoucí choti dříve, než by ji mohl od nebezpečí potupné smrti uchránit.
Vydal se na cestu, na které ho stařec sedící na silnici, požádal o ostříhání. Vilém tak učinil a před jeho zrakem se objevil krásný mládenec, který pravil „děkuji ti za tvou dobrou vůli a jako odměna budiž ti dáno nadání každému starci, kterého ostříháš, vrátit jeho mládí“ dořekl a zmizel. A tak se stalo a mnohým stařečkům vrátil mládí. Doslechl se o tom i starý král z polského Krakova a také on omládl a Vilém si mohl cokoliv přát. Nechal si jeden den na rozmyšlenou, ale už nemohl přání vyslovit, oněměl. Král nechal zavolat nejlepší lékaře, slíbil za uzdravení velkou odměnu. Jenže stav Viléma se nezlepšil, král navýšil odměnu, ale zároveň také popravu za neúspěch. Nebyla to lákavá vyhlídka, a tak žádný další nepřišel. Po čase se objevil jakýsi stařec s tím, když ho nechají o samotě s nemocným, vyléčí ho. Nejprve zkusil oslovení jménem, pak ze sebe strhl falešné vousy a rozhrnul plášť. Před Vilémem stála Ludmila v celé své kráse, Vilém mlčel a hleděl na ni jakoby, ji neznal. Ludmila brzy po jeho odchodu litovala svého chování, vydala se po jeho stopách až po obtížném a strastiplném putování se dostala do Krakova. Prosila ho za odpuštění, klekla k jeho nohám, prosila, aby ji nenechal popravit. Marné, Vilém nepromluvil.
Ludmila králi musela ohlásit, že léčení bylo neúspěšné. Byla vydána katovi. Ve vězení napsala své rozloučení s Vilémem a ráno odešla na popravu. Bylo tam mnoho lidí a také Vilém mlčky a smutně hleděl na popraviště. Neúspěšný lékař položil hlavu na špalek. Když kat zvedl sekeru, zvolal Vilém silným hlasem „stůjte, tento lékař mě uzdravil“. Ludmila byla zachráněna a Vilém splnil svou přísahu – zachránil ji před potupnou smrtí. Polského krále seznámili se svým příběhem, ten je bohatě odměnil a oba se vrátili na Tolštejn, kde spolu dlouho a šťastně žili.
Další pověst je o podivném ptáku, který v noci oblétával trosky bývalého hradu Tolštejn s hlubokým a smutným křikem. Obyvatelé v něm viděli jednoho bývalého majitele hradu, o kterém si vyprávěli. Jeden z prvních majitelů hradu měl krásnou dceru, kterou chránil jako oko v hlavě. Bylo to v době, kdy se ještě věřilo na nadpřirozené bytosti. V hustém lese nedaleko hradu žil jeden kouzelník, který se chtěl přesvědčit o kráse hradní dcery o kterou byl velký zájem.
V přestrojení za mladého rytíře se vydal do hradu. Pověsti o ní nelhaly a on požádal jejího otce o její ruku, ten poznal vlka v rouše beránčím a zdvořile jeho žádost odmítl. Kouzelník se nevzdával a v různých převlecích znovu žádal o její ruku. Po třetím odmítnutí ukázal svou pravou tvář. Starý rytíř chtěl svou dceru od moci kouzelníka ochránit, hrad a celé okolí dal knězem vysvětit a kadidlem vykouřit. O svou bezpečnost nedbal, věřil, že s mečem a kopím se dokáže ubránit. Při jednom z lovů vyběhl z houští mohutný medvěd a rytíř hnán loveckou vášní se hnal za ním. Najednou místo medvěda se objevil kouzelník a opět žádal o ruky jeho dcery. Rytíř se nenechal přesvědčit a zapřisáhl se při Bohu a všech svatých, že mu dceru nikdy nedá. Kouzelník zamával svou hůlkou a místo rytíře k nebi vzlétl mohutný pták, který letěl směrem k hradu.
Marně jeho družina po rytíři pátrala, zmizel a už nikdo jej více nespatřil. Nikdo z nich nemohl tušit, že ten vytrvale kroužící pták, je právě zakletý hradní pán. Podle kouzelníkovy kletby bude žít v ptačím těle tak dlouho, aby viděl, že jeho vznešený rod vymírá a mohutný a pevný hrad se mění v rozvaliny. Kouzlo pomine až zmizí všechny stopy po hradní stavbě.