Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (61) Múzy
Nevím, kde se ve mně bere ta odvaha, či spíše drzost, ale protože se ta obávaná skleróza opravdu nezadržitelně blíží, dovolím si nyní něco neuvěřitelného. V několika následujících „Paradoxech“ zde uvedu něco, co by se dalo snad nazvat – paradoxy a renoncy „umělecké“. Že jsou zde uvozovky opět zcela na místě, to jistě netřeba zdůrazňovat. Chtěl bych totiž milému eventuelnímu čtenářstvu popsat, jak má maličkost byla postižena jednotlivými múzami.
Múzy
Sice vím, že tyto ochránkyně umění sídlily na Parnasu, ale v paměti mi uvízla jména jen čtyř z nich - Erató, Kaliopé, Thálie a Terpsychoré. V encyklopedii jsem si osvěžil paměť a zjistil jsem, že múzy byly dcery boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné, a že jich bylo dokonce devět!
Erató jako bohyně milostného básnictví mě trochu oslovovala jen v mládí, a to ještě většinou pouze pasivně. Třeba ve francouzské poezii v překladu Karla Čapka a dále mne přímo učaroval také skvělý verš ze hry Ze života hmyzu, který pronáší motýl apatura iris -
Jen dolů, dolů spět, toť meta vytoužená,
svět chce být polosvět, žena - být položena!
Docela by mě zajímalo, který z bratrů Čapkových to vymyslel. Z novějších francouzských básníků mně samozřejmě „sedl“ Prevért se svými Třemi sirkami, z našich pak Vrchlický, v pubertě jeho „choulostivé“ básně a později překlad Rostandova Cyrana, něco z Nezvala – kromě jeho Zpěvu míru, který jsme se na gymnasiu rozporcovaně učili nazpaměť, většina básní Seifertových a poesii Jiřího Suchého či Jiřího Žáčka také můžu. No – a co se týče aktivního polibku Erató, možná bych sem mohl zařadit několik svých kratičkých pokusů. Nejprve pele-mele jakýchsi absolutních rýmů:
Rýmy lascivní
Nevíme jistě, zda lze, či nelze-li, laskat svou lásku, lze-li do zelí!
Sice nerad, přesto udám, že měl vždycky štěstí u dam.
Když se krásné dívky myjí, jen těžko se sprchy míjí.
Sotva začali si tykat, hodiny přestaly tikat.
S chlípně přivřenými víčky rychle sfoukl všechny svíčky.
Mnozí s tváří zkrušenou ženou se jen za ženou.
A tím vším je vinno, jablko Evino!
Další snad i mravokárná hříčka je pak z jiného soudku:
Bez názvu
Když žena vdaná je a neví, co by chtěla,
když nejistota hárá v její duši,
tu začne pomýšlet na cizí mužná těla,
v bláhovém domnění, že v dnešní době se to sluší!
Je až neuvěřitelné, jak ta lidská paměť funguje selektivně a někdy zcela náhodně! Opět mi to nikdo nemusí věřit, ale jestliže nevím, kdy vzniklo toto čtyřverší, tak vím téměř naprosto přesně, že následující nejen text, ale dokonce i melodii jsem hodil na papír v roce 1970, když byla umlčena Marta Kubišová. Samozřejmě jsem si nikdy netroufl někam to poslat, ne kvůli papalášům, ale proto, že jsem nevěděl kam, a styděl jsem se pátrat! Až si ty říkánky přečtete, uvidíte, že má sebekritika byla tehdy na místě a teprve nyní, když jsem už odhalil tolik svých literárních přečinů, je mi to jedno a už se prostě nestydím.
Marně
Bledý měsíc na nebi se houpá, v okně sedím, slzy polykám,
říkám si, že nesmím být tak hloupá, marně se s tou tíží potýkám.
Bídák měsíc, ten si klidně svítí, bledým svitem dušičkových svíc,
kdyby věděl, co má duše cítí, tak by zbledl chudák ještě víc!
Marně večer v okně sedám, stále marně lásku hledám,
schovala se zrádně bůhví kam.
Marně duše měsíc prosí, marně se mé oči rosí,
hlouběj´ na dno smutku pronikám.
Tak jsou stále moje líce slané, láska je jak měsíc vzdálená,
utírám si oči vyplakané, na mém srdci svítí zelená.
Samota mě čím dál více tíží, smutek usídlil se v srdci mém,
ačkoliv se jaro kvapem blíží, kolem mne to dýchá podzimem!
Omlouvám se za tolik smutku a melancholie, ale tehdy v roce 1970 nám nikomu opravdu moc do smíchu nebylo! A tak bych měl raději skončit optimističtěji.
Rýmy společenské
Honíme se stále za snem a pak jenom tiše žasnem.
Nevěřím už příliš masám, proto jásám aspoň já sám!
Nemáme-li slušný stát, to pak není o co stát.
Radostí nemohu plát, protože mám malý plat.
Dobrá zpráva přišla zprava, že prý sleva přijde zleva!
Jako všichni správní Češi na slevy se vždycky těší.
Vladimír Vondráček
