Náš dědeček je veselá kopa. Sám o sobě říká, že už je vrtošivý kmet. Užijeme s ním často mnoho legrace. Jeho velká slabost je snaha stále vzpomínat a vypravovat, jak se žilo dříve, Ne, že by to bylo nezajímavé, nudné, obtěžující, ale některým věcem z jeho vyprávění nerozumíme, nebo se nám zdají vymyšlené, až nepravděpodobné. Děda si také velmi rád dělá legraci ze všeho, i z vážných věcí. Nedá se mu tím pádem všechno věřit.
Na každou situaci, zprávu, článek v novinách okamžitě vzrušeně reaguje a jeho komentáře vždy směřují ke vzpomínkám na jeho mládí, jak to dělali tehdy a zejména tvrdí, že politika je svinstvo. To říká nejčastěji proto, že pod pojmem politika chápe téměř veškerý život, všechny problémy, od stále plných popelnic až po usnesení vlády.
Také nadává na svoje narozeniny a otci zazlívá, že se narodil už v roce končící světové krize. Vyčítal mu, proč nemohl ještě aspoň dva tři roky počkat, jak si to přála maminka až to všechno přejde.
Zlobí ho, že se jeho některým volněji vyprávěným vtipům, kterými nás zásobuje několikrát denně, nesmějeme a nepukáme smíchy. Když pronáší průpovídky z vojny, například, bez kundy a tabáčku, není štěstí v baráčku, dokážeme to ocenit a horlivě mu přisvědčujeme. Když vyprávěl o žebrákovi, který stojí s čepicí v ruce před dveřmi bytu, ve kterých stojí panička s kulaťoučkým zadečkem a klenutým poprsím a říká: Milostivá, nezbylo vám něco od voběda? Já bych si tak rád šoustnul, tak ho většinou maminka okřikuje: Fuj dědo, jak to mluvíš před těma dětma. Tedy dětma, nám už je přes dvacet, nebezpečí ohrožení výchovy nehrozí, ale stejně jsme pointě v tom to případě moc nerozuměli. Buď měl hlad, nebo toužil po něčem zajímavějším. On se tomu vtipu smál, až se zajíkal a silně se vždy rozkašlal.
Nemohli jsme pochopit, že když chodili tančit byl jediný džezový rytmus populární hudby Chačaturjanův Šavlový tanec. Ostatní západní, a tudíž škodlivá hudba byla zakázaná. Zahrát skladbu Chattanooga se žádná kapela neodvážila bez rizika, že si zahrála naposledy. Proč čtvrté největší město státu Tennessee bylo komunistům tolik proti mysli, nám děda sám vysvětlit neuměl.
Říká jednoduše, že se proti tomu nedalo nic dělat. Prostě rock and roll byl oznámkován za úpadkové umění importované zahnívajícím kapitalismem ze západu. Opojení z tohoto rytmu se přesto prosazovalo. Děda byl frajer, poslouchal rádio Luxembourg a chodil do Reduty na Akord klub s Viktorem Sodomou. Sklízel za to velmi záporné hodnocení v ČSM, z kterého byl nakonec vyloučen a ztratil možnost studovat. Podle vysvědčení, která nám s hrdostí ukazoval byl děda nadané a talentované dítě. Přesto skončil jako učeň brusič kovů ve Škodovce.
Omlouvali jsme se mu za náš bláznivý řehot, při jeho vyprávění, když se poprvé dostal za hranice do NDR, kde si koupil polobotky Salamandry, které byly zakázané vyvážet a dojel domů do Prahy ve vlaku bos. Jednoduše mu je v Bad Schandau zabavili němečtí celníci. Igelitové pytlíky na nohy od nich přezíravě odmítl.
Vyprávěl příhody o filcuňku na hranicích. Při cestě tam zabavovali nadměrné množství východních marek, které neodpovídalo přídělu státní banky 80 DM na osobu. Na cestě zpět zase spotřební zboží, kde byl zákaz nebo omezení vývozu z NDR. Marky si schovával do opěradla rukou v kupé, aby je neměl u sebe, kdyby chtěli dělat osobní prohlídku. O boty však tehdy přišel.
Dnes se to zdá absurdní, ale děda rád žertoval. Jeho vtipu, který rád vyprávěl, že největší nepřátelé socialismu byly jaro, léto, podzim, zima a imperialismus, jsme se moc nesmáli. Proč pro určitá zaměstnání byl předepsán krátký účes, respektive s dlouhými vlasy mohli lidé tak nejspíše vykládat vagony, nebo umývat výkladní skříně jsme také příliš pochopení neměli.
S naším sousedem, který je již také v důchodu, se hádá často. Až tak, že se poslali do prdele a týden se nepozdravili. Jednou chtěl soused dědu omráčit argumentem, že dřív nebyla nezaměstnanost. S tím děda souhlasil, ale měl na to vtipnou odpověď o sedmi divech ČSSR. Nebyla nezaměstnanost. I když nebyla nezaměstnanost, nikdo nic nedělal. I když nikdo nic nedělal, plán se plnil. I když se plán plnil, zboží scházelo. I když zboží scházelo, všichni sehnali všechno. I když všichni sehnali všechno, každý kradl. I když každý kradl, nikde nic nescházelo.
Takovými průpovídkami dokázal souseda rozpálit do běla. Děda mu měl nejvíce za zlé, že dříve byl komunista až na půdu, jak se vyjadřoval o své činnosti za totality. Najednou obrátil, a do dneška mu bledne nápis na dveřích: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“.
Děda si povinnou vojenskou službu odbyl u strážní jednotky ve vojenském skladu v Ruzyni. Dosáhl dokonce hodnosti desátníka, do které byl povýšen podle pořadí, které na něho vyšlo. Také se nám pochlubil čestným uznáním ministra národní obrany u příležitosti oslav bitvy na Dukle. Nevadilo mu, že tam nikdy nebyl, ale na tu poctu byl velmi hrdý. Měl ho zarámované a pověšené nad počítačem. Těch diplomů a uznání měl plnou rouru. Kdyby si je všechny dal zarámovat, měl by svoji pracovnu jako obrazovou galerii. Četl nám jednou hodnocení a posudek svého vedoucího z roku 1957. Jmenovaný je vnitřně určitě uvědomělý občan, ale navenek má vlažný postoj k lidově demokratickému zřízení.
Uvědomělost. Chovat se uvědoměle, i když vlažně. Děda se totiž začal veřejně a kriticky projevovat až po revoluci. Věděl, že se mu nic nemůže stát, ani když označí prezidenta za alkoholika. Dříve by ho Jáchymov na uranu neminul. Jeho bratr tam byl půl roku za facku příslušníkovi SNB. Mohl dopadnout ještě hůře. Nevím, jestli si děda z nás nevystřelil, když vykládal, jak známkovali jednou při dějepisu test, jestli mají rádi Sovětský svaz. Za odpověď ano byly dva body a za odpověď ne prý byly dva roky. Asi nás chtěl pobavit.
Nejraději si z nás děda utahuje, když říká, že pro maso a uzeniny nechodili do řeznictví, ale do Masny. Ani stříhat se nechodili ke kadeřníkovi, ale do Hygie. Na pivo, to měl děda nejradši, na pivo chodili do Ráje. Vůbec na těch zkratkách sklízel největší úspěchy, když nám vysvětloval jejich význam na starých filmech a v knížkách.
My jsme ho překvapili zkratkou naťák. To byl zase vedle on. Že to je příslušník ozbrojených sil NATO, na to se jen ušklíbl. Triumfoval naopak výrazy vejtřaska, péhámák, péeška, politruk. Jako unikát nám ukazoval fotografii po nástupu do vojenské služby, kde je ve skupině holohlavých, ušatých kluků se zástěrami u polní kuchyně. Prý zrovna doškrábali brambory. Byli všichni ostřiháni do hola po vzoru vojáků Rudé armády.
Největší zkaženost mladejch cucáků, jak říkal s oblibou, jsou mobilní telefony. Sám vyprávěl, že poprvé držel sluchátko v ruce až na vojně u polního telefonu TP 25, když měl službu dozorčího setniny, a to mu bylo dvacet let. Rozčilovalo ho, že si voláme, i když třeba sedíme ne záchodě. Jeho nejčastější povzdech je: Kam to povede! K tomu dodává Troškovo: „Velebnosti já bliju!“. Ovšem, sám mobilní telefon používá také. Vyžaduje od nás stálou službu při jeho seřizování a nastavení, protože vždy klikne na nějakou ikonku a mobil zasekne. Jednou ho hodil z okna. Naštěstí dopadl do otevřeného kontejneru na starý papír. Po chvíli hledání, jsme ho mezi kartony od sýrů z Madety našli.
Velká změna s dědečkem nastala v době, když přestal kouřit. Bojoval s tím dlouho a několikrát. Nikdy nevydržel. Jeho tvrzení, že sto procent lidí, který nikdy nekouřili, všichni umřeli, byla laciná průpovídka, která mu měla omlouvat jeho neřest. Najednou ze dne na den konec. Pro případ první záchrany, jak tvrdil, si v nočním stolku schoval krabičku šestrfíldek se zapalovačem. Opravdu ji několik let neotevřel. Cítil se dobře, až na to, že nabral deset kilo a narostlo mu břicho a nevešel se do žádných kalhot.
Co způsobilo, že tak snadno s kouřením přestal? Strach o zdraví, možná až strach o život. Uchvátili ho do svých spárů doktoři a honili ho na CTéčko, laryngoskopii a biopsii a PETku. Děda chodil a smutně se s námi loučil, že je konec. Vyšel z toho jen potrápen, ale zdravý. Nic mu nenašli. Naštěstí kouřit znovu nezačal. Co však zkoušel, ovšem neúspěšně, snížit váhu na původních devadesát šest kilo.
Trápil se s tím, ale když jsme mu říkali, že by měl více chodit, tak se zlobil a nějaké pochody považoval za blbost, nehledě na to, že špatně dýchá a bolí ho kyčle. Tehdy naše máma přišla na geniální nápad, jak dědu dostat na jiné myšlenky než na vymýšlení různých diet, polykání různých humánních léčivých přípravků, tobolek a kapslí. Navedla ho, aby něco o svém mládí a dětství napsal, že by nás hrozně zajímalo, jak se tehdy žilo.
A dědu to chytlo. Nemohli jsme ho dostat od počítače. Měl perfektně nastudovaný Word a začal psát. Stránky přibývaly, text rostl den za dnem. Děda chodil zamyšlený, hlavu skloněnou, odbíhal od snídaně k počítači, nebo si psal stručné poznámky na okraj novin. Často se tam objevovala jména, Marta, Květa, Líba. U některých byla tečka, nebo i více teček.
Raději jsme se ho neptali. Prozrazovala to moje sestra, která dědovi dělala trpělivou korektorku. Počet teček znamenal úspěšné schůzky zakončené milováním. Říkali jsme si, jestli si děda nevymýšlí a nepřidává. Nakonec se přiznal, že si teček spíše ubral.
Když počet stránek dosáhl pěti set čtyřiceti, rozhodl se děda svoje dílo vydat jako knihu. Skutečně se dědovi podařilo knihu vytisknout a rozdat nám všem a celému příbuzenstvu, které bylo šokováno. Děda do knihy vložil veškeré zážitky a skutečnosti, o kterých nikdo ani nevěděl. Kniha byla ukončena datem jeho prvního rozvodu. Dál děda pokračovat nechtěl, protože by se nerad přiznával k věcem, které bychom asi nepochopili a možná ho i odsoudili.
Dědovi se psaní zalíbilo a v krátké době vydal vlastním nákladem další čtyři knihy povídek ve svém vymyšleném Studiu. To se nám líbilo a k jeho nápisu na dveřích pokoje Režisér, přibyl nápis Spisovatel. Dědu jsme rádi viděli s kamerou, protože natáčel filmy a ukládal je na web. Od té doby, co odešel do důchodu jako vrchní rada, to byl jeho veliký koníček. Stal se z něho jakýsi rodinný dokumentarista. Bez dědovy kamery se neobešly žádné oslavy narozenin a rodinných setkání.
Některé změny děda nemohl pochopit a zlobilo ho to tak, až se trápil. Vyprávěl, jak byl hrdý na to, že skládal v roce 1950 slavnostní vojenskou přísahu na náměstí před radnicí v Liberci, kdysi hnízdo henlajnovců a nácků. Později, po změně ústavy v roce 1960 novou přísahu jen podepsal na obvodní vojenské správě a v postoji pozor v jednostupu řekl, přísahám.
Něco se v něm muselo obrátit a prožíval to těžce. Líčil nám jejich vojenská cvičení jako válečné filmy. Smáli jsme se mu, když říkal, já se z toho poseru. Útočili jsme podél hranic neutrála a čtvrtý den jsme byli v Biskajském zálivu. Teď najednou bojujeme opačným směrem od Biskajského zálivu směrem na východ. S těma samejma lidma, co přísahali Československé federativní republice. Takový převleky a lži snad svět neviděl.
Měli jsme někdy o něho obavy, aby nezačal pít, nebo znovu kouřit. Jeho rozhořčení, klení a nadávky jsme trpělivě snášeli. Leccos jsme viděli sami a dělali jsme si vlastní závěry. Najednou byli všichni disidenti a poškozený totalitou. Základním hýbatelem hospodaření se stali veksláci, kteří za pomoci sešvindlované privatizace zbohatli a šup, byl tu kapitalismus.
Někdy děda mudroval nad obsahem mnohaletých školení marxismu a leninismu a dokonce stalinismu. Marx, podle dědy, na jednu stranu objevil, že za kapitalismu je proletariát vykořisťovaný a na druhou stranu potvrdil, že jsme lidé omylní. Děda měl za to, že nejvíce se Marx mýlil v tom, že kapitalismu zahnívá a spěje k revolučnímu konci. Říkal nám: „Vidíte holomci? Vy si ničeho nevážíte, zatímco máte zahnívat a chcípat, máte všichni auta, byty, lítáte na pláže po celým světě a máte bankovní konta.“
V tomhle jsme se dědově rozhořčení nedivili. Jeho život byl pro nás vzdálený a mohli jsme se jen divit, že to přežil a neskončil v Jáchymově. Když prý jednou stál Na Příkopech ve čtvrtek u prodejny knih ve frontě, rozšířil tam informaci, že ke každé knize Hanzelky a Zikmunda si musí všichni koupit šestý díl „Vybraných spisů Klementa Gottwalda“, začali někteří lidé odcházet. Rázem postoupil v pořadí ve frontě na desáté místo a knihu Hanzelky se Zikmundem měl jistou.
Co jsme se zdráhali uvěřit byly jeho zkazky, že předseda ÚV SSM se stal majitelem firmy Tesla Karlín, nebo funkcionář obvodního výboru KSČ si koupil v malé privatizaci obchod s obuví se čtyřmi zaměstnankyněmi. Ejhle ta změna.
Překvapil nás velice, když jsme mu přehráli CD s projevem Jakeše v Červeném Hrádku o bojlerech o hodné holce Zagorové. Vyjádřil se trefně. To byl poslední vůl, kterej na sebe vzal všechny hříchy jako Ježíš.
Děda nás často chtěl pobavit, ale spíše nás polekal. Jednou využil pozvání kamaráda a odletěl s ním na týden do Řecka. Měli jsme o něho starost, ale jeho přítel se nám zaručil, že na něho bude dávat pozor. Neuplynuly ani dva dny a dostali jsme SMS zprávu s fotografií, že tam v Kerkyře na Korfu potkal svoji utajenou dceru s krásnou vnučkou a že je možné, že se tam zdrží déle.
Na fotografii byla krásná žena v plážovém oblečení, která držela v náručí asi dvouletou roztomilou holčičku. My jsme ovšem nevěděli, že je to snímek z časopisu, na kterém je mistryně světa v aerobiku Olga Šípková.
V rodině to způsobila velké rozpaky a roztržku. Někteří tomu uvěřili a dědovi fandili, měli ho za frajera. Ti, co na nápad s fotografií přišli, se na něho rozzlobili. Měli to dědovi za zlé, zejména tím, že tam chtěl zůstat. Místo toho, aby to vypadalo na vtip, nás opravdu vystrašil. Dlouho jsme mu to nemohli odpustit.
Přiblížila se jeho devadesátka. Samozřejmě, vzhledem k věku, měl nějaké zdravotní potíže, na které polykal spoustu prášků. Stále se s námi hádal, že už nic nemůže, a kdoví jestli se dožije vnoučat. Přitom už měl několik pravnoučat, které všechny ani neznal.
Začal si vymýšlet různé choroby, vždy když si přečetl nějakou knížku o zdraví, dlouhověkosti, dietách, zejména o cukrovce, Alzheimerovi a Parkinsonovi. Opatřil si přístroj na měření krevního tlaku, na cukrovku měl glukometr, na tep a saturaci kyslíkem si koupil pulzní oxymetr. Od zakoupení kavitačního přístroje na měření INR ho odradila cena a tester na měření alkoholu nepotřeboval, protože kupodivu na svých dvanáct piv za rok ho nepotřeboval.
Naměřené údaje pečlivě zaznamenával do tabulek, které si sám vygeneroval na Excelu. Při kontrolách u praktického lékaře mu tabulky hrdě předával. Nadšení z takového sledování lékař patrně skrýval, protože děda tvrdil, že je to jako házení perel. Nikdy to nedořekl, protože se prý nechtěl rouhat.
Dokonce nás žádal, abychom mu po smrti na hrobeček postavili malý obelisk s nápisem: „Vše, co jsem dělal, dělal jsem rád. Vše, co jsem musel dělat, dělal jsem nerad.“ Nevěděli jsme, kde na to přišel, ale obelisk jsme mu slíbili. Měli jsme ho rádi a přáli jsme mu ještě dlouhá léta ve zdraví a dobré mysli.
Náš dědeček
