Pohled z okna
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zážitky atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to vzpomínka na vůni chleba.
Chleba
Vůně chleba je vůně všech vůní, je to prastará vůně našeho pozemského žití, vůně harmonie, pokoje a domova.
Jaroslav Seifert
Ty verše jsem znala. Viděla jsem je dokonce v italštině, v nádražní pekárně švýcarské Bellinzony. Na regálu ležel poslední bochník bílého chleba. Chleba mám ráda a vím, jak jsem se tehdy těšila na ten český, na vůni a chuť obyčejného chleba. Supermarkety chrlí čerstvý chléb, tedy dopékaný, tedy nejprve zmrazený, tedy předpečený kdesi daleko a dovezený jako polotovar. U všech jiných potravin jsem nějak chápala nutnost přísad zlepšujících kvalitu či chuť nebo trvanlivost. Ale chleb, který měl sestávat jen z mouky, vody a soli, má na etiketě i u tzv. čerstvého nebaleného chleba tolik přísad, ze jsem se zatvrdila. Na paměti jsem měla ty verše o vůni všech vůní a na chuť krajíce chleba s máslem, který jsem dostávala do školy k svačině. Vzpomněla jsem si i na pekárnu v Jilemnici, kde otevírali brzy ráno a zavírací doba byla: "když už chleba není", což bývalo někdy již brzy dopoledne. Ta vůně všech vůní mě tak lákala, že jsem se rozhodla péci si chleba vlastní. Třeba se pletu a je to jen romantická vzpomínka?
Chléb upečený z droždí byl sice lepší než ten kupovaný, ale stále to nebyl chleb, který by si zasloužil Seifertovy verse nebo mě vrátil o desítky let zpět. Že jsem propadla kvásku už jsem se nedávno zmínila. Mezitím mám v lednici již několik skleniček a pekařský um neustále vylepšuji. Co bochník, to nová zkušenost. Ověřuji a testuji si mouky, v kuchyni mám oddělený pekařský koutek, k první jsem si ještě pořídila další ošatky. A obyčejný kvásek už mi nestačí, postupuji na kváskovém žebříčku stále výše, používám již zaparku i mother dough a pronikám tak do světa pekařských mistrů, kterých si vážím čím dál víc a před jejich práci hluboce a uctivě smekám.
Pečení chleba je alchymie a zázrak. Zázrak z mouky a vody. Je to mystické; mám dojem, že až teď, když si upeču sama chléb, jsem úplný člověk. Jakoby mi doposud něco chybělo. Když mě stejně zapálený pekař amatér pozval na nedělní pečení v jeho domácí venkovské peci, nemohla jsem odolat. Ve čtvrtek večer jsem odebrala kvásek a postavila na rozkvas. V patek dopoledne jsem se pustila do práce. S budoucím chlebem jsem si povídala, hladila těsto, překládala ho, válela si ho láskyplně po valu, kochala se jeho pružností, zkoumala barvu a vůni a posílala ho do lednice na odpočinek, sledovala co dělá (zvětšilo se mu bříško? O kolik cm? Co udělá, když ho opatrně stlačím?).
Poslední překládání bylo dnes v poledne, pak jsem ho zabalila, domluvila mu, aby nezapomněl růst i během jízdy, nastavila v autě tu správnou teplotu a frčeli jsme k majiteli pece. Ještě dostal před vsazením poslední požehnání a už zapadl spolu s ostatními pecny do žáru pece...
Cestou domů voněl tak nádherně, že bych byla jela klidně i dál. Západočeskou krajinou se tak linula seifertovská vůně všech vůní a prastará vůně našeho pozemského žití. Domácí chléb, pečený s láskou od samého počátku a v opravdické peci jak ji známe již jen z pohádek a vyprávění, je báseň básní. A Seifert to dobře věděl.
Mechová měkoučká střídka se rozplývá na jazyku, kůra je provoněna dřevem a i když mi z pece vylezl trošku připálený šišák, nevyměnila bych ho za nic na světě. Samou láskou ho sním. A s každým soustem se těším na příští pecen.