Chvála rodiny
Je docela zajímavé, že v dlouhých zimních večerech kdekdo občas zavzpomíná na své předky a zejména na ty, kteří nás opustili. Čím je člověk starší, tím se to asi stává častěji a ani já samozřejmě nejsem žádnou výjimkou. Jestliže se ale nyní pustím do chvály rodiny, nebude to nic příliš nostalgického. Nejsem tak domýšlivý, abych zde chválil vlastní rodinu, takže to bude chvála rodiny an sich a při ní se opět neobejdu bez několika nutných definic. Při tom se budeme pohybovat v naší evropské oblasti, takže pomineme pro někoho možná přitažlivou rodinu polygamní, tedy mnohoženství či mnohomužství a také rodinu neúplnou.
Definic rodiny je samozřejmě habaděj, ale snad postačí tato základní sociologická: Rodina je skupina osob navzájem spjatých pokrevními svazky, manželstvím, v poslední době i dalším podobným právním vztahem, ale i adopcí, a její dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí.
Měli bychom denně chválit staré známé heslo – rodina – základ státu, protože sociologové zcela správně považují rodinu za původní, základní a nejdůležitější společenskou skupinu či dokonce instituci, jejímiž většinou nezastupitelnými funkcemi je reprodukce, výchova a přenos kulturních vzorů. Na druhé straně bychom ale měli pranýřovat novější heslo z doby normalizace – kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.
A tady si dovolím malou osobní odbočku, když si vzpomenu, že asi největší vliv na mne měl v dětství osmdesátiletý děda, který mi četl pohádky, učil mě prvním písmenům i prvnímu klepání na klávesy klavíru i harmonia, na jehož šlapací pedály jsem ještě ani nedosáhl.
Pro zajímavost si dovolím uvést prastaré fotky rodiny mých pradědů asi z roku 1880.
Pojďme ale hlouběji do historie. Pro starou tradiční rodinu byly nejdůležitější vztahy ekonomické a tak zejména na venkově vlastně žili ve společné domácnosti nejen pokrevní příbuzní, ale i podruhové a čeleď. Později ale na statku zůstával pouze prvorozený syn, který po skonu otce dědil majetek. Musel vyplatit svou matku i sourozence, a aby nemusel usedlost prodat, většinou se to dělo tak, že jim vyplácel dvakrát do roka, na jaře na svatého Jiří a na podzim na svatého Havla tak zvané vejrunky. Na menších usedlostech pak to bylo jednodušší, tam většinou byli sourozenci jakž takž vyplaceni a staří rodiče často odcházeli už dříve na vejminek, který se nacházel v blízkosti.
Současná moderní rodina se tomuto starému tradičnímu modelu velmi vzdálila. Během 20. století se mění postavení ženy ve společnosti a tím i základní vztahy v moderní rodině. Ekonomický tlak postupně vyžadoval, aby v rodině pracovali oba manželé a tím většinou zbývá bohužel málo času na výchovu dětí. Do manželství se vstupuje později, přibývá rozvodů, porodnost je regulována antikoncepcí, přibývá nemanželských dětí. Právě tyto nechvályhodné rodinné záležitosti ostře kontrastují s poměry ve starých tradičních rodinách a přitom jedinečně vypovídají o morálních hodnotách, postoji k životu i o různém životním standardu. A protože těch nechvályhodných rodinných záležitostí bohužel přibývá, musím brzdit a obrátit pozornost čtenářů na chvályhodnější kolej.
V poslední době je moderní pátrat ve svých rodokmenech, což je jistě už opět chvályhodné. A tak si dovolím připomenout několik starých pojmů, které se už z našich pamětí vytrácejí. Patří k nim na příklad už uvedený vejminek a zejména vejrunky, ale také několik zajímavých příbuzenských vztahů.
V různých schématech, připomínajících pavouky, ve kterých se zakreslují příbuzenské vztahy, ale i v genealogických výzkumech je osoba „já“ označena jako probant a příbuzní se dělí na předky, sourozence, potomky, strýce, tety, bratrance, sestřenice, synovce, neteře, příbuzné vzniklé křtem a sňatkem, nevlastní příbuzné a příbuzné nebožtíků. Je docela možné, že si ani neuvědomujeme, kolik příbuzných máme! A v každé z těchto skupin najdeme pojmy, které už většina z nás ani nezná neboť zanikly. Připomeňme si alespoň ty nejzajímavější.
Otcovi se říkalo i ot a matce máť, matčiny rodiče byli stařeček a stařenka, ale ty se ještě v některých našich krajích používají. V předcházejících generacích byl pak nejen praděd, ale i předděd a nadděd. U sourozenců zanikl pouze termín brat, u potomků pak prvenec jako první syn-následník a o generaci dále zavnuk a podvnuk.
Ve skupině strýců a tet zaniklo několik pojmů. Ujec (dnes strýc) byl matčin bratr, stryna (teta) byla žena otcova bratra, ujčina (teta) byla žena matčina bratra - a pozor – tetec byl muž otcovy sestry a posel muž matčiny sestry – a dnes to jsou prostě strýcové.
A z jedné vody načisto se teď podívejte se, kdo všechno býval bratranec a sestřenice. Strýčenec, bratran, bratřec, bratřenec, tetěnec, tetčic, sestrovec, ujčen, ujčenec, bratrana, strýčena, strýčenice, tetěnice, tetěna, ujčena, ujčenice. V kategorii synovců a neteří zanikla jména – bratrovec, potet, a bratranice a neť. U příbuzných vzniklých křtem zanikl pouze kmoch, což byl normální kmotr.
V kategorii příbuzných vzniklých sňatkem, kterým dnes říkáme většinou švagr a švagrová pak jména svak, svat, starosvat, svatka, starosvatka, ale i neslýchaná – deveř a zelva (stále švagr a švagrová) a dále test, testa, švekr, švekruše (tchán a tchýně).
Z nevlastních příbuzných stojí za připomenutí téměř zapomenutí pastorek a pastorkyně (nevlastní bratr a sestra), ale zejména velmi zajímavé názvy - zmáčený otec (neznámý otec) a také jednobřišní polobratr (společná matka) a jednokrevní polobratr (společný otec).
Do kategorie příbuzných nebožtíků se kromě sirotků a polosirotků někdy poťouchle zařazuje i známý termín slaměný vdovec!
Uf – tak to máme za sebou a doufám, že jsem neunavil. Není se co divit, že Vlasta Burián dovedl stvořit perfektní monolog o tom, jak se různým prolínáním příbuzenských vztahů stal sám sobě dědečkem! A docela by mě zajímalo, zda by šla všechna ta pojmenování přeložit do jakéhokoliv cizího jazyku!
Vladimír Vondráček
