Vzpomínky na Bohuslava Martinů Každý umělec prožije během svého života osudovou lásku. Stalo se to i jednomu z největších skladatelů 20. století, Bohuslavu Martinů, přestože byl v té době ženatý a nebyl žádný mladíček. Známý je jeho silný vztah s předčasně zemřelou skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou, ale ještě před ní se zřejmě bláznivě zamiloval do krásné a mladé baletky Zory Šemberové.
„S Bohuslavem Martinů jsem se seznámila, už když jsem poprvé pobývala v Paříži. Martinů si mě velmi oblíbil a pomalu se mezi námi vyvinulo nevšední přátelství.“
Takto zní první věty přiznání slavné baletky Zory Šemberové v knize Na šťastné planetě. Nevšední vztah mezi mladičkou baletkou a o dvacet tři let starším skladatelem Bohuslavem Martinů začal v Paříži, městě lásky. Umělci a přátelé Martinů, mezi které patřil i Jan Zrzavý, se scházeli v kavárnách jako La Coule a podobně.
Přestože byl Martinů o mnoho let starší, nebylo to znát. Měl velký smysl pro humor. Okruh jeho zájmů byl obrovský. A u bukinistů na nábřeží Seiny byl jako doma. Odtamtud měl značný počet knih o pantomimě. Právě tyto knihy po letech Martinů Zoře daroval prostřednictvím svého přítele Dr. Šafránka.
K tomu se váže jedna příhoda. Paní Šemberová v té době už učila na pražské konzervatoři a knihy zapůjčila své přítelkyni Laurrette Hrdinové. Mezi její žáky tehdy patřil i Ladislav Fialka. Své knihy už nikdy neviděla. Jaké bylo její překvapení, když si po letech v novinách přečetla, že Ladislav Fialka obdržel darem od Bohuslava Martinů vzácné francouzské knihy o pantomimě!
Po návratu z Paříže pokračovalo přátelství mezi Zorou a Martinů prostřednictvím dopisů. Obracela se na něj vždy, když potřebovala uměleckou radu. Jejich vztah byl silný a spojovala je jedna společná láska. Byla to hudba. Toto téma bylo hlavním předmětem jejich dopisů. Psali si o svých dojmech z představení, o hudbě. Oba potřebovali znát názor toho druhého. Když se setkali v Paříži podruhé, pokusil se Bohuslav navázat se Zorou bližší vztah.
Zora Šemberová ve své knize popisuje bezprostřední pocity: „Vyděsila jsem se. Nechtěla jsem o ženatém člověku ani slyšet. Dala jsem Bohouškovi jasně najevo, že to není možné. Respektoval to a hranici přátelství nikdy nepřekročil.“
Přátelství tedy pokračovalo. Bohuslav zval Zoru na přehrávky svých prvotin. Pozvání na zkoušky posílal v malých dopisech. Někdy dodával „Patrně nebudete mít čas.“
Často na ni čekával po nočním představení v Bal Tabarin a doprovázel Zoru domů. Na cestě se obyčejně zastavili v kavárně, kde si Martinů dával černou kávu s frťanem, jak se dodnes říká na Moravě stopce alkoholu. To byly poslední šťastné chvíle, které spolu trávili.
Přítel doktor Šafránek jí po letech řekl: „Martinů Vás velmi miloval, kdybyste ho byla tehdy vyslyšela, tak nikdy nebylo Vitulky Kaprálové.“
Jestli by se osud dvou nadaných lidí ubíral jiným směrem, o tom můžeme dnes pouze polemizovat. Osud však zasáhl a Bohuslav Martinů se setkal v Paříži s mladou a ambiciosní skladatelkou a dirigentkou Vítězslavou Kaprálovou (pozdější manželkou Jiřího Muchy, syna malíře Alfonse Muchy, jednoho z předních umělců secesního stylu).
Když po smrti svého manžela navštívila v roce 1959 madame Charlotte Martinů Prahu, měly příležitost se obě ženy setkat. Tehdy Zoře Charlotte řekla: „Martinů Vás měl moc rád a já také.“
O moudrosti Zory Šemberové svědčí tato slova „Nyní, když se přibližuji k svému obzoru, uvědomuji si, že všechno, co se stalo, se mělo tak stát. Takový umělec a člověk, jakým byl Martinů, nemohl vymizet z mého života. Zralost přináší s sebou větší schopnost ocenit hodnoty tvůrce i jeho dílo. Některé z jeho kompozic mne budou provázet do konce mých dnů.“
Převzato z časopisu Český dialog
Podle kapitoly věnované Bohuslavu Martinů z knihy Zory Šemberové volně zpracovala
Anna Sobotková s přispěním Martiny Fialkové
* * * Zobrazit všechny články autorky Ilustrace:https://www.abczech.cz/Zora-Semberova
https://operaplus.cz/operni-a-baletni-dila-bohuslava-martinu-1/