Nebude asi lepší úvod k této kapitole než citát z díla švédského lékaře a spisovatele Axela Muntheho, (1857-1949), a to z Knihy o životě a smrti: „Bohové prodávají všechno lacino, řekl starý básník. Měl dodat, že nejlepší zboží prodávají nejlaciněji. Vše co skutečně potřebujeme, lze koupit za nepatrný peníz, jen zbytečné věci jsou za vysoké ceny. Vše, co je skutečně krásné, se vůbec neprodává, je to dar nesmrtelných bohů. Je nám dovoleno hleděti na východ a západ slunce, na oblaka plující po obloze, na lesy a pole, na nádherné moře, aniž platíme jediný haléř. Ptáci nám zpívají zadarmo, zadarmo si trháme u cesty divoké květiny. Do hvězdami osvětlené síně noci neplatíme vstupné…“
A vskutku, nikdo ještě nezaplatil ani haléř za pramenitou vodu studánky, za dýchání čistého vzduchu v nepoškozené přírodě, za trhání borůvek či za sbírání hub. Jenomže my, „species humana, jsme trochu podivní tvorové, s ještě obskurnějšími počty. Připojujeme své cenovky k věcem, na něž jsme dlouho střádali, kvůli nimž jsme se museli dlouho uskrovňovat, a střádat své vydřené finance. V tomto smyslu pro nás nemá cenu strom u cesty, protože těch jsou tu miliony a žádný z nich nás nic nestál. A voda? Do té, jak jsme zvyklí, vypustíme vyložené jedy, svůj odpad, neboť voda, jak jsme si všimli, všechno rozmělní, odnese a hladina moří se zavře – za vyhozenými vraky, za plasty, jichž má být v polovině našeho prvního století (2050) více než ryb.
Ovšem všeho do času – se začátkem třetího tisíciletí shledáváme, že se naše hierarchie hodnot začíná střetávat s neúprosnou realitou přírody. Tudíž i za to, co bylo donedávna zdarma, za čistý vzduch, za vodu, platíme. Totéž se týká lesních plodů i hub, protože i lesy mají své majitele, právě tak jako zdroje pitné vody. Tak muselo uplynout tisíciletí, než jsme poznali, že i voda, nedotčená příroda a její plody mají svou cenu.
Příklad lidí na okraji velkých pouští, které rodí další pouště, nás nechával lhostejnými, dokud jsme jejich starosti nepocítili i my, zejména v parných letních dnech. Voda nám ukázala své břehy, konečné hranice a limity zdrojů. Přitom ekonomika, která dlouho ignorovala tyto skutečnosti není sama s to se vypořádat s krizí, jež je akutním doprovodem veškerých úkladů, které jsme nastražili kdysi přírodě. Zkrátka chovali jsme se k přírodním zdrojům jako k bezpracně získanému dědictví.
Všimněme si obludné zvrácenosti lidských postojů k přírodě, a pochybné logiky lidského rozumu. Nejsme s to rozpoznat skutečné hodnoty dříve, než ten či onen zdroj převedeme do formulí a vzorců počtářského rozumu. Příroda sama, svými pohromami se tak vnutila ekonomickému nazírání, které reagovalo nikoli nápravou, ale vysokým finančním oceněním zbytku zmíněného dědictví. Copak je to náhoda, že se ze všech darů, skrytých pokladů zeměkoule, stalo nejcennějším artiklem zrovna zlato?
Zkrátka jsme planetou darmožroutů, čítajících bezmála osm miliard lidských duší a osudů. Ničeho si nevážíme, se vším zacházíme, jako by šlo o objekty na jedno použití. Tak se vezeme na luxusním plavidle cestou do neznáma a neuvědomujeme si, že tu nic nebylo vytvořeno náhodou. Máme ideální velikost planety, letíme vesmírem na ideální dráze kolem středu galaxie, se skvěle nastaveným slunečním kotoučem – kdyby bylo slunce o málo větší, již by vyhořelo dřív než by zde vůbec vznikl život. Všechny fyzikální konstanty jsou nastaveny tak perfektně, že se všechny procesy odehrávají s takovou přesností, jako soustrojí náročného hodinového stroje. Nebylo tudíž divu, že se sice astronomové dlouho přeli, (což jsou nekonečné debaty), jsme-li ve vesmíru jediní, kdož jsme byli obdařeni tolika dary najednou, anebo tu jsou i jiní kandidáti, kteří pobrali stejnou nadílku jako my. Druhá varianta je pravděpodobnější, protože jsme dospěli k prahu, na němž shledáváme, že tu máme nikoli jenom náš vesmír s
Nicméně musíme fandit stoupencům neuvěřitelného zázraku, jemuž říkáme Země. Vznik života by byl jednoduše nepředstavitelný. Neseme tudíž odpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní pozemšťany, jejichž počet nezadržitelně narůstá. Tušíme, aspoň my, osvícenější, že i jeden každý z nás má svůj individuální program, pro jednu jedinou služební cestu, která nekončí smrtí. A všichni bychom si tak či onak měli počínat, jako by se vznik života odehrál jen jedinkrát a zrovna v našem prostoru. Potom si asi uvědomíme, že by s námi vyhynulo všechno lidstvo v nekonečných dálavách vesmíru.
Připomeňme si ostatně neodpovědné hrátky s technickými objevy, které právě v posledních sto letech dosáhly takové úrovně, že si dokonce zahráváme s apokalyptickým koncem naší modré planety. Již jsme si řekli, že někteří autoři studií o životě ve vesmíru došli k závěru, že jsme jedinou planetou svého druhu – protože všichni ostatní kandidáti dospěli sice srovnatelné úrovně, ovšem zásluhou technických objevů se pomátli, až zlikvidovali život na svých planetách. Díváme-li se vůkol na osazenstvo našeho vesmírného korábu, většinu z nás ani nenapadne, na jak riskantním plavidle jsme se narodili. Jsme v kterékoli chvíli schopni proměnit luxusní loď v rezivějící vrak, který se bude ještě několik miliard let vznášet vesmírem, jako historické monstrum. Pro jiné civilizace, což si většinou ani neuvědomujeme, budeme jednoho dne objektem archeologických vykopávek, o nichž se bude jinde psát, jako o dokladu obludné apokalyptické zkázy. Technika sama, v rukou několika nespolehlivých kapitánů, pošťuchujících se vzájemně na řídícím můstku nám nedává skoro žádné záruky.
Tedy pospáváme za jízdy, čipernější mezi námi dokonce tančí na horní palubě, ale i muzika je připravena, pro každý případ zahrát v poslední chvíli, jako na Titaniku, dnes už legendární českobratrskou píseň: „Blíž k tobě, Bože, blíž…“Se stejnou nevděčností přijímáme i všechny dary, jichž se nám dostalo na planetě. Místo potěšení ze zářícího planetária řešíme problém vypouštění radioaktivního svinčíku do kosmického prostoru, který je už dost zaneřáděný smutnými ostatky nosných raket, jimiž jsme (ovšem bez vnitřního poučení) zkoumali sousední tělesa. Nicméně dostalo se nám alespoň podívané shůry na vskutku modrou planetu, na niž se všichni vyčerpaní průzkumníci radostně vraceli.
Právě tak se nenecháváme okouzlit ptačím pěveckým sborem. Bodejť – nemáme uprostřed noci dost trpělivosti, nemluvě o tom, že v hluku běžného dne tyto zpěváky ani neslyšíme. Tito pěvci, kteří se vydávají na zimu do teplejších krajin, jiní darebové cestou loví do sítí, aby si jimi zpestřili svůj už beztak mnohobarevný jídelníček. Houstnoucí světelná show na naší planetě rovněž brání i tomu, abychom nahlédli na klenbu našeho planetária, totiž na souhvězdí a Mléčnou dráhu, táhnoucí se přes celou oblohu.
Co se týče pokladů, které nacházíme na povrchu, vsázíme nejvíce, jak jsme se zmínili, na zlaté a diamantové doly, a zdroje nerostů a paliv, drancujeme jako bychom nepočítali s dalšími generacemi – naše chtivost nezná mezí. O moři a o konečných mezích vodních zdrojů již byla řeč.
Klimatologové se ovšem dohadují o takzvaném skleníkovém efektu – my jsme sice na život v zázračném skleníku planety zvyklí, dokonce si v něm libujeme. Díky skvělé směsici vodních par (tvořících dvě třetiny této směsky) s dalšími chemickými přídavky se udržuje na zeměkouli průměrná teplota okolo 16 stupňů, které snášíme jako bychom žili v dobře klimatizovaném pokoji. Bez této „deky“ nad námi, bychom se ponořili totiž do hlubokého a trvalého mrazu (mínus 18 stupňů), tedy hodnoty nižší o 34 stupňů. Což by neprospělo nejen nám, ale ani zvířatům, o rostlinách ani nemluvě. Bohužel jedna ze součástí této klimatizace, kysličník uhličitý, (což je zejména odpad ze spalování fosilních paliv), se zvýšil od začátku průmyslové epochy o dvě procenta. Nadále evidentně narůstá. V uvedené směsici takzvaných „skleníkových plynů“ se ho nachází 25 procent, narušuje klimatizaci, působí ohřev planety, s následným táním ledovců a věčné sněhové pokrývky. Toto zvyšující se riziko stále nebezpečněji narůstá. Není divu – největší znečišťovatelé, totiž Spojené státy a ekonomický nástup Číny nelze ubrzdit, a přidávají se i další kandidáti průmyslového rozvoje, Indie, Írán, Indonésie, či země latinské Ameriky. Jestliže jsme již jednou těmto končinám poskytli pohled na svou rozežranost, nelze se divit, že po automobilech, našem luxusu touží i vzdálená chudina, která se po dlouhém hladovění hodlá nasytit na bohatých stolech evropských končin. Že americký a evropský životní styl není reálný na celé planetě, to víme samozřejmě již dávno, avšak nikdo nemá dost sil, aby šlápl na brzdu této prudké a riskantní jízdy. Sáhnout k tomuto kroku se ovšem nikdo neodváží, zejména ne politici či státníci. Nezbude, než abychom dojeli na konečnou se všemi důsledky.
Tedy se bude zvedat hladina oceánů, někteří klimatologové již spočítali, kolik zemí bude postrádat značnou část svého zaplaveného území. Tušíme, že to bude Holandsko, země Dálného východu, a v Paříži má vyčuhovat z hladiny Atlantiku jen Eiffelova věž. Podle ještě drastičtějších prognóz by mělo moře posléze zaplavit celou planetu. Co se klimatu týče, je ovšem pozoruhodné, že již desetiletí studujeme podnebí, teplotu, atmosféru na jednotlivých planetách naší sluneční soustavy, avšak o dlouhodobém vývoji klimatu na vlastní planetě toho mnoho nevíme.
Podle jinak skvělého a současného astrofyzika Stephena Hawkinga máme před sebou již jen jedno řešení v průběhu tohoto, teprve začínajícího třetí tisíciletí. Je prý na čase, abychom se během krátké doby přestěhovali na jinou planetu… Kam, nemáme ovšem tušení – z dnešního stavu svých znalostí si sotva můžeme vyhledat nové sídliště v naší sluneční soustavě. Země je pro nás sice riskantní, ale jedinou spolehlivou kocábkou, která přeje životu v naší podobě.
Ovšem vše, co se odehrává na naší planetě, dostává nádech hororu. Pouště se rozmnožují o další pouště, zplundrované země se stěží probudí k novému životu, a se stoupající teplotou se stanou rozsáhlé subtropické země neobyvatelnými prostorami. Což donutí miliony tamních chudáků hledat místo na severní polokouli. Tudíž dnešní migrační krize je jen malou předehrou příštích dějství.
Přitom je pozoruhodné, že v časech, kdy autor těchto statí psal svou knihu o Pandořině skříňce, tedy objemný spis o krizi životního prostředí, (roku 1970), byl pojem ekologie ještě naprosto neznámým termínem. Což svědčí o tom, jak se během jednoho jediného lidského života proměnila podoba a míra starostí na jedné, jinak obdivuhodné planetě. Zmínka o životním prostředí se v legislativě Spojených států objevila roku 1964 a tento pojem byl zpřesněn teprve o osm let později.
Časem se toto pojetí oboru ještě rozšířilo, a nakonec (krom ekologie týkající se klimatu a životního prostředí vůbec), vstoupila do hry ještě ekologie sociální – totiž nešvary v soužití obyvatel této planety. Přispěl k tomu i prudký nárůst obyvatel na Zemi. Když si vzpomeneme na dávné prognózy a odhady, nemůžeme se než pousmát. Tak první významný statistik britského Commonwealthu, Australan Georg Knibbs (1858-1929) rok před svou smrtí, tedy na samém počátku minulého století shledal, že lidstvo nesnese ani jednoprocentní růst ročně. Člověk by se prý nebyl s to vyrovnat s obtížemi plynoucími z tohoto tempa. Jeho odhad, že by nás roku 2008 mohlo být 3,9 miliardy, se mu zdál „sotva možným“. A úvaha, že by lidstvo v prvním století třetího tisíciletí (2089) dosáhlo 7,8 miliardy, mu připadala prostě neuvěřitelná. Ve skutečnosti jsme se k této cifře dopracovali již na samém počátku třetího tisíciletí, tedy roku 2015. V současné chvíli naopak odhadujeme, že nás v půli 21. století bude bezmála 9 miliard (8,9) a o sto let později (2150) dokonce téměř deset miliard (9,75).
Stejné hrozby nám odkázal britský pastor a ekonom Thomas Robert Malthus (1766-1834), který se stal současně i filozofem nouze. Vydal totiž roku 1798 svou Esej o principu populace; vycházel v ní z pomalého růstu prostředků obživy, které se zvedají lineárně aritmetickou řadou. Na druhé straně se mnohem rychleji, geometrickou řadou, zvedá populační růst, který se zvedá v posledních staletích do exponenciály, ne nepodobné kolmici, mířící k nekonečnu. Tomuto propočtu a závěrům eseje se tedy dostalo názvu malthusiánství. Malthus sám byl dlouho odsuzován jako nelida a těžký pesimista – i když mu současné problémy naší civilizace dávají svým způsobem za pravdu.
I když nacházíme nové zdroje, technika vylepšuje svou pověst, ve skutečnosti začínáme narážet na limity. Jeden příklad za všechny: Spotřeba masa vzrostla celosvětové za posledních 50 let pětinásobně, takže se produkce zvyšovala rychleji než počet lidských bytostí na naší zeměkouli. Ve Spojených státech, zemi hamburgerů a párků v rohlíku jeden každý konzument pojídá 124 kilogramů masa ročně. V mnohem početnější Číně se toto chuťové ladění zvedlo za poslední tři desítky let, ze čtyř na 54 kilogramy, a zvyšuje se dál, a celkový odhad světového vývoje předpokládá, že se poptávka po mase zvedne během příštích dvaceti let zase pětinásobně. Jak si dovedeme spočítat, zvýší se nejen klimatická zátěž, ale také charakter zemědělství a k tomu všemu nároky na spotřebu vody. Jenom k nakrmení rostoucího počtu hovězího zvířectva bychom potřebovali, jak kdosi spočítal, další čtyři planety typu Země. To za předpokladu, že by všichni pojídali maso v kvantech srovnatelných s americkou spotřebou. Což je hrozivý limit, který nás vskutku varuje. Nelze se ovšem divit, že i naši chudší sousedé mají potřebu se najíst dosyta.
A když jsme již u krmě, připomeňme si nepatrný detail, že ve zmíněné Číně se užívá k jídlu pár dřevěných hůlčiček, a že počet tamních obyvatel přesáhl počet jedné miliardy. Tedy na 45 miliard těchto klacíků musí být pokáceno 25 milionů stromů, jejichž kácení vůbec se všeobecně zvyšuje. Inu všechny zásahy do tradičního ladění našeho životního prostředí vyvolávají soustavně nečekané nespočetné reakce. Největším limitem je ovšem voda. O jejím nedostatku jsme se již zmínili – není náhodou, že se z této strategické hodnoty prvního řádu stala dokonce možnost příštích mocenských konfliktů. Český geolog a klimatolog Václav Cílek napsal na toto téma následující výklad. „Otázka vody nebude trápit nás ve střední Evropě, ale okolní svět. A je to něco, co nepřejde. Zpočátku nastane sucho, vytvoří se nedostatek. Vznikne distribuční mafie, která vydělává na tom, že je něčeho málo. Díky báječným ziskům vznikne konkurenční mafie. Obě se uchýlí pod nějakou politickou stranu. Ty pak mezi sebou vedou politický boj. Z krize, která vypadala jako environmentální, se stává krize politická, a politický boj pak často přechází do válečného konfliktu.“ Tudíž měl pravdu americký spisovatel Mark Twain, když řekl, že whisky je k tomu, aby se pila, voda, aby se o ni bojovalo.
Václav Cílek pak dodává, že „když je sucho, logicky stoupají ceny potravin, což se nyní děje. Naopak výrazně klesly ceny ropy a drží se nízko, oproti prognózám analytiků, což je velký problém“ pro dosavadní producenty. To je další důvod pro příští mezinárodní konflikty.
Svět zaplavily zatím biliony amerických dolarů, které vytvářejí velkou nejistotu nejen pro centrální banky, ale i pro světovou ekonomiku, i pro miliardy drobných střádalů. Tedy se nedivme, že mnohé mocnosti i firmy sázejí na zdroje vody a také na zemědělskou půdu. Například Číňané skupují pozemky v latinské Americe, v Austrálii nebo dokonce i v Africe, nejspíše v obavě, praskne-li bublina finančních spekulací, budou mít „své jisté“ v podobě hodnot, jejichž cena klesat nebude.
Tak vzniká další ohnisko příštích konfliktů, které budou mít sociální důsledky a nejspíše i bouřlivé řešení. Jak napsal maďarský ekonom László Bogár, že se „na základě dlouhodobých údajů ukazuje, že v uplynulých čtyřech až pěti stoletích rostly kapitálové příjmy čtyři - až pětkrát rychleji než mzdy. V pozadí se nejspíše skrývá vědomá ´nadprodukce´ lidstva.“ Čili „na jedné straně se hromadí majetek nepředstavitelné hodnoty a na druhé jeho negativní otisk, neboli astronomický ´objem dluhu´ a svět bídy a nedostatku, nedůstojný člověka. To rozkládá nejen ´vnitřní´ (duševní, morální, duchovní tkáň) lidského bytí, ale i vnější přírodu.“ Což je základ příštích sociálních bouří. Tím spíše, že chudina, zejména v rozvojovém světě, trpí vyloženým nedostatkem, a lidská populace odchovaná reklamní mašinérií touží po stejném pohodlí a nadbytku, který pozorují u takzvaných společenských (j)elit. Tudíž kupují jako diví – i za cenu zadlužení – tretky k uspokojení svých mindráků, bez ohledu na to, zda je potřebují či nikoli. Tím ovšem tito „konzumenti“ podkopávají světové měny ale i vlastní úspory, a dostávají se do exekučního řízení.
Cicero, jako by k tomuto počínání dodával, nám přes vzdálenost dvou tisíciletí vzkazuje: „Palčivou touhu po bohatství nikdy nepřekonáme, ani ji neukojíme; ti kdo bohatství mají, trápí se nejenom touhou nabýt ještě většího majetku, nýbrž i strachem, že přijdou o to, co už mají.“
Tak se z přírodního bohatství, které nám bylo dáno shůry, a jehož jsme si nevážili, jak by si býval přál Axel Munthe, začal stávat přírodní kapitál. Spekuluje se se zemědělskou půdou, s rostlinným porostem planety, se živými tvory, fosilními palivy, s mořskou i sladkou vodou, s krajinnými systémy od tundry přes deštné pralesy, pastvinami i mokřady, které jsme se snažili dokonce odvodnit. Přitom se nám před očima rozšiřují pouště, jimž věnoval pozornost bývalý papež Benedikt XVI., když pravil, že vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné.“ Měl jistě na mysli nás, obyvatele planety, v nichž se rovněž rozhostila neúrodná a pustá poušť. Jak jsme pochopili v biblických textech, ba i u Exupéryho, velké věci se odehrávaly vždycky na poušti. Dnes se však poušť v naší duši proměnila v prázdnotu, v níž se nic nerodí a nic nového nevzniká.
Přitom jsme si mohli koncem minulého století (1991) sami ověřit, jakým zázrakem je náš biosystém, a jeho samočinné udržování. V americkém státě Arizona se totiž v uvedené době uskutečnil náročný a nákladný projekt, jehož se účastnilo osm vědců, kteří žili dva roky v umělé biosféře, v jakémsi skleníku na ploše o málo větší než jeden hektar (1,3 ha). V této skleníkové prostoře se nacházely miniaturní systémy, jak je známe ze živé přírody. Tedy se tu nacházela i poušť, deštný prales, savana i mokřad, také zemědělské políčko a miniaturní rádoby oceán. Do této nápodoby našeho pozemského ekosystému byly vloženy i živočichové všeho druhu, od hadů, hmyzu, ryb, po savce. Nezapomínalo se ani na opylování rostlin. Páni odborníci měli udržovat po celou dobu všechny funkce skutečných přírodních poměrů.
Tento pokus dokázal, jak vzácné je naladění našeho světa. Zhoršovala se kvalita vzduchu, nedařilo se udržet úroveň skleníkového plynu uhlíku ani kyslíku, z 25 živých obratlovců pokus nepřežilo dvouletý cyklus devatenáct. Pokus stál 200 milionů dolarů – a jak se zdá, jediným poučením, jehož se nám dostalo, byla vzácnost našeho uspořádání života na planetě jako celku. Obáváme se, že nám tento závěr myšlenkově ani nedochází. Takzvaného „přírodního kapitálu“ si prostě nadále nevážíme, nejčastěji ho „do mrtě“ zneužíváme ke svému podnikání a kapitálovým spekulacím.
Hynou nám před očima rostlinné i živočišné druhy, aniž bychom si uvědomili, že tato ztráta je nevratná, že už naše souputníky, kteří by nám mohli sloužit ke studiu, a rostliny k poučení a k využití jejich předností, fakticky nepotřebujeme. Jen německý básník Christian Morgenstern (1871-1914) si s předstihem posteskl, že „bude třeba celých věků lásky, abychom splatili zvířatům jejich služby.“
A co odehraje nakonec? Profesor O.Gardiner hovoří o dokonalé morální bouři. Totiž o dozrání pocitu viny, že jsme poničili svou planetu potomkům, že jsme zničili životní prostředí korálům a rybám, že jsme utratili mnoho druhů zvířat, ale že jsme navíc poničili životní prostředí i přírodním a chudým národům.
K tomu dodejme, že jsme vykáceli i nekonečné množství stromoví, které za nás fakticky dýchalo. Za posledních jedenáct tisíc let to byly biliony kmenů, bylo jich o dobrou polovinu víc než dnes (tedy jsme zrubali 54% současného stavu). Ještě dnes připadá na osobu 422 stromů, ale podle odhadů jich za 150 let má být už jen 214.
Zároveň ničíme mořský plankton a jeho prvoky, kteří vedle zeleně produkují druhou část světové kyslíkové atmosféry. Nezvládneme-li oteplování atmosféry, a bude-li ohřev činit 2,3 stupňů, zvedne se mořská hladina o tři až sedm metrů, se všemi následky (2,7-7,2 m).
A všechny nastalé maléry a kalamity navíc řešíme pomocí chemických prostředků, zamořujíce naše řeky, naši žumpu, v níž se proměňuje moře, ale také půdu, jejíž plody konzumujeme. Totiž je docela na místě černý humor, který před půl stoletím otiskl denní tisk. Byl tu náhrobní nápis s následujícím textem: „Zde leží ten, který hladil kocoura, jenž sežral vrabce, který se živil brouky ožírajícími zelí po postřiku.“ Inu je to tak, že jeden tvor otravuje druhého, až nakonec nastřádané dávky shltne nejvyšší predátor, pán přírody, tedy člověk.
Ten ovšem opouští venkovskou krajinu, táhne do měst a tudíž okolní zemina se mění v nekonečné betonové bludiště baráků. Pán tvorstva se tu psychicky hroutí stresem, hlukem a nekonečnou samotou – protože lidé ztrácejí smysl pro družnost, kontakty se sousedy, které bývaly kdysi přirozené a běžné. Takže mělo pravdu staré indiánské naučení, že „cokoliv postihne Zemi, postihne také její syny.“ A britský korunní princ Charles, si povzdechl, že nás naši potomci proklejí.
A to bude konec Gardinerovy „morální bouře“ – pouze jedna otázka zůstává: Jakou podobu bude mít vzpoura příštích generací?
Text: Slavomír Pejčoch-Ravik
Grafika: Olga Janíčková
