Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (15) Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Dnes naposled
V jedné z maringotek cirkusu Renz seděl mladý voltižér. To je artista, co jezdí na koni vsedě, vestoje i s hlavou až u země, vyskakuje na něj, dělá na něm stojky a salta. Hlavu měl v dlaních a byl smutný.
Z klece, která visela nad ním, se ozval papoušek: „Trrápení, trrápení?“
„To bych řekl, že trápení,“ odpověděl mladík. Dnes večer vyjedu do manéže na svém Hanibalovi naposled.“
„Vyřřízen, vyřřízen?“ zeptal se papoušek.
„Já ne, ale kůň. Už je starý.“
„Starrý vrraník,“ zaskřehotal pták a odmlčel se.
„Takový už je život,“ povzdechl si artista. „Když končí jezdec, je to smutné, ale když končí jeho kůň, je to ještě smutnější. Protože musí na jatky.“
Papoušek zakroutil krkem a klovl do bidýlka. „Brránit kamarráda!“
„To nejde,“ řekl chlapec. „Musíme šetřit krmením. Pro starého koně u nás není místo.“
Papoušek chvíli mrkal a pak skřípavě pronesl: „Kárra!“
„Jaká kára? Co máš na mysli?“
„Starrá kárra,“ zopakoval pták.
Artista vstal a zadíval se z okna maringotky na děti, které chodily kolem klecí a prohlížely si šelmy. „Myslíš, že by mohl jezdit s károu a něco vozit? Takový starý kůň se nenaučí chodit v postroji, ten je zvyklý nosit všechno na hřbetě. Neumím si to představit…“ Najednou se rozzářil. „Myslím, že mě něco napadlo.“ A vyběhl ven.
Papoušek si otevřel zobákem dvířka klece, sedl si na okenní parapet a pokřikoval: „Kárra? Kárra?“
„Žádná kára,“ odpovídal chlapec a hledal něco mezi maringotkami. „Něco lepšího!“
Za tři dny se objevil za cirkusovým stanem barevný přístřešek. Pod ním stál Hanibal, na zádech měl plošinku se sedačkami a zábradlím, na plošinku se usadily čtyři děti a starý kůň je pak vozil mezi klecemi a maringotkami. Byly celé bez sebe, že se smějí projet na pravém cirkusovém koni. Ty větší si směly dokonce stoupnout a mávat jako v manéži.
„Kára to sice není, ale přivedls mě na dobrou myšlenku,“ řekl voltižér papouškovi.
„Prrima, prrima!“ radoval se papoušek.
Cirkus Renz měl novou atrakci a Hanibal nové zaměstnání.
