Moje nešťastná třináctka
Na rozdíl od spousty pověrčivých lidí mne nikdy ani v koutku mysli nenapadlo, že bych měl mít obavy z čísla 13 či hrůzu z pátku 13. Až do chvíle, kdy mi můj ošetřující lékař sdělil, že se musím akutně podrobit dosti složité operaci. Zalistoval v diáři a pravil: „Nastoupíte příští týden ve čtvrtek, v pátek to odoperujeme, pak si dva týdny poležíte a budete zase zdráv a mlád.“
Jeho závěrečná poznámka mne jako čerstvého pětašedesátníka zaujala natolik, že odpoutala moji pozornost od termínu operace. Doma jsem sáhl do šuplíka, vylovil kapesní kalendářík… při pohledu do něj by se ve mně krve nedořezal. Pátek třináctého!
Jestliže jsem se doposud nad triskaidekafobií, což je chorobný strach z třináctky, či paraskavedekatriafobií, tedy nepřekonatelných obav z pátku třináctého, jen usmíval, od této chvíle se mi v duši usídlil červík pochybností. Co červík… pořádná ponrava. Nic platné nebylo ani racionální vysvětlení, že třináctka je pouhé prvočíslo či atomové číslo hliníku. Ani to, že se strach z třináctky odvozuje z prachobyčejné náhody, že Jidáš byl třináctým učedníkem Kristovým, a protože jej zradil, byl boží syn ukřižován na Velký pátek. A také, že v hebrejské abecedě je pod třináctým písmenem ukryto písmeno M, což znamená Mavet, tedy Smrt.
Co mi ale zbývalo. Osudový pátek s oním nepříjemným numerem určený k mé operaci jsem nemohl vynechat, jako to dělají v některých hotelech, kde zcela vypouštějí v číslování pokojů 13 i dokonce celá třináctá poschodí.
V nemocnici vše probíhalo profesionálním rytmem, sestřičky se usmívaly… jen spolupacient na vedlejším lůžku od půlnoci vzdychal, skuhral a naříkal.
„Už je to tady!“ říkám si. „I pro něj ten den začal děsivě.“
Zbrocen studeným potem šíleného strachu jsem byl odvezen na operační sál. Ještě že mne záhy milosrdná injekce poslala do jiné dimenze.
„Vzbuďte se! Už je po všem!“ slyším z jakési obrovské dálky hlas. Otevřu oči a nad sebou vidím líbeznou tvář dlouhovlasého anděla.
„Je to jasné, už jsem v nebi. Alespoň, že tak, když už jsem tu operaci nepřežil.“
Po hodině, kdy už anestézie přestala zcela účinkovat, jsem zjistil, že realita je jiná. Operaci jsem přežil a daří se mi docela dobře. Jak je to ale možné, když byl pátek třináctého?
Po návratu z nemocnice jsem našel na stole ten svůj kalendářík. Na jeho deskách zářil zlacený letopočet 2013. Byl loňský.
Zbrocen studeným potem šíleného strachu jsem byl odvezen na operační sál. Ještě že mne záhy milosrdná injekce poslala do jiné dimenze.