Chvála hrdinů
Hrdina, hero, Held, héros, eroe, héroe, geroj – ve většině jazyků vychází tento výraz ze stejného základu, což samo o sobě je pozoruhodné a chvályhodné, zejména pro nás – monolingvisty, tedy jednojazyčníky! To ale není příliš neobvyklé, takových slov bychom našli jistě mnohem víc, ale tato chvála bude výjimečná zejména tím, že bude mimořádně osobní, subjektivní, tedy vzpomínková a varuji i před její délkou! Ale ještě dříve než se vrhnu na vzpomínky, musím se vypořádat s poměrně velkým všeobecným problémem.
Každý národ, každá společnost i každý jedinec má své hrdiny, a jejich „skladba“ se v průběhu doby mění. O velkých světoznámých hrdinech, zejména o těch, kteří v celé historii lidstva vyhrávali bitvy a celé války, bylo napsáno snad více knih než o lásce. A právě u těchto hrdinů narážím na dilema největšího kalibru. Jak je možné, že ve všech těch válečných konfliktech se najdou opravdoví hrdinové v obou nepřátelských táborech? Jen o něco menší dilema pak vidím v tom, jak správě odpovědět na zdánlivě jednoduché otázky. Byl větším hrdinou Hus nebo Žižka, vítězící a přeživší generál nebo voják, který pro vítězství položil život? A mohl bych pokračovat v dalších, mnohem čerstvějších a kontroverzních příkladech a otázkách, ale pro jistotu toho nechám a raději obrátím list.
Ti stoprocentně a neoddiskutovatelně chvályhodní a mírumilovnější hrdinové, ať už vědy či umění, bohužel velmi často, ne-li vždy, byli a jsou prostě upozaďováni, což je řečeno dosti eufemisticky. Přesto se domnívám, že nebude na škodu, když je zde „hodím na papír“, nebo lépe řečeno „hodím do počátače“. Jen tak z jedné vody na čisto, bez dalšího komentáře.
Prométheus, Archimédés, Kristus, Leonardo da Vinci, Giordáno Bruno, Amundsen, Ghándí, Matka Tereza atd.
Da Vinci G. Bruno M. Ghadi
Jako každý jedinec i já jsem měl od útlého mládí své hrdiny a jako vyhlášený exhibicionista se zde nyní vyzpovídám, domnívaje se bláhově, že to možná bude někoho zajímat, i když některá jména budou pro mnohé čtenáře možná neznámá.
Asi prvním válečným hrdinou byl pro mne už počátkem války malý bubeníček z krásné, ale smutné knížky Edmondo de Amicise – Srdce. Z té knížky mi předčítal děda, pamatuji si, že jsem při tom příběhu plakal, a vlastně už té doby mám s podobnými hrdiny jistý problém a jen nerad si připouštím, že to asi bude mou nevýbojnou povahou. Jsem prostě měkota.
Pak druhá světová válka skončila a domů se začali vracet naši hrdinové ze všech světových bojišť. Pro nás Jičíňáky byl tehdy největším hrdinou major František Truhlář. Ten jako jediný z posádky přežil s těžkými popáleninami havárii v říjnu 1940 v Londýně při návratu z bombardování, aby se pak o šest let později zabil při akrobacii nad svým rodným městem, nedalekou Lomnicí nad Popelkou! Na plukovníka byl povýšen in memoriam až v červnu roku 1991. Osudy mnohých jeho spolubojovníků a dalších hrdinů jsou jistě známé a při vzpomínce na ně mně opět mrazí v zádech, jako při dědově předčítání za války!
František Truhlář
Samozřejmě jsme po té strašné válce všichni obdivovali hrdiny filmových válečných příběhů ze všech front. A i zde však musím prozradit, že mě – možná bohužel - mnohem více než boje hrdinů o Guadalcanal, v Normandii, či u Stalingradu či u Malachovské mohyly uchvátilo hrdinství matky pěti Sullivanů.
A nedivil bych se, kdyby bylo dokonce inspirováno Čapkovou Matkou! Osobně jsem pak měl tu čest poznat hned po svém nástupu do meteorologického ústavu počátkem šedesátých let 20. století dva hrdiny britské RAF. První z nich - Richard Husmann, napsal pod známým pseudonymem Filip Jánský, válečný román Nebeští jezdci, podle nějž byl i natočen skvělý film. Ten druhý pak dokonce pracoval řadu let ve vedlejší kanceláři v Komořanském zámečku. Byl to bývalý parašutista Karel Svoboda, kterému jen zranění ve výcviku zabránilo v seskoku a aktivní účasti při atentátu na Heidricha!
Takže – chvála hrdinům, i když si možná dosti provokativně myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby konečně nastala doba, kdy ty bojové geroje a potažmo i ty zápalné lidské oběti, lidstvo vůbec potřebovat nebude. A následující slova sice nemám ze své hlavy, ale podepisuji je do písmene – šťastný národ, který nepotřebuje hrdiny!
