Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na jistý druh soubojů.
* * *
Rytířské souboje Při čtení dnešních událostí se často pozastavím nad tím, jak jsme národ choulostivý a ohrozitelný. Ze všech stran na nás útočí všelijaké viry a alergie. To teda za našejch klukovskejch let nebejvalo. Třeba taková alergie na čokoládu. Tu pochoutku jsme poznali až z balíčků UNRRA po válce. Tak jakápak alergie. Nebo alergie na ovoce. Schrupli jsme kdejaký šklíbě a nezralej angrešt nebo rybíz byl pochoutkou. Že žihadla od vos nebo včel bolej bylo jasný i bez doktora. Vona taková včela mezi prstama na noze to bylo něco. A vosy, jejej!. Nejhorší to bylo ve sladkejch hruškách. Tam se ty neřádi mohli dostat až do pusy. A to byl potom tanec. Led a ocet nebo i krapet francovky na to však většinou se spolupůsobením klukovské odolnosti ale úplně stačil.
Ale to jsem zabloudil někam jinam. Dobrodružství je pro všechny kluky lákavé. A tak postavit se třeba hnízdu vos někde v mezi bylo odvážným kouskem. A protože jsme byli rytíři bez bázně a hany, tak to bylo doplněno ještě několika podmínkami.
Do souboje se nastupovalo jen v trenýrkách, případně nahatí. To když jsme byli dál od dospělých. Také to byla jedna z podmínek přijetí do party.
Vlastní souboj probíhal podle regulí. V celkem bezpečné vzdálenosti nastoupili bojovníci vyzbrojeni březovými, případně smrkovými větvemi. Každý musel mít nějakou zásobu. Poměrně rychle docházelo k amortizaci. Z tohoto základního postoje vyběhl vždy první k hnízdu a údery větve protivníka likvidoval. Minimálně musel udeřit pětkrát. Zdá se to málo, ale v roji žlutočerných loupežníků si to jděte zkusit. Žihadla byla udělována rovnoměrně zepředu i zezadu. Vzadu se o odplatu postarali vosí bojovníci zamotaní do větví, které se dost často dotkly zad útočníka. Vše to bylo v poměru ke vzdálenosti od vsi doprovázeno bojovým pokřikem, takže případný nářek postiženého v tom řevu zanikl.
Důležité bylo dotáhnout tuhle válku do konce. To znamenalo do té doby, pokud z otvoru hnízda něco vylétalo. Jako odměna bylo vybraným povoleno třetí den už oblečení dorazit případně se vylíhnuté vosy.
Vzhledem k předepsané uniformě byla na této zábavě úplně nemožná účast holek.
Býval to nezapomenutelný pohled na bojovníky druhý den. A to ještě rodičové k nadělení žihadel většině účastněných přidali pořádný výprask. Někdy přišel i materiální přídavek na zadek ve škole. Nebyl to lehký život neohrožených bojovníků. Zdůvodnění persekuce bylo jednoduché. Moh mizera místo těch blbin nasekat krávě trávu, nebo aspoň nanosit vodu do chlíva. S tou voteklou hubou je k nepotřebě.
No ale někdy maminka a nebo hlavně babička (zneužívalo se toho, když ve vsi byly babičky obě) přilíply na oteklá místa studenej hadr s octem. A pokrokovej děda dal líznout francovky nebo rumu.