PENZION U DVOU RŮŽÍ
V New Yorku jsme se s Janem Vyčítalem domluvili, že půjdeme společně někde v kraji Oty Pavla na čundr. Přiznám se, trochu jsem doufal, že na to zapomene. Nezapomněl! Na mobilu jsem našel zprávu: Ve Skryjích v hospodE v devět veCer spacAk vuRty pUjdem spAt do lesU. Honza V.
Bylo druhého února roku 2002. Došlo k nejhoršímu. Dávno už jsem trampem pouze
v srdci a ve vzpomínkách. Bylo lehce pod nulou, a tak jsem si vypůjčil spací pytel od své vnučky Kristýnky. Byl účinný do bodu mrazu. Telefonoval jsem Honzovi, kde si v lese usteleme. Samozřejmě, že jsem se ptal naoko lhostejně. Jako by se nic nedělo. Telefon chrčel a nad námi soused vrtal do panelu díru na skobu. Nejasně jsem zaslechl Honzu:
„Penzión to nebude. Na růžích spát nebudeme!“ Nevím proč, snad zásluhou hluku a mého špatného operovaného sluchu jsem usoudil, že budeme nocovat v penzionu U dvou růží. To jsem také řekl své ženě Jarmile. Nevěřila, ale já ji přesvědčoval, že to je asi legrační název nějakého trampského srubu.
Před devátou jsem vcházel do hospůdky ve Skryjích. Na zádech ruksak, u pasu nůž, v batohu spací pytel, čutoru vína a půl kila točeného salámu.
„Vítám tě,“ zval mne ke stolu náš třetí kamarád.
„Říkají mi Plivník,“ představil se.
„Ahoj, já jsem Fousek,“ podal jsem ruku legendě potulných hudebních trampů.
„Honza s Věrou tu ještě nejsou. Možná někde zabloudili v lesích,“ poznamenal můj nový kamarád Plivník a začal krmit salámem kočku, která si k nám sedla na stůl. Přednášeli jsme si navzájem básně a pili malé panáky slivovice. Začalo mi být moc dobře a na to, že mi bude za měsíc šedesát tři a že mám u srdce trojitý by-pass, jsem úplně zapomněl. Ve dveřích se objevil Honza a za ním Věra. Sezení se protáhlo přes půlnoc. Historky se střídaly se slivovicí a pivem. Pil jsem málo, abych se v lese neztratil.
Asi v jednu po půlnoci jsme vyrazili na cestu. Hvězdy svítily příležitostně, poprašek sněhu maloval krajinu. Po několika kilometrech jsem postrádal Plivníka.
„On tohle dělá,“ vysvětloval mi Honza. A Věra přitakala:
„Najednou je pryč a spí někde v lese.“Les nádherně voněl, ale zima mi lezla pod zelený kabát.
Těšil jsem se, až narazíme na penzion. Opustili jsme cestu a objala nás náruč mlčenlivého lesa. Někde pod námi se schovávala Berounka. Byl jsem šťasten, že jsem se odhodlal na ten čundr jít. V duchu jsem přemýšlel, jaký ten srub bude.
„Jsme na místě, Pepo,“ ukázala Věra do tmy.
„Co to tam je?“ nechápal jsem.
„To je seník,“ říkal klidně Honza, „tady si usteleme. Seno tu sice není, ale jinak je to skvělý!“
Pochopil jsem, že to nebude žádný penzion a na růžích, že ustláno také nebudu mít. Usnul jsem na hodinu. Probudila mne zima. Ten spacák byl jedině tak do paneláku k radiátoru, když málo topili. Abych nenastydnul, popíjel jsem z čutory víno a zakusoval kabanos. Honza a Věra klidně spali. Měsíc si mne prohlížel. Ustlal jsem si na kamenech, které vykukovaly z lesního mechu. Celou noc jsem se převaloval, abych nedal šanci prostydnutí. Kolem šesté ranní začal růžový úsvit.
„Tohle stojí za to“, šeptal jsem si a dopil jsem poslední lok červeného. Napsal jsem na lístek vzkaz:
„Život je pohyb, bylo mně s vámi dobře!“ Lístek jsem zasunul do starého pařezu a vykročil na cestu k civilizaci. Spletl jsem se a šel jsem na opačnou stranu. Po hodině plahočení a klopýtání v lese jsem se dostal na cestu ke Skryjím a k hospůdce. Tam jsem měl auto pokryté silnou jinovatkou. Za další půlhodinku jsem stál u hotelu Sýkora v Křivoklátě. To byl můj kraj. Vašek Pavlík mi dal dršťkovou polévku ve velké míse, pět čerstvých housek a kávu. V té době možná Honza a Věra vstávali. Přijel jsem domů a vzpomínal na penzion U dvou růží. Byla to kouzelná noc. Jestli se našel Plivník, nevím, ale Jarmile jsem doma řekl, že když bude volat Honza Vyčítal, aby mu řekla, že jsem někde na Moravě. Bál jsem se, že mne vezme do dalšího penzionu.
Druhý den jsem dostal v kladenské nemocnici sluchadlo na baterie. Beru si ho, když zazní telefon.
Z knihy "Pojďte se smát", nakladatelství PRAGOLINE
PENZION U DVOU RŮŽÍ